středa 17. května 2017

Dárek z pravé lásky & Kocourova tajná mise - Recenze na knihy


V dnešní mini-recenzi se vrátíme zpátky do zimy s knihou Dárek z pravé lásky: 12 zimních políbení od kolektivu autorů v čele se Stephanií Perkins. Druhou knihou pak bude Winston: kocourova tajná mise od spisovatelky Frauke Scheunemann.







sobota 13. května 2017

Zlodějka knih - Recenze na knihu


Originální název: The Book Thief
Autor: Markus Zusak

Český překlad: Vít Penkala
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2007, v ČR 2009
Počet stran: 526








Anotace:

Mladý australský autor sepsal silný, jímavý a neobyčejně čtivý příběh. Jeho vypravěčem učinil Smrt.

Smrt je zdánlivě nezúčastněný divák, s dokonalým odstupem, s osobitou perspektivou; má všechny předpoklady pro to být svědkem a vypravěčem. Ale příběh Liesel Memingerové je tak mimořádný, že i Smrt si musí přiznat zájem o živé lidi, dojetí z jejich utrpení, hořkost a úlevu z konců. I Smrt má srdce.

Zusakova kniha se vydává na smutná místa, rozhodně ale není skličující. Kniha se stala záhy po svém vydání mezinárodním bestselerem.





Související recenze:







Můj názor:

První přečtení, zhlédnutí filmu, re-reading po více jak 2 letech a konečně je tu recenze. SHAME ON ME! Ve skutečnosti jsem tuto recenzi opravdu odkládala, protože jsem se bála, že své pocity a dojmy nevystihnu správně a že se mi ji nepodaří napsat tak, jak bych si přála. Nakonec jsem to všechno hodila za hlavu, a ačkoliv tato recenze nejspíš nebude ideální, snaha tu rozhodně byla :-)

Chtěla jsem si vzpomenout, jak jsem se k této knize dostala, ale už nevím. Mohly za to snad nadšené reakce čtenářů? Či trailer na film? Možná oboje? Nevím. Každopádně si pamatuji, že jsem se tehdy rozhodla nejprve si přečíst knihu a pak zhlédnout film. A dokonce jsem byla tak akorátní, že jsem si nejdříve přečetla první Zusakovu knihu - Posla a pak teprve přešla na Zlodějku. Ale už dost vzpomínání, pojďme na recenzi…

STYL PSANÍ

Markus Zusak si pro Zlodějku knih zvolil ich formu, přičemž na post vypravěčky dosadil samotnou Smrt. To je jeden z hlavních důvodů, díky nimž je tento příběh tak neotřelý a maximálně originální. Smrt se totiž s ničím nepáře - předkládá fakta, nic nepřikrášluje. Je to taky velká spoileristka - v průběhu čtení se totiž dozvíte, co se stane s většinou hlavních postav. Nejprve mě to štvalo, ale později jsem si uvědomila, že je to vlastně dobře. Zjistíte šokovou informaci, zasáhne vás to, ale vzhledem k tomu, že je před vámi ještě celá kupa stránek, máte možnost to nějak vstřebat a nebýt na konci tak šíleně zdrceni. A za sebe mohu říct, že pokud by to autor takto nenapsal, asi bych ten konec rozdýchávala ještě půl roku.

Kniha je také doplněna o vsuvky ze slovníků, nezvykle podané popisy (viz úryvek níže), obrázky a ukázky z děl, které stvořily některé z postav. Po grafické stránce je Zlodějka velmi bohatým dílem. Kapitoly jsou většinou kratší, takže vám stránky letí pod rukama.

Díky nevšední vypravěčce a jejímu originálnímu způsobu vyprávění máte možnost prožít neobyčejný čtenářský zážitek, který ve vás zanechá hluboký otisk. Markus Zusak do knihy zakomponoval spoustu mouder a ponaučení, ačkoliv některé z nich dávají smysl pouze v kontextu dané popsané situace.

POSTAVY

Markus Zusak nám ve své knize představuje úžasnou paletu postav - lidských charakterů, které se vám vryjí do mysli a zůstanou v ní s vámi už navždy. Dle mého názoru tento příběh stojí především na postavách a nutno podotknout, že autor je skutečným mistrem v jejich tvoření.

Hlavní postavou je Liesel Meminger. Zamlklé děvče, které se musí prát s drtivou ztrátou bratra, trvalým odloučením od matky, děsivými nočními můrami, přestěhováním do zcela neznámého prostředí ke zcela neznámým lidem a potížemi se čtením, které jí značně ztíží pobyt ve škole a mezi spolužáky.

Její postava se u mě zařadila k těm, na které se nezapomíná. Dívka se silným, nezdolným duchem, zvídavou myslí a dobrým srdcem na stránkách Zlodějky knih ožívá s oslnivým světlem. Lieselina postava je neskutečně sympatická a během chvilky vám přiroste k srdci stejně jako samotné Smrti.

Velmi se mi líbilo, že ji Markus Zusak nestvořil dokonalou, ale naprosto „obyčejnou“, tím nejlidštějším způsobem. Sledujeme její strach, slzy, bolest, chyby, radost, nadšení k četbě a učení, lásku, obětavost a vše další, co dělá člověka člověkem. Vážně bych ji velmi ráda měla za přítelkyni a jsem hrozně moc vděčná, že ji mám „na dosah“ pokaždé, když otevřu knihu, ale i když nahlédnu do své hlavy, kde s ostatními nezapomenutelnými postavami bydlí.

Hans Hubermann - hned další postava, která musí každému okamžitě přirůst k duši. Muž se srdcem větším než tři pěsti, laskavýma stříbrnýma očima, špetkou humoru a velkou odvahou. Je jedním z těch „obyčejných“ lidských hrdinů, které ani nenapadne takto o sobě uvažovat, protože vše, co udělá, bere jako normální, jako něco, co by udělal každý druhý.

Rosa Hubermannová je ženská od rány, od níž byste Watschen schytat rozhodně nechtěli. Na první pohled osoba nepříjemná a zahořklá do morku kostí, na pohled druhý žena s laskavým srdcem, dávající najevo lásku a starost trochu nečekaným drsným způsobem. Mám za to, že její postavu je možné plně ocenit až za ¾ knihy, při zpětném pohledu, kdy už jste jako čtenáři o něco moudřejší, než jste byli na začátku.

Max Vandenburg - Žid s bažinatýma očima, vlasy jako peří, skvělý posluchač a dárce slov, příběhů i naděje a světla. Jeho postava je napsaná neskutečně věrně a trefně. Je nemožné si jej neoblíbit a jednoduše mu musíte od začátku do konce držet pěsti. Díky němu jsem si zase uvědomila, že spoustu věcí beru jako samozřejmost a ani kolikrát neuvažuji nad tím, jaké velké dary kolem sebe mám a můžu na ně „dosáhnout“. Myslím, že v literatuře i kolem sebe potřebujeme spoustu takových Maxů, aby nám připomínali zdánlivě všední krásy - oblohu, hvězdy, novinky, sníh, listy, kameny… cokoliv v přírodě - že je to dar, kterého bychom si měli považovat. I to, že to všechno můžeme vidět a cítit.

Rudy Steiner. Někdo, kdo mi zlomil srdce. Ne že by to byla jeho vina. Miluju jeho postavu - je totiž naprosto vyváženým příkladem velkého uličníka a lumpa a kluka s prostým, zlatým a laskavým srdcem. Pro mě je jedním z těch důvodů, které činí Zlodějku knih tak skvělým a nezapomenutelným dílem. Přátelství Rudy a Liesel je popsané kouzelně, uvěřitelně, bez nějakých otřepaných frází a scén. Zkrátka ani na okamžik nepochybujete, že ti dva navěky patří a budou patřit k sobě, stejně jako jejich věčné Saumensch a Saukerl.

Uvidíte, že sotva se do příběhu ponoříte, zjistíte, že jste obklopeni celou plejádou postav, které jsou skutečné, živé a vy nebudete mít problém uvěřit, že takoví lidé kolem byli, jsou a budou.

PŘÍBĚH
  
Když jsem o této knize poprvé slyšela / přečetla si anotaci, měla jsem za to, že se děj bude točit kolem nějaké mladé dívčiny, která bude krást knihy, bude je šířit dál, možná vytvoří tajnou knihovnu, kde si lidé budou moci během války naplnit hlavu něčím, co je pozvedne od strastí války a tak podobně. Jak moc jsem se spletla! Každopádně jsem měla za to, že kniha bude o hrdince, která bude skutečnou hrdinkou tím, že bude šířit knihy pro dobro národa. Nic takového ovšem ve Zlodějce knih nenajdete. Navíc jste si možná všimli, že se mi výše v textu několikrát objevilo slovo „obyčejný“ a „srdce“. A tato 2 slova jsou přesně tím, co tento příběh dokonale vystihuje.

Zlodějka knih je příběhem o obyčejných lidech se srdcem na pravém místě. Nejsou to hrdinové - ne v tom smyslu, v jakém jsou hrdinové prezentování dnešním světem. Ne, tito hrdinové jsou skutečnými hrdiny všedních dní. Jsou to lidé jako vy nebo já. Nemají žádné superschopnosti, neúčastní se rozhodování o osudu světa či národa, nemají vliv na tisícové davy, nic nedostávají zadarmo, nic nemohou brát jako samozřejmost. Markus Zusak vytvořil maximálně lidský, smutný, dojemný, veselý, srdce svírající příběh s notnou dávkou bolesti a tragédie stejně jako radosti a naděje. V žádném případě se nesnaží hrát na čtenářovy city, neprotahuje utrpení, neprodlužuje radostné okamžiky.

Líbilo se mi, že se má původní představa o tomto příběhu neuskutečnila, protože přesně takové knihy jako je tato tento svět potřebuje jako sůl. Potřebujeme vidět lidi nám podobné, kteří dělají zdánlivě obyčejné věci, ale ve své nejhlubší podstatě jsou to statečné činy, činy milosrdenství a lásky, dobrodiní, činy nanejvýš lidské, činy, které zahřejí u srdce a které kolikrát nejsou vidět okolím, ale to nic neumenšuje na jejich důležitosti, spíše naopak.

Knihu jsem četla 2x a v obou případech u mě došlo i na slzy. Neupadla jsem ale do deprese, příběh mě nevyšťavil na maximum aniž by mi něco nedal nazpátek. Právě naopak - cítila jsem z něj všechny druhy emocí a poznala všemožné druhy lidských charakterů. Zlodějka knih mi dala nepřeberné množství námětů k zamyšlení a pomohla mi znovu si začít vážit některých věcí, nezapomínat na ně, nebrat je jako samozřejmost. Dala mi úžasné postavy, které se staly mými věrnými společníky, a já na ně nikdy nedám dopustit. Jsem si také zcela jistá, že si tuto knihu budu číst znovu. Stojí za to.

Člověk si díky tomuto příběhu také uvědomí, že ačkoliv Německo rozpoutalo 2. světovou válku, stále v něm byla taková spousta lidí, kteří si ji nepřáli a kteří by dali cokoliv za to, aby skončila, ti, kteří si uvědomovali její nesmyslnost, bylo jim z toho zle, snažili se pomoci těm nejpotřebnějším a nejubožejším, riskovali vlastní životy, uvědomovali si naprostou nelogičnost a hrůzu celé propagandy. Ale nemohli s tím udělat nic ve větším měřítku. Dokázali však udělat aspoň něco - aspoň něco, co bylo v jejich silách, na co ještě stačili.

Myslím, že kromě jiného je tato kniha také skvělým dokladem toho, že dělat i ony zdánlivé drobnosti je potřeba. Beru ji jako povzbuzení a ujištění, že každý dobrý čin - nehledě na svou velikost - má cenu, má smysl a stojí za to jej udělat.

Samozřejmě nelze nezmínit to, že tato kniha je rovněž hudbou pro duši knihomolů. Zachycuje důležitost a krásu čtení, knih samotných a bohatství, moudrosti, možnosti úniku a povzbuzení, síly, které v sobě ukrývají. A o tomto nebude nikdy napsáno dost příběhů.

Když jsem Zlodějku dočetla poprvé, byla jsem smutná a dost naštvaná na Zusaka, že tento příběh napsal a ukončil tak, jak to udělal. Ovšem po dalších úvahách a zvláště nyní po re-readingu jsem si uvědomila, že pokud by příběh neskončil takhle, asi by neměl takový dopad a takovou sílu, jakou nyní má.

A nikdo mi nevymluví, že Lieseliným manželem byl Max. Prostě byl a tečka ;-)

Nicméně v mých představách zde bude ještě druhá verze, v níž Rudy, Hans ani Rosa nikdy nezemřou. Rudy možná nebude po přežití bombardování schopný závodně běhat, ale bude žít. Vezme si Liesel a budou spolu žít kdekoliv, kde se jim zamane s kupou dětí - nadšených čtenářů a vášnivých sprinterů. Yep, I‘m a big dreamer and I know it and I‘m proud of it :-)

DOPORUČENÍ

Tuto knihu bych doporučila zcela všem a navrhla bych ji do povinné četby na školách. Nepochybuji o tom, že se najdou čtenáři, kterým tento příběh kvůli autorově stylu psaní nemusí sednout, ale mám za to, že to bude menšina.

Pokud máte rádi nevšední vypravěče, silné příběhy, silné charaktery postav, uvěřitelný děj, skutečná „všední“ moudra kapající ze stránek a něco navíc, co vás chytne za srdce, najdete ve Zlodějce knih přesně to pravé.


POZNÁMKA

Rozhodně vám také doporučuji filmové zpracování knihy, které se řadí k jedněm z těch nejlepších převedení knihy na stříbrné plátno. Informace o filmu ZDE.

A pokud vás zaujal Rudyho idol Jesse Owens doporučuji rovněž film Race, který sleduje pozoruhodný osud tohoto sportovce, především jeho účast na olympijských hrách v Berlíně těsně před válkou.

Oba filmy ode mě dostaly v hodnocení plný počet 5 * a opravdu vám je VŘELE doporučuji ;-)


    






Celkové hodnocení:

««««« + ««


Zlodějka knih není příběhem o hrdinech, jak je prezentuje svět, ale je příběhem o hrdinech, kteří jsou mezi námi, kteří mohou být námi.

Markus Zusak stvořil nanejvýš lidský a uvěřitelný příběh, který se vám dostane do srdce a zůstane s vámi navždy. Je plný bolestí, strachu a beznaděje, velkých smutků i malých radostí, světla naděje a pevných přátelství. Napsaný je tak bravurně, že u něj nebudete cítit ani špetku z deprese, ale spíš ve vás vyvolá hřejivý pocit spojený s objevením oné všední a tolik potřebné lidskosti.

Zlodějka knih je plná života navzdory tomu, že její vypravěčkou je sama Smrt. Ale možná zjistíte, že i ona má srdce…






Ukázka z knihy:


Hláška, citát












Hláška na týden






Castle se nechává od Alexis připoutat k židli lepící páskou, aby si vyzkoušel, jak se jeho knižní postava ze stejné situace dostane.


Babička: „Tak pospěš a svaž svého otce. Nechceme přijít pozdě… Nemůžu uvěřit, že jsem to právě řekla.“




Castle




Citát na týden









„Nemáš domov, dokud ti nechybí.“ 




Once Upon A Time - Emma



neděle 7. května 2017

Noční cirkus - Recenze na knihu


Originální název: The Night Circus
Autorka: Erin Morgenstern

Český překlad: Radovan Zítko
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2011, v ČR 2012
Počet stran: 436









Anotace:

Do města přijíždí bez ohlášení tajemný cirkus. Jeho šapitó je černobílé a představení se konají pouze v noci. Triky, které provádějí zdejších iluzionisté, však vypadají spíše jako mocná kouzla…

Románový debut Erin Morgenstern s podmanivou magickou atmosférou sleduje v několika dějových liniích i časových rovinách hru dvou kouzelníků, jejímž vítězem se má stát ten, jehož učedník zůstane na konci hry živý. Celie a Marco jsou však k sobě i k cirkusu, který má být jevištěm jejich hry, připoutání mnohem více, než si jejich mistři dovedli představit.







Můj názor:

Kolem této knihy jsem nejistě kroužila, až mě k jejímu přečtení přesvědčila Maťa a její názor na Goodreads. Napsala v něm toto: „Obávam sa, že vôbec neviem opísať svoje pocity z tejto knihy. Lebo toto nie je len kniha. Je to neskutočne krásne umelecké dielo. Celé tie roky som sa knihe vyhýbala, lebo neznášam cirkusy a tak som samú seba oberala o tento literárny skvost.“

Vzhledem k tomu, že také nesnáším cirkusy, byl pro mě tento názor jako nakopnutí a já se rozhodla, že to s Nočním cirkusem zkusím. A jak to dopadlo?

STYL PSANÍ

Noční cirkus je psán v er formě a promítají se v něm 3 hlavní linie. Ta první sleduje dění kolem cirkusu pohledem na různé postavy od samých počátků cirkusu, kdy byl pouhým nápadem, přes jeho postupnou realizaci až po slavnostní otevření a neskutečná čísla a vystoupení, která se za jeho branami odehrávají.

Druhá linie se zaměřuje na Baileyho, kterého sledujeme od jeho dětských let, kdy se poprvé seznamuje s Cirque de Rêves až po jeho dospělost, přičemž jeho kroky čím dál jasněji spějí ke spojení s cirkusem.

Třetí linie se v celé knize vyskytuje pouze několikrát a přibližuje napětí, očekávání a zážitky očima návštěvníka cirkusu. Sugestivním pohledem nám jsou představeny některé ze stanů a čtenář si tak může „užít“ představení, jako by mu skutečně byl přítomen.

Erin Morgenstern v příběhu využívá především popisné pasáže. Dialogů a přímé řeči je zde vskutku méně než v jiných knihách se stejným rozsahem. Nejprve jsem si myslela, že děj kvůli tomu bude nudnější a méně stravitelný, ale autorka je skutečnou Paní slov a já se nudit nestihla. Její popisy jsou barvité, plné detailů a přirovnání, díky nimž jsem si (především) všechny triky a kouzla dovedla dobře představit, ačkoliv jsem někdy „narážela“ na hranice své vlastní představivosti a potřebovala bych autorčinu představu vidět naživo. Opravdu také doufám, že se jednou dočkáme filmového zpracování, které, pokud by se pojalo správně, by bylo pastvou pro oči.

Musím ale přiznat, že v některých částech mi scházelo více popisů myšlenek a pocitů hlavních postav - samozřejmě mluvím o Marcovi a Celii. Prahla jsem po každé drobné zmínce a moje zvědavost až do samého konce nebyla ukojena, takže… z tohoto jsem byla dost zklamaná.

POSTAVY

V této části většinou vezmu pár hlavních postav a popíšu jejich charaktery, co se mi na nich líbilo, co nikoli, zda je považuji za reálné, jaký byl jejich psychologický vývoj atd. U této knihy to ale není tak snadné. Ačkoli víme, že Marco a Celia JSOU hlavními postavami, přesto se jim nedostává tolik prostoru, jako jiným hlavním postavám ve valné většině knih. Může za to autorčin způsob pojetí příběhu, v němž se rozhodně přiklání na stranu poetična - jak v ději, tak u postav.

Shrnu-li to do obecné roviny, tak zde máme postavy jako Alexander H. (muž v šedém), jenž do hry přivede Marca ze sirotčince (pravděpodobně, ačkoli to tam nikde není přímo řečeno) a Hector Bowen (kouzelník Prospero), který do hry přivede svou vlastní dceru Celii. Tyto dvě postavy se bez nejmenších pochybností řadí k těm záporným, které musíte nesnášet a nejraději byste je přetrhli. Oba dva jsou cyničtí, krutí, zaslepení hloupou sázkou, jíž si mezi sebou navzájem snaží něco dokázat a vůbec si neuvědomují (nebo je to spíš nezajímá), jak krutě a nelidsky zasahují do života dvou mladých lidí, a vezmeme-li to do důsledků, do života celého Cirque de Rêves.

Dále tu máme postavy jako Chandresh Ch. Lefèvre a Cukiko, které je nemožné napasovat do jedné z rolí zcela kladných nebo zcela záporných postav. V průběhu děje se tak nějak přikláníte chvíli na tu, chvíli na onu stranu a závěr knihy váš názor na tyto dvě postavy zase zavane zcela jinam, než jste na začátku mohli tušit.

Postavy Baileyho, Panenky, Výlupka a herr Thiessena se řadí k těm, které je asi jako jediné možné zařadit beze sporu k těm kladným. Jejich postavy jsou světlými, zářivými body celého příběhu. Hodiny, které herr Thiessen vytvářel, byly úžasně popsané a vážně - VÁŽNĚ - bych jeden kousek z jeho dílny chtěla mít doma. Výlupek s Panenkou byli dvojčata, zvláštním způsobem propojená s cirkusem, protože se přímo v něm narodili. Navíc měli zajímavé protikladné dary - Výlupek dokázal u každého vidět minulost a Panenka naopak záblesky z budoucnosti.

V ději se samozřejmě seznámíte se spoustou dalších postav, které celý cirkus i dění kolem něj dotváří. Tyto však byly jedny z těch nejdůležitějších.

Jistě! - a pak tu samozřejmě máme Marca a Celii. Jak už jsem psala, tak jim bylo věnováno podstatně méně prostoru, než jaký jsem očekávala. Nicméně i přesto, že scén, v nichž by byli spolu, bylo pomálu, PŘESTO jsem z každé takové vycítila náboj mezi nimi - a na to, jak „omezený“ prostor jim autorka připravila, ani v nejmenším jejich vztah nelze považovat za plytký. Pokaždé, když byli spolu, šlo mezi nimi doslova vidět jiskry sršící elektřinu a plameny sálající vášní. Takže jsem v podstatě musela být spokojená, ovšem i tak bych uvítala, kdyby toho prostoru dostali víc!

Také ale musím přiznat, že vše dostávalo hlubší smysl s tím, jak jsem se blížila ke konci knihy. Teprve tam bylo možné pochytit, čím vším a jak moc byl každý stan výjimečný. Nádherně to pak shrnula Cukiko v posledních sekvencích jednou větou. Díky tomu se na všechno podíváte jinak a příběh dostane naprosto jiné rozměry. Bylo to krásné, snové, nadčasové, nečekané, zvláštní…

Také díky tomu vím, že si tuhle knihu jednou určitě přečtu znovu. A rozhodně zde byl jeden z nejlepších prvních polibků, jaký jsem měla tu čest si v knihách přečíst + jedna z těch nejlépe napsaných milostných scén. Mám dojem, že Paullina Simons by se od Erin Morgenstern mohla mnohému přiučit.

PŘÍBĚH

Když jsem si přečetla anotaci, názory čtenářů na Goodreads a podívala se na pár fanartů, usadil se ve mně dojem, že se děj bude točit kolem skutečného souboje mezi Marcem a Celií. Čekala jsem, že budou stát vedle sebe nebo budou mít představení krátce po sobě, kdy se jeden bude snažit trumfnout toho druhého. Nic takového ovšem nenastalo. Tento „souboj či hra“ měly docela jiné podmínky. Na skutečný souboj nebo hru došlo (dalo by se říct) až v samém závěru knihy. Pokud tedy čekáte na krev, pot a slzy - nečekejte.

Děj Nočního cirkusu se odvíjí ve 2 rovinách a díky výše zmíněnému stylu psaní autorky ubíhá opravdu VELMI rychle. Aby také ne - rozsah příběhu se pohybuje v rozmezí 30 let. První rovina nás přivádí k začátku sázky mezi kouzelníkem Prosperem a Hectorem Bowenem. Seznamujeme se s malou Celií a Marcem, načež se přenášíme do let, kdy oba cvičí a připravují se na souboj, zatímco Chandresh spolu s dalšími začíná s přípravami na „stavbu“ cirkusu. Ty jsou opravdu složité a vyžadují spoustu plánování, peněz, času a velké množství lidí, aby se plán na nejúžasnější cirkus v historii mohl z papíru přenést do reality.

V druhé rovině vyprávění skáčeme do Ameriky a seznamujeme se s mladíkem Baileym, který se díky dětské hře a následnému plnění „úkolu“ poprvé dostává za brány Cirque de Rêves a potkává se zde s Panenkou - čímž se spustí nečekaný řetězec událostí.

Baileyho rovina nás tudíž přenáší do budoucnosti, zatímco rovina s Marcem a Celií nás zavádí do minulosti, která se postupně přibližuje do „Baileyho“ budoucnosti, až dospějeme k neodmyslitelnému střetnutí všech postav ve stejném čase.

Každá kapitola uvádí místo i rok, v němž se odehrává, takže je možné krásně sledovat děj. S cirkusem se podíváme prakticky po celém světě a zavítáme do všech větších měst. Velice mě potěšilo, že autorka jednu „zastávku“ věnovala i Praze a zahrnula do ní velmi pěknou scénu s deštníkem :-)

Celkově bych děj Nočního cirkusu přirovnala k medu, který pomalu stéká ze lžičky do čaje. Voní, leskne se, kroutí a pomalu mizí a rozpouští se pod hladinou čtenářovy mysli. Autorka si pohrává s tajemstvími, která skrývají a následně odhalují některé ze stanů, vytváří úžasná kouzla, triky a představení, která zatoužíte vidět na vlastní oči a pocítit na vlastní kůži. V příběhu se nevyskytuje žádná akce či dobrodružné prvky, ale i přesto mě k sobě děj neustále přitahoval.

Pokud bych to chtěla říci ještě jinak, pak bych řekla, že Noční cirkus se řadí k jedněm z těch nejzvláštněji, originálně, krásně a neuchopitelně napsaných knih, jaké jsem kdy v životě četla.

Samotný konec nebyl takový, jaký jsem čekala, ale rozhodně tuto knihu důstojně uzavřel. Stále jsem tak trochu na vážkách, jak celý tento příběh brát a co si o něm myslet, protože žádný podobný jsem ještě nečetla. A ačkoliv poetické příběhy nejsou z těch, které bych vyhledávala, jsem ráda, že jsem si tento konkrétní mohla přečíst. V hodnocení se proto přikláním k 4,5 *

Trochu mě mrzí, že se nakladatelství rozhodlo pro novou obálku, jelikož ta původní je zkrátka úžasná. Dokonce se mi líbí tak moc, že jsem si ji musela barevně vytisknout a vylepit v pokoji :-)

DOPORUČENÍ

Noční cirkus rozhodně doporučuji všem, kteří mají rádi poetické příběhy nebo jejich prvky. Potom těm, kteří si libují v netradičním vyprávění. Myslím, že tato kniha může zaujmout jak ženy, tak muže a ani jedni se u ní nudit nebudou. Čekáte-li ale dramatický děj či napětí sahající do morku kostí nebo akční části, ještě si rozmyslete, zda po této knize sáhnete.





Celkové hodnocení:

«««««

Noční cirkus je jedním z nejoriginálnějších příběhů, s nimiž jsem se na stránkách knih setkala. Hlavní slovo v něm dostávají nevšední kouzla a triky, které vás budou unášet v každém stanu, do kterého zamíříte.

A ačkoliv se části s Marcem a Celií nečítají v desítkách, možná vás k sobě připoutají stejně jako mě a budete tak svědky jejich nevšedního „souboje“, který mezi sebou jejich prostřednictvím vede někdo úplně jiný. A možná - JEN MOŽNÁ - to nakonec dopadne úplně jinak…






Obrázky: google.com, pinterest.com

středa 3. května 2017

Zakázané přání - Recenze na knihu


Originální název: The Forbidden Wish
Autorka: Jessica Khoury

Český překlad: Dana Krejčová
Nakladatelství: Marmer Media
Rok vydání: 2016, v ČR 2016
Počet stran: 298









Anotace:

Když Aladin objeví kouzelnou lampu, džinka Zahra se zjeví ve světě, který neviděla stovky let – světě, kde jsou zapovězena kouzla a samotná existence Zahry je nebezpečná. Aby přežila, musí se s pomocí prastaré magie skrývat, dokud její nový pán nevysloví svá tři přání. Jakmile se však naskytne příležitost vysvobodit se, Zahra se musí rozhodnout: je její svoboda důležitější než její láska?






Související recenze:







Můj názor:

Zakázanému přání jsem se dostala díky nadšeným reakcím čtenářům na goodreads a kouzelnému slovu „retelling“ pohádky, na které od dob Měsíčních kronik slyším jako na zavolání.

Od Jessicy Khoury jsem již četla Počátek, který sice byl zajímavý a dobře se četl, ale v podstatě mě nijak víc neoslovil. Navíc jsem byla zvědavá, zda se autorka ve svém psaní zlepšila anebo stagnuje na místě. První možnost se ukázala jako ta správná.

STYL PSANÍ

Autorka si pro knihu vybrala ich formu vyprávění z pohledu hlavní hrdinky - džinky Zahry. Spolu s dalšími čtenáři jsem se shodla v názoru, že vyprávění z jejího pohledu bylo perfektní, příjemné a velmi originální zejména díky tomu, že nebyla tou „potrhlou ženštinou“, která si z mužských sedá na zadek, ale šlo na ní krásně vidět, že už je přece jen několik stovek let na světě a tudíž už VÍ a ZNÁ a nenechá se „zblbnout“, zkrátka má svou hlavu.

Kniha byla také doplněna o pár retrospektivních částí z dob, kdy byla Zahra džinkou velké královny Rošany. Ta byla současně její nejlepší přítelkyní až do chvíle, než… Nup, žádné spoilery :D

Styl psaní Jessicy Khoury je velmi příjemný a barvitý. Skvěle se jí podařilo zachytit všechny odstíny orientálního světa a převést je na papír, kde před vašima očima ožívají. Nejvíce mě dostaly popisy scén, v nichž Zahra používá magií z každého vysloveného přání. Doslova a do písmene jsem viděla, jak se kouzla kroutí, jiskří, rostou a přetváří přesně tak, jak to bylo popsané. Tyto části jsem si skutečně užívala a úplně v těch báječně poskládaných slovech plavala. Krása.

Co mi trošku vadilo, tak to, že se o Aladinovi na začátku mluvilo jako o „chlapci“. Nevím, zda to byla vina překladatelky nebo autorky, ale ve mně to každopádně vyvolalo tendenci vidět jej jako malého kluka a chvíli mi trvalo, než jsem si jeho představu v hlavě nahradila „mladíkem“. Anebo to měla být narážka na to, že v tu chvíli Zahře připadal jako chlapec? Hm. Nechávám to na vašem zvážení ;-)

POSTAVY

Začnu-li se Zahrou, tak jak jsem zmiňovala výše, její postava byla perfektní. Svérázná, sebevědomá, chytrá, tvrdohlavá a živoucí hrdinka, která se během četby zhmotňovala vedle mě, a bylo opravdovou ctí mít ji za vypravěčku. Nebyla v ní ani stopa po těch typických hrdinkách, které jsou na ránu - buď svou přehnanou dokonalostí, naivitou, rádoby drsností nebo zcela nefalšovanou otravností. V Zahře se skloubily ty vlastnosti, které mám na ženských postavách opravdu ráda a já nemám, co bych jejímu charakteru vytkla.

Co ještě musím zmínit jako pozitivum, tak fakt, že její psychologický vývoj byl promyšlený a naprosto uvěřitelný. Líbilo se mi, že si opravdu šla za svým, i když to znamenalo prakticky podrazit Aladina. Vezmeme-li totiž v úvahu, že je to džinka spoutaná s lampou, která vidí lidské dějiny a tváře, které jsou chvíli tady a pak v prachu, bylo by opravdu přehnané, kdyby se hned „začala starat“. Tudíž to její pozvolné roztávání a změna byla vážně skvěle podaná.

Aladin byl… no Aladin :D U něj mě trochu štvalo, že mu tak dlouho trvalo si „pár“ věcí uvědomit. Ovšem na druhou stranu - asi se to k jeho charakteru hodilo. Zlodějíček, otrava, provokatér, ale v hloubi duše dobrák. Nebyl to žádný nedostižný bojovník - skutečně působil jako kluk z ulice a rovněž jsem u něj neměla problém uvěřit, že kdyby ten pohádkový žil, musel by být přesně takový. A jop, v průběhu čtení jsem se musela podívat na Disneyho Aladina, jinak to nešlo :D

Zbytek postav byl podaný také přesvědčivě - zloduši v lidské i džinské podobě na jedné straně, a hrdinové s pevnými zásadami a odhodláním na straně druhé.

Kaspida se zařadila mezi mé oblíbené princezny, protože přesně takto si opravdovou princeznu představuji. Má svou hlavu, je hrdá, ale dokáže udělat to, co je správné - co její země a lid potřebuje. A její skupina „dívek“ neměla chybu :D

PŘÍBĚH

V 1. polovině knihy u mě převládal docela vlažně spokojený názor, že příběh je pěkný, dobře se čte, ale… něco tomu chybí. Nedokázala jsem se do děje ponořit nějak víc. Postrádala jsem tady akci, více dobrodružství, napětí a vtip. Celkově jsem si začátek představovala jinak a mám za to, že se dal napsat lépe.

2. polovina to však hravě napravila. Příběh nabral spád, byl plný napětí, dobrodružství a nečekaných zvratů. Nejlepší bylo, že se nedalo předvídat, kudy nás autorka povede, protože pohádky se nedržela už vůbec. Když o tom tak přemýšlím, tak jediná podobnost s pohádkou spočívá v lampě, jejím nalezení a magii, díky níž se pánovi lampy plní přání. Takže jak si asi sami dovedete představit - nedovedete si představit, jaká jízda vás čeká :D

Ke slovu se zde také dostala romantická linka, která byla podaná svěžím způsobem bez trapností, nudy nebo převyprávění otřepaných scén z červené knihovny. A i když bych si přála, aby byl Zahře a Aladinovi věnován větší kus, jejich emoce na mě ze stránek přeskočily a já neměla problém jejich vztahu uvěřit a držet jim pěsti.

Celý svět, který Jessica Khoury oživila, byl dobře vystavěný - ať už se to týkalo historie nebo hierarchie džinů a jejich propojení s lidským světem.

Posledních 130 stran jsem sjela v kuse, protože závěrečné sekvence byly dechberoucí - plné akce, napětí, kouzel a překvapení. Na chvíli jsem dokonce musela knihu zavřít, vydýchat a se vzpamatovat. A především to VSTŘEBAT. Připadala jsem si jako princ Dastan v Princi z Persie :D Seděla jsem v křesle jako zařezaná, ve tváři určitě mimózní výraz a jen jsem se vezla na vlně toho skvělého příběhu a ještě lepším konci. A ten byla zkrátka… perfektní. Něco podobného možná čekat budete, co vás ovšem překvapí, tak okolnosti, díky nimž se tam dostanete.

Mimochodem, při zmínce o kapitánu Sindibádovi jsem si říkal - „UPS, no nazdar.“ Ovšem na druhou stranu, aspoň se při té plavbě nebudou nudit :D :D :D

DOPORUČENÍ

Vřele doporučuji vám všem, kteří máte rádi retellingy, kvalitní příběhy a prostředí orientu. A kromě čtenářů z řad žen tato kniha jistě zaujme i mužskou část - o tom vůbec nemám pochyby ;-)




Celkové hodnocení:

«««««


Zakázané přání je skvěle zpracovaným retellingem pohádky o Aladinovi. Jessica Khoury jej ale navíc obohacuje o zcela nový směr, který nebudete čekat, bude vás překvapovat a vy se nakonec rádi necháte unášet na křídlech Zahřiných kouzel s Aladinem po boku.





Obrázky: google.com, pinterest.com

pondělí 1. května 2017

Navždy a věčně & Podfuk - Recenze na knihy


Mini-recenze na knihu Jennifer L. Armentrout s názvem Navždy a věčně a 1. díl série o Nicku Foxovi a Kate O´Hareové od autorského dua Janet Evanovich a Lee Goldberga - Podfuk.












Navždy a věčně

Originální název: The Problem with Forever
Autorka: Jennifer L. Armentrout

Český překlad: Renata Heitelová
Nakladatelství: Baronet
Rok vydání: 2016, v ČR 2016
Počet stran: 469







Anotace:

Pro někoho může být mlčenlivost zbraní. Pro Mallory „Myšku“ Dodgeovou představuje štít. Naučila se, že nejlepším způsobem, jak přežít, je neříkat nic. Přestože od její noční můry uplynuly už čtyři roky, dělá si starosti, že svůj strach nikdy nepřekoná.

Po letech domácího vyučování adoptivními rodiči se musí Mallory postavit čelem k tomu, že maturitní ročník stráví na veřejné střední škole. V hlavě se jí odehrávaly všelijaké děsivé scénáře, nikdy se jí však ani nesnilo o tom, že hned první den ve škole narazí na Ridera Starka, svého kamaráda a ochránce, kterého neviděla už od dětství.

Netrvá dlouho a Mallory si uvědomí, že pouto, jež kdysi s Riderem sdílela, nezesláblo. Naopak, čím víc se jejich vztah prohlubuje, tím víc vychází najevo, že dívka není jediná, kdo zápasí s minulostí. Když se Riderův život vymkne kontrole, Mallory se musí rozhodnout, jestli zůstane mlčet, nebo promluví. Kvůli lidem, které miluje, a kvůli vlastní budoucnosti musí pravda vyjít najevo.






Můj názor:

K této knize mě přivedla zajímavá anotace a záhy poté, co jsem ji na internetu našla, půjčila jsem si ji z knihovny.

Autorka si pro knihu zvolila ich formu vyprávění z pohledu hlavní hrdinky „Myšky“ Mallory. Styl jejího psaní je velmi čtivý a příjemný. Ke knize jsem si sedla k večeru a říkala si, že si přečtu pár kapitol a bude. Jop, a přestala jsem číst (nebo lépe řečeno byla donucena tím, že musím vstávat ráno do práce) až víc jak na straně 300. Zkrátka jsem se nemohla odtrhnout!

Co mě však naprosto iritovalo, tak neskutečná přemíra klení a druhá přemíra Božích jmen namísto citoslovcí. Pokud čtete mé recenze pravidelně, pak víte, že mi tohle dovede požitek z četby dost pokazit a zde to bylo opravdu AŽ AŽ AŽ MOC. Vážně nechápu, že autorka, která je schopná na téměř 500 stranách napsat neskutečně čtivý příběh, nedovedla v tomto ohledu přijít s něčím lepším. Toto mě opravdu zklamalo a při četbě mě to dost rušilo.

U překladu mě pobavila jedna věc a sice slovo kardiochiruržka :D Český tvar - chiruržka - sice existuje, ale že bych někdy slyšela, jak se v reálu takto ženy nazývají, tak to opravdu ne. Je-li žena tímto druhem lékařky, pak se o ní říká, že je chirurg. Pokud si zakládáte na genderu, tak vás to možná naštve, nicméně mě to spíš přijde k smíchu. Kardiochiruržka :D 

Všechny postavy J. L. Armentrout vykreslila nanejvýš plasticky, uvěřitelně a velmi sympaticky. Každá měla v příběhu své místo, žádná nebyla „do počtu“ a líbilo se mi, jak jsme postupně odkrývali jejich „vrstvy.“ Mallory byla jedna z mála YA hrdinek, nad níž jsem téměř ani jednou nemusela protáčet oči. Byla mi vážně sympatická a ve spoustě věcí jsem se do ní dovedla bez potíží vžít a pochopit ji.

Také je třeba zmínit, že charaktery postav, které si v dětství prožily velmi otřesnou zkušenost s pěstounskou péčí, autorka zvládla vykreslit bravurně. Neměla jsem žádné potíže uvěřit, že se něco takového opravdu může - NANEŠTĚSTÍ - odehrávat v reálu. A je to vážně nervydrásající a otřesné.

Příběh jako celek byl rozvržen velmi dobře. Najdete v něm drsnou realitu, ale současně žádné hraní na čtenářovy city, radost a humor, romantiku a spoustu námětů k zamyšlení. Autorce se povedlo vystříhat tolika profláknutým scénám z YA, jako jsou středoškolské párty, chození kolem horké kaše a „neřešitelný“ milostný trojúhelník včetně typické husy-hrdinky. Za toto jsem musela přičíst body navíc.

Nevím, zda to je tím, že jsem už podobné příběhy četla, ale u této knihy jsem ocenila, že oním „závěrem“ nebylo odhalení toho, co se oběma postavám v dětství stalo. S tím jsou čtenáři seznámení mnohem dřív. Bylo fajn, že oním vrcholem děje bylo něco zcela jiného a MNOHEM pozitivnějšího.

A opravdu se mi líbilo poselství knihy o hledání „vlastního hlasu“, sbírání odvahy pro zdánlivě „obyčejné“ věci, které nejspíš většina lidí dělá, aniž by nad nimi dvakrát uvažovala. A samozřejmě o „navždy a věčně“ - skutečně silné a podnětné myšlenky!

Rovněž úryvky z knihy Králíček Sameťáček byly skvělé a dodaly příběhu víc na reálnosti a pozvedly jej zase o kousek výš.

Konec samotný mi na jednu stranu přišel kapku „přicukrovaný“ - především ono Riderovo „doznání“, ale zase na druhou stranu… :-)

Knihu vám doporučuji všemi deseti. Připravte se ale na to, že pokud se do ní pustíte, hned tak se od ní nezvednete, takže bacha! ;-)

A ještě drobná poznámka! - v knize se vyskytuje několik španělských frází a slov, ale než sáhnete po googleu, na poslední straně můžete najít krátký slovník.




Celkové hodnocení:

«««««

Navždy a věčně je maximálně čtivý a uvěřitelný příběh se sympatickými postavami a důležitým poselstvím. Chcete-li YA s vážnější tématikou, která značně převyšuje své velmi průměrné konkurenty, nemáte u této knihy nad čím váhat.










Podfuk

Série: Nick Fox a Kate O´Hareová 1 (1 of 5)
Originální název:
The Heist
Autoři: Janet Evanovich, Lee Goldberg

Český překlad: Alžběta Lexová
Nakladatelství: Mystery Press
Rok vydání: 2013, v ČR 2016
Počet stran: 244





Anotace:

ON JE LUPIČ-GENTLEMAN. ONA AGENTKA FBI. EXTRÉMNĚ VÝBUŠNÁ KOMBINACE!

Těžko si představit nesourodější dvojici, než je Nick Fox a Kate O’Hareová. On je prvotřídní podvodník a zloděj, ona zvláštní agentka FBI, která mu posledních pět let šla po krku.

Jenže právě když se Kate podaří Nicka konečně zatknout, vytasí se Nick se svým nejlepším švindlem vůbec – přesvědčí FBI, aby ho tajně zaměstnala, a navíc mu za parťáka přidělila Kate.

Ve spletitém podfuku si budou muset společně poradit s fingovanými únosy, falešnými identitami a zběsilými honičkami s policií i indonéskými piráty. Pokud se dřív nezabijí navzájem.






Můj názor:

Do této knihy jsem se pustila s vidinou skvělé zápletky, dobrých hlášek plných ironických poznámek a humoru, a především super postav. Co mi z očekávání zbylo? Hm…

Na stylu psaní autorů je poznat, že už mají „něco za sebou“. Příběh se čte rychle a ubíhá ještě rychleji. Všechny scény jsou popsány téměř filmovým stylem - tedy víte, co se děje, kde jste, ale kromě pár vět se vám nedostane prakticky žádného bližšího pohledu do mysli hlavních postav. Kniha je psána er formou a nejčastěji pohledem na to, co prožívají Kate s Nickem. A několikrát se také dostaneme k pohledům postav vedlejších.

Podle množství detailů a poznámek k architektuře, popisům různých měst a míst, na nichž se příběh odehrává, opravdu lze vidět, že si autoři dali s příběhem práci. Přinejmenším s cestovatelskou částí. Jenže vzhledem k tomu, jak „odflákli“ charaktery hlavních postav, jejich (v anotaci proklamovanou jako výbušnou) interakci a celou zápletku tohoto 1. dílu, tak mi to přišlo trochu jako nepoměr.

Kate - drsná agentka FBI a bývalá členka Navy SEALS, která si poradí naprosto se vším. Nebojí se skákat padákem, složit k zemi xy chlapů a přesto… Jakmile se na scéně objeví Nick a pár větami jí řekne, co všechno o ní zjistil a že je krásná… sedne si z něj doslova na zadek a za její reakce a úvahy by se v tu chvíli nestyděl mozek kdejaké puberťačky. Tudíž 1. zklamání.

Nick byl… fajn. Rozumný, trhlý a docela mazaný. Říkám docela, protože jsem čekala mnohem větší mazanost a scény, v nichž svůj intelekt a protřelost využije (tyto scény byly na začátku, ale pak nic převratného). Jo, vážně jsem byla tak naivní a čekala Neala Caffreyho z White Collar nebo jednoho čelena Dannyho parťáků.

Scény, ve kterých byli Nick a Kate spolu, byly naprosto nevýrazné. Pár vtipných vět, jiskření minimální (pokud tedy pominu několik poznámek z Kateiny a Nickovy hlavy). Další zklamání. Skutečně jsem očekávala hory vtipu a alespoň polovinu toho napětí a zápal sálající z budoucího vztahu, který se mezi nimi nejspíš objeví, a ono houby.

Příběh sám se nedal zcela předvídat, ale byl MNOHEM jednodušší, než jsem čekala, že bude. Akce trochu, především na začátku. A onen plán na zabásnutí hlavního zmetka sice byl propracovaný, ale přišlo mi to přitažené za vlasy, dokonce bych možná řekla, že až zbytečně složité. Samotný konec byl pak dalším zklamáním, protože se odbyl tak rychle, až jsem měla dojem, že jsem snad přeskočila kapitolu.

Pokud hledáte něco zcela odpočinkového, u čeho se na chvíli zabavíte a vytěsníte z hlavy složitosti, pak je pro vás tato kniha jako stvořená. Jestli však chcete skutečný detektivní příběh a propracované postavy, buďte si jistí, že tady je nenajdete.

2. díl jsem si neměla v plánu číst, ale podle reakcí čtenářů na DazabáziKnih je lepší než tento, takže jsem se rozhodla, že to s ním zkusím a uvidím. Pevně doufám, že opravdu bude lepší!




Celkové hodnocení:

«««««

Podfuk je velmi jednoduchým oddechovým příběhem, který se hodí pro četbu, od níž nemáte velká očekávání a chcete se odreagovat. Zcela nenáročný příběh, plytké postavy, špetka humoru a napětí. To je vše, co dostanete.







Obrázky: google.com, pinterest.com