neděle 11. února 2018

Pár slov o knize... - Dvůr mlhy a hněvu




Série: Dvůr trnů a růží 2 (2 of 3/6)
Originální název: A Court of Mist and Fury
Autorka: Sarah J. Maas

Český překlad: Ivana Svobodová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání originálu / ČR: 2016 / 2017
Počet stran: 664






Anotace:

Feyre přežila střet s Amaranthou a vrátila se na Jarní dvůr. Avšak ani zde nemá klidu, protože ji neustále pronásledují vzpomínky na to, co musela udělat, aby osvobodila Tamlina i jeho lid.

A stejně tak nemůže zapomenout ani na smlouvu s Rhysandem, s kterým má strávit jeden týden v měsíci. Ač je nyní vznešenou vílou, srdce má stále lidské. A navíc si postupně uvědomuje, že na obzoru se objevuje ještě mnohem větší zlo, než jaké kdy zažila. A tak zatímco se snaží vyznat v zákrutech vílího života, zjišťuje, že její role zachránkyně ještě neskončila. Avšak dokáže se vyrovnat s nebezpečím, které se k ní blíží?






========== ========== ==========


Související recenze:



========== ========== ==========







Na Dvůr mlhy a hněvu jsem se po dočtení 1. dílu vážně moc těšila. Aby taky ne! Dramatické události závěru v čele s Feyre - čerstvě proměněnou vílou, Rhysandovo nevysvětlitelné chování a nenadálé „zdrhnutí“ a rádoby šťastný konec. To přímo volá po vysvětlení a nějakém zvratu!


Musím připustit, že jsem si děj prakticky celé knihy vyspoilerovala, když jsem na pinterestu sledovala různé fanarty a hlášky. Dokonce jsem měla dilema, zda se do tohoto dílu pouštět, protože některé z fanartů byly… no, řekněme odrazující. Nakonec jsem se do knihy ale pustila. A jak se mi líbila? Pro lepší přehlednost bych recenzi rozdělila na 2 části - co se mi líbilo a co knize vytýkám.

TAKŽE POJĎME NA POZITIVA.

S. J. Maas píše neskutečně čtivě a je schopná jako mávnutím kouzelného proutku stvořit úžasně sympatické postavy, u nichž stačí pronést pár vět, a doslova si je zamilujete nebo přinejmenším oblíbíte. Autorka disponuje opravdovým talentem pro tvorbu fantastických měst, říší a paláců, v nichž byste chtěli bydlet nebo se do nich alespoň podívat. A ještě jednou: píše neskutečně čtivě. Jakože opravdu čtivě!

A o co v knize jde? Feyre je po událostech 1. dílu na dně, Tamlin se o ni „stará“ jak Locičina nevlastní matka - čímž se ukazuje jeho tupost a sobeckost. Jedna má část se přiklání k těm čtenářům, kteří mají za to, že zde autorka až moc tlačila na pilu a udělala z Tamlina opravdu sobeckého blba, aby více vynikl Rhysand-zachránce.

Takže nehledě na to, kolik stovek stran kniha má, ani vám to tak nepřijde. Nově jsme se seznámili se 4 postavami z Rhysandova dvora - každá z nich je skvělá, originální, posilující děj. Na první pohled by se mohlo zdát, že s dobrým námětem a skvělými postavami snad NEJDE nic zkazit. A přesto…

A TEĎ NEGATIVA

Už jsem to lehce naťukla v recenzi na Dvůr trnů a růží. S. J. Maas už u mě předchozím dílem o trochu klesla z příček autorů, které mám velmi ráda a jichž si vážím. Nicméně tímto 2. dílem se propadla o pořádný kus. A ačkoli svým názorem nejspíš mnohé třeba naštvu nebo mě nepochopí, je mi to vcelku jedno. Za prvé proto, že tento blog je můj, a můžu si sem psát, cokoliv chci, a komu se to nelíbí - nahoře v rohu vašeho prohlížeče by měl být křížek pro zrušení ;-) A za druhé proto, že jsem si pročítala opravdu VELKOU SPOUSTU recenzí, komentářů a názorů čtenářů k této knize a nikdo se nad tím, co považuji za nutné dále zmínit, nějak víc nepozastavil.

Asi už tušíte, co tím mám na mysli. Když jsem po dočtení knihy psala komentář na goodreads, napsala jsem, že se v této sérii jedná o katastrofu v podobě autorky, která se zaprodala dnešnímu trendu: naprat explicitní erotiku všude a to i tam, kde to DO HÁJE není nutné (tedy ne, že by někde bylo - ale budu-li si chtít přečíst erotický román, sáhnu po něm a nepotřebuji to ve fantasy příběhu se skvělými postavami a slibným námětem).

Nechápejte mě špatně, já oceňuji dobře napsané, erotikou jiskřící scény. Ale to, co bytostně nesnáším, je DETAILNÍ POPIS VŠEHO. Tudíž jako opravdu vkusné, jiskrné a celou scénu povznášející beru popisy sexu např. v Půlnoční koruně (to ještě S. J. Maas uměla), dále v Nočním cirkusu od E. Morgenstern, povídce od Cassandry Clare After Bridge, Budeš tam? od Guillaume Mussoa a dalších. Těmto autorům totiž došlo něco, co Maasové nedošlo, nebo na to zapomněla. Pokud totiž do těchto scén naperete VŠECHNO, zcela je tím připravíte o to kouzlo, tajemno a něco „navíc“, co by erotika mít měla. V životě, ve filmech, v knihách.

Takže budu-li mluvit narovinu, pak mě opravdu ZNECHUTILY, NAŠTVALY A ZKLAMALY úplně VŠECHNY „milostné“ scény. V celku jsem si nepřečetla ani jednu. Všechny jsem pouze proletěla očima a věřte mi, že i to bylo víc než dost. A ne, nedělám si legraci. Tuto mou snahu o „neznechucení si postav“ jsem získala díky Paullině Simons - vážně díky!

Na co jsem se opravdu těšila a doufala, že to bude mít úroveň, tak bylo první přeskočení skutečné jiskry mezi Feyre a Rhysandem. JÁ HUSA OPRAVDU DOUFALA V NĚCO PĚKNÉHO! Děs číslo nevím kolik, se odehrával na místě s příznačným názvem - Dvůr nočních můr. Když si na tu scénu nyní vzpomenu, tak je mi do blití i pláče současně. CO, řekněte mi, CO tím autorka sledovala? I mě samotnou (a to jsem přitom nenapsala ŽÁDNOU knihu), by napadlo minimálně 10 způsobů, jak „odvrátit pozornost“. Milé čtenářky, to byste se opravdu tak rády vtělily do Feyre a prožily si to na vlastní kůži? Takhle si představujete romantiku se svým vyvoleným na nepřátelském území?

A souběžně s tímto jsme se zakrátko dočkali prvního / druhého polibku. Scéna v hostinci, v níž se pro mě Feyre stala hrdinkou-děvkou. Možná bych měla být přesnější - S. J. Maas ji z ní udělala. Nezlobte se na mě, ale je to tak. A jen tak na okraj - zamyslíme-li se nad tím, co si Rhysand vytrpěl s Amaranthou, tak je opravdu skvělé, jak na něj bere Feyre ohled a vůbec se nesnižuje na její úroveň. Doufám, že cítíte tu ironii.

Pozornější čtenáři a ti, kteří si jako já něco vyspoilerovali, čekali na druhou verzi příběhu - Rhysandovu verzi, Rhysandův příběh. To byla ta část, na kterou jsem se nejvíce těšila. A opravdu - přesně to, co jsem čekala, jsem dostala. Bolestná a silná skutečnost. Při čtení jsem prožívala hory emocí a na chvíli tak zapomněla na děs okolních kapitol. Rozhodně nejlepší část knihy (spolu se závěrečnými scénami).

No a potom samozřejmě přišla studená sprcha v podobě „milostné“ scény, k níž zákonitě muselo dojít. Jenže! Místo toho, aby se autorka snažila rodící se vztah a sílící pouto mezi Feyre a Rhysandem skutečně povznést na novou úroveň a dodat mu to všechno, co by si jinak tyto skvělé postavy zasloužily, udělala zde něco (kromě pár vzletných vět, na které jsem při svém očním přeletu narazila), co mi zcela vážně připomínalo rozbory z hodin anatomie.

Víte, tak nějak jsem si myslela, že pokud je v knize pár „blbých“ scén (tak zhruba kolem 3 nebo 4), dokázala bych si je „odmyslet“, abych si nezkazila požitek, abych si nezkazila dojem z hlavních postav. Jenže zde nešlo jen o tyto scény. Jde tu o i dialogy mezi postavami. Opravdu jsem byla zklamaná na nejvyšší možnou míru, že zde bylo TOLIK nevkusných erotických narážek. Např. 95 % rozhovorů Feyre a Rhysanda se bez tohoto autorkou vykonstruovaného podtextu neobešlo. Snad aby tam bylo více „humoru“? Copak nám autorka ve svých předchozích knihách neukázala, že to umí i jinak a MNOHEM lépe? S. J. Maas umí být vtipná. Kdo jste četli sérii Skleněný trůn, tak to víte. Copak se stalo tady? Nechtělo se jí snad více přemýšlet?

Předposlední věc, kterou musím zmínit. Osobně nemám ráda vulgarismy, ale uznávám, že někdy se jejich použití hodí, ba dokonce by bez nich daná scéna nebyla kompletní. Například když se opravdu stane něco strašného, cliffhanger, velká zrada, šokující informace, někomu jde o život, něco se hodně pokazí atd.  A kde to bylo zde? Samozřejmě - S. J. Maas si nemohla vybrat nic jiného, než tu nejintimnější chvíli mezi dvojicí a několikrát ji „korunovat“ tím hnusným slovem na š, které někteří OMEZENCI používají jako synonymum k „milovat se.“ Asi jsem vážně DIVNÁ, ale prostě NECHÁPU ty nadšené reakce, nebo to, že se o tom nikdo ani slovem nezmínil. Když tím slovem Rhysand označil tuto „činnost“ v souvislosti s Amaranthou, neměla jsem ani jednu námitku. Ale se svou DRUŽKOU? To vážně některá z těch nadšených čtenářek stojí o to, aby s ní muž takhle mluvil? Říct to můj přítel / manžel mě, tak mu takovou natáhnu, že se otočí kolem osy. CO je to s vámi, čtenářky / holky? To nemáte kapku sebeúcty? To vás to ani trochu neznechutilo? To by se vám opravdu líbilo?

Víte co se říká, že ženy si vychovávají muže - tudíž pokud takto několikrát mluvila sama Fyere, člověk se nemůže „zlobit“ na Rhysanda, že? To pokládám za důležité zmínit. Ale půjdeme-li dál, pak je za tímto samozřejmě autorka.

Takže opravdu nevím, co si o Dvoru mlhy a hněvu pořádně myslet. Na jednu stranu mi přijde, jakoby si tady S. J. Maas plnila nějaké svoje erotické fantazie ve fantasy světě, na stranu druhou nechápu, že na tuto knihu nenechala dát upozornění, jaký má obsah. Mám za to, že kdyby rodiče mnohých náctiletých věděli, co se v této knize skrývá, asi by zůstali v šoku civět. A naše nakladatelství CooBoo - SHAME ON YOU!!! Jak ho mám ráda, tak tímto u mě klesli zrovna tak jako autorka. Je opravdu normální nevydat absolutně žádné upozornění, že je zde obsah vhodný až DOSPĚLÝCH čtenářů? Měli by se vážně zamyslet, jestli by tuto knížku dali svým vlastním dětem do ruky. A pokud ano, tak tedy potěš!

Víte, co mě opravdu děsí? Že si tuto knihu přečtou některé mladší čtenářky nebo i čtenáři - opravdu čerství puberťáci a upadnou do toho dnešním světem prezentovaného názoru, že sexu v jakékoliv podobě se meze nekladou, že je „vše dovoleno“. Opravdu mě děsí pomyšlení, že si nějaká holčina vezme Feyre jako svou oblíbenou hrdinku a nechá svého kluka dělat a říkat cokoliv, protože ji ani nenapadne, že tím snižuje svou vlastní cenu a důstojnost. A děsí mě také, že kluci nabudou dojmu, že když „holka zavelí“, tak se vše udělá podle ní. Jakoby se dnes nebrala v potaz možnost, že kluci / muži by také měli říkat na určité věci (i ohledně sexu) „ne“.

Pokud vám připadá, že přeháním, zkuste se zamyslet nad tím, jak moc si mladší lidé (a i my starší) bereme za vzory ty, které máme kolem sebe, to, co vidíme, to o čem čteme… Tohle všechno nás utváří.

A ačkoliv lituju, že jsem si Dvůr mlhy a hněvu nakonec přečetla, beru si z něj poučení do budoucna. Až zase budu mít v merku knihu, u níž bude hlavními ingrediencemi něco podobného, číst si ji nebudu. Tyto 2 zkušenosti (spolu s Měděným jezdcem) mi bohatě stačily.

A co pokračování? Nejdřív jsem si ho přečíst chtěla. Říkala jsem si, že zase nějaké scény přeskáču. Ale víte co? Nepůjdu do toho. Nebudu nic přeskakovat. Uvažovala jsem o tom pár měsíců a došla jsem k názoru, že pokud mě už tento díl tak znechutil a celý požitek z četby mi doslova ZHOŘKL, nemá pro mě cenu si číst pokračování. Takže s touto sérií jsem skončila. A ne, opravdu toho nelituju. Chci si dávat do hlavy to, co mě potěší a povznese, ne to, co mě znechutí. Takže tak…

A klidně si myslete, co chcete, ale za touto recenzí a tímto názorem si stojím na 100 %.

No a jak to vidím s hodnocením? Skvělé nové postavy, silný potenciál, Rhysandův příběh a závěrečná sekvence versus neustálý nával trapných erotických narážek + množství scén s hnusně rozpižlanou erotikou? Pro mě 2,5 * .

Vážně mě mrzí, že to takto dopadlo. Jak už jsem psala, tak S. J. Maas stvořila perfektní charaktery všech postav a měla bezvadný námět pro příběh. Nebýt toho, co jsem zmiňovala, tak bych si tuto sérii bez zaváhání koupila a rozhodně by patřila k těm nejlepším a mým nejoblíbenějším.

A ještě poslední věc: vy, kteří jste knihu četli, zkuste se na chvilku zamyslet, zda by se příběh o něco ochudil, pokud by S. J. Maas tuto zcela zbytečnou, nechutnou erotiku vypustila. Byl by příběh horší? Byl by nudnější? Byl by méně přitažlivý?








Text (kromě anotace): © Anne Leyyd
Obrázky: pinterest.com

středa 7. února 2018

Pár slov o knize... - Dvůr trnů a růží



Série: Dvůr trnů a růží 1 (1 of 3/6)
Originální název: A Court of Thorns and Roses
Autorka: Sarah J. Maas

Český překlad: Ivana Svobodová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání originálu / ČR: 2015 / 2016
Počet stran: 440






Anotace:

Když devatenáctiletá lovkyně Feyre zabije v lese vlka, odvleče ji podivný tvor do svého doupěte, které se ukáže být jiným světem. Tam zjišťuje, že únosce není zvíře, ale jedna z nesmrtelných bytostí, které kdysi vládly světu. Nenávist se postupně mění v lásku a Feyre musí přijít na způsob, jak zachránit tajuplný svět i svého únosce.

Úžasný a mrazivý příběh na motivy Krásky a Zvířete.





========== ========== ==========


Související recenze:



========== ========== ==========




Asi víte, že mám moc ráda sérii Skleněný trůn, takže když jsem se tehdy dozvěděla, že od S. J. Maas vyjde nová série + navíc retelling další z pohádek? Byla jsem nadšená! Po Měsíčních kronikách mě nikdo nemusel dvakrát pobízet.

Dvůr trnů a růží je psán v ich formě z pohledu hlavní hrdinky Feyre. Barvitý styl psaní autorky zde krásně vynikl, především v pasážích popisujících malířské schopnosti Feyre, vnímání světa umělcovýma očima a obdiv pro stejně nadané. Toto mě opravdu velmi oslovilo. Jako milovnici fantasy mě také potěšilo zvolené prostředí. Úseky odehrávající se v tvrdém, nehostinném a zamrzlém lese, kouzelné zahrady, temná vězení… Na první pohled vše tak, jak to má ve fantasy příběhu s pohádkovým nádechem být.

Co se postav týče, tak mi hlavní hrdinka Feyre přišla místy opravdu dost otravná a některými svými činy a myšlenkami až hloupá. Tamlin alias „zvíře“ se mi celkem zamlouval, ale později mi něčím začal vadit. Nebyl to takový typický mužský hrdina, k němuž bych se v roli čtenářky platonicky upnula. Tajemno-temného Rhysanda jsem zpočátku vítala skřípěním zubů, ale jen do doby, než se ukázalo, že se vlastně „nějak“ snaží Feyre pomoct. Na jeho jednání jsem poté pohlížela jinak, jenže zase… Nebyl to ten typický zloduch transformující se do hrdiny. Mezi oběma pány jsem se zmítala tak dlouho, dokud jsem nedospěla k názoru, že se nerozhodnu ani pro jednoho. Nutno podotknout, že u podobného žánru to u mě vůbec není obvyklé.

Anotace a reklamy na knihu hlásají, že je sepsaná na motivy Krásky a zvířete. Popravdě? Z této pohádky v sobě má pouze začátek. Místo ukradené růže zde najdeme paralelu se zabitým vlkem Andrasem, za což je hlavní hrdinka potrestána „vězením“ v paláci zvířete / Tamlina. Tímto celá podobnost se slavnou a krásnou pohádkou končí.

A co tedy samotný příběh? První polovina (téměř ¾) knihy mi při prvním čtení nepřišla úplně nudná, ale s odstupem hodnoceno se zde nedělo prakticky nic moc zajímavého. Jistě, vzájemné oťukávání mezi hlavními hrdiny, zjišťování, kde je vlastně zakopaný pes (tedy kde se vzala kletba / nákaza), ale to bylo tak zhruba vše. Jinými slovy: barvité čtení bez výraznějších příměsí.

Teprve poté, co se (vztáhneme-li to na pohádku) Feyre vrátí z domova zpátky ke „svému zvířeti“, začíná se konečně něco dít. Pořádně napínavá a drsná část, kde se konečně setkáváme s hlavní padouškou, krásnou a krutou Amaranthou. Drobná poznámka: má zálusk na Tamlina. Tato část odehrávající se pod Horou dost podstatně zachránila můj dojem z 1. dílu. Feyre musí vyřešit 3 úkoly a ještě navrch uhodnout hádanku. Upřímně řečeno - řešení bylo jednoduché. Zvlášť poté, co se čtenář spolu s Feyre dozvídá více o Amaranthině osudu. Nejlepší byl bezesporu úkol s obřím červem - tímto stylem, kdyby byly vystavěny úkoly pro Celaenu ve Skleněném trůnu! - panečku, to by bylo něco!

Mé sympatie k Tamlinovi v této části dost podkopalo jeho chování. Ano, dovedu pochopit, že chtěl hrát muže z kamene, byla-li na scéně Feyre s Amaranthou dohromady, aby nepřišla na to, jak moc mu na ní záleží. OK. Ale proč se nerozhodl něco aspoň říct nebo jakkoliv zareagovat, když šlo do tuhého s jeho nejlepším přítelem Lucienem? Amarantha ho chtěla dostat, takže by ho rozhodně nezabila, kdyby se ozval. A další věc: když se Tamlinovi a Feyre KONEČNĚ naskytne příležitost, že mohou být chvíli spolu, tak ze sebe ten tupec nevypraví ani slovo a vzpomene si jen na to jedno?!!! COME ON! Ale jistě - v souvislosti s 2. dílem se zde krásně dá sledovat autorčin záměr.

Je tady ještě jedna věc, která mě docela zklamala. Při prvním přečtení mi to nějak zvlášť nedošlo, ale poté, co jsem si 1. díl přečetla podruhé, docvaklo mi to a tím u mě S. J. Maas ze své laťky klesla. Klesla, protože se snížila k tomu, aby do děje pod Horou zasadila zcela zbytečný a dost nechutný eroticky podtext - od garderoby Feyre až po vynucené tancování v drogovém opojení, čímž se Rhysand snažil Feyre „zachránit a udržet ji při smyslech“. Ať mi nikdo netvrdí, že to nešlo nahradit něčím více důstojným a méně nechutným. Stejně jako onen slavný rádoby obřad v první polovině knihy. A než můj názor zavrhnete, zkuste si vzpomenout na Měsíční kroniky nebo Rudou jako rubín, Harryho Pottera, Eragona, Divergenci, Hunger Games, Nástroje smrti atd. Potřebovaly tyto série k úspěchu a přitažlivosti pro čtenáře něco podobného? Nup. Tudíž kvůli těmto zbytečně erotickým scénám bych knihu nedala do ruky čtenářům mladším 16 - 17 let. A kdybych bývala tušila, co se chystá v 2. díle, asi bych… No, počkejte si na další recenzi.

Tudíž celkové hodnocení: potenciál měl příběh velký, ale dle mého názoru se S. J. Maas nepovedlo vyždímat z něj to nejlepší. Pár skvěle dramaticky vystavěných scén v závěru nedokáže zachránit celou knihu ani při nejlepší vůli. A ano, přiznávám, že mé nynější hodnocení ovlivnilo i to, že jsem již četla 2. díl.

Dvůr trnů a růží ode mě získává 3 * z 5.





Text (kromě anotace): © Anne Leyyd
Obrázky: pinterest.com

sobota 3. února 2018

Pár slov o knize... - Cesta




Originální název: Ten Road
Autor: Cormac McCarthy

Český překlad: Jiří Hrubý
Nakladatelství: Argo
Rok vydání originálu / ČR: 2006 / 2008
Počet stran: 188





Anotace:


Román Cesta se odehrává ve světě sežehnutém neznámou katastrofou. Otec se synem putují šedivou zimní krajinou a děsí se každého náznaku, že nejsou sami, kdo přežil; od posledních lidí totiž rozhodně nemohou čekat nic dobrého. Dvojici drží při životě jen to, co uveze jejich nákupní vozík a co občas najdou v prázdných domech. Jejich cílem je mořské pobřeží, ale i tam se samozřejmě ukáže, že naděje už neexistuje. Nebo snad ano?

Za tento román autor obdržel v roce 2007 Pulitzerovu cenu.




========== ========== ==========






Již několikrát jsem zmínila, že s knihami ověnčenými kupou cen nemám zrovna dobré zkušenosti. Cesta mě v tomto přesvědčení jedině utvrdila. Nebýt čtenářské výzvy, dobrovolně bych se do ní bývala byla nikdy nepustila. Má inteligence asi není dostatečně na výši, protože nedovedu pochopit ocenění, které kupříkladu toto dílo dostalo. Jedině v případě, že by vyhrálo v olympiádě depresivních knih.

Autorovi nelze upřít jazykovou vytříbenost, která svým překladem do češtiny rozhodně neutrpěla. Určité slovní obraty a některé neotřelé popisy mě příjemně překvapily a donutily se nad nimi opravdu chvíli pozastavit, protože se McCarthyovi velice povedly. To ovšem bylo tak nějak všechno, co mohu pochválit.

Mám-li zhodnotit příběh jako celek, pak mě některými myšlenkami zaujal. Také jsem byla zvědavá, jak ta nebo ta popsaná situace dopadne. Víte ale, co se na mě přilepilo hned po prvních větách? Deprese. Ne ta skutečná, ale čtecí. Pokud autor v něčem vyniknul (kromě výše zmíněného stylu popisů), pak ve vyvolávání neskutečně depresivních, skličujících a smutných emocí sálajících doslova z každého písmena. Jistě, od podobného námětu z období postapokalyptické budoucnosti asi nemělo smysl očekávat něco jiného, to ano, ale i tak… Toto zkrátka nebyl můj šálek kávy. Navíc sem autor zakomponoval ještě některé scény, které si OPRAVDU mohl ušetřit. Minimálně jednu. Kdo jste četli, tak určitě víte, kterou mám na mysli. Kdo jste nečetli, buďte rádi.

Co se mě týkalo, snažila jsem se příběh přečíst / poslechnout co nejrychleji to šlo, abych nakonec opravdu neskončila sklíčená v koutě. Ano, část příběhu jsem si četla a část jsem poslouchala v audioknize. Nutno podotknout, že vyprávění Jiřího Ornesta včetně doprovodných zvukových efektů celý tísnivý a nepříjemný dojem posilovalo na destátou, takže jsem to musela střídat…

Dalším bodem přispívajícím k nešťastnému nádechu byly postavy otce a syna. Bezejmenní. Příběh byl vyprávěn v er formě, bez kapitol, bez označení. Mám za to, že toto byla má první kniha, v níž jsem na konci nevěděla, jak se hlavní postavy jmenují. A tento „bezpřestávkový“ způsob vyprávění mi rovněž nevyhovoval. Na těchto postavách musím ocenit jejich vzájemný vztah  - pochopení, semknutost, touhu chránit a neopustit, ujít ještě další krok... To bylo rozhodně inspirativní.


Abych ale zachovala alespoň trochu objektivity, tak chápu, že v takto nastavené „společnosti“ a situaci, jíž autor představil, nejspíš dával styl jeho vyprávění smysl. To ovšem nemění nic na jednom: už nikdy v životě si nechci číst podobnou knihu! O filmovém zpracování vím, ačkoliv ale mám Vigga Mortensena ráda, nepřiměje mě to k tomu, abych tento příběh viděla ještě v jasnějších barvách, než jak jsem ho viděla při četbě ve své hlavě. K tomu mi opravdu chybí chuť i nervy a jsem za to ráda!


Tudíž tuto knihu určitě nedoporučuji. Anebo jedině těm z vás, kteří máte rádi (nebo vám spíše nevadí) skutečně syrové depresivní příběhy.

Cesta ode mě získává slabé 3 * z 5. A slovy E. A. Poea: „Nikdy víc!“


Text (kromě anotace): © Anne Leyyd
Obrázky: google.com

středa 31. ledna 2018

Čtenářské zhodnocení roku 2016


Ano, čtete dobře. Ne, nebojte, nespletla jsem si číslice :D To předloňské zhodnocení jsem totiž tak odkládala a odkládala, až uplynul víc jak rok a já se k němu dostala až nyní. Aby se situace letos neopakovala, plánuji udělat čtenářské zhodnocení loňského roku už ve velmi brzké době.

Začnu typicky, tedy nejprve trocha počtů. Za rok 2016 jsem přečetla 34 knih, což činilo 10 294 stran a 1 knihu jsem nedočetla. Žádný re-reading. V tomto roce jsem zkrátka byla ráda, že jsem byla ráda :D

A které knihy se dostaly do těch top a nej v roce 2016? Nejprve zmíním 2 knihy, které jsem vyčlenila, protože se do beletristických zařadit nedají, přesto je ale musím zmínit, protože mě maximálně zaujaly.



neděle 28. ledna 2018

Pár slov o knize... - Adam Stvořitel





Autoři: Karel a Josef Čapkovi

Nakladatelství: Aventinum
Rok vydání originálu: 1928
Počet stran: 92



Anotace:

Komedie o sedmi obrazech.

Hrdina hry Adam, zneuznaný filozof a vynálezce, zničí výstřelem z kanónu negace svět a Bůh ho za to potrestá tím, že mu přikáže stvořit nové lidstvo. Autor tímto dílem ukazuje nesmyslnost krajního revolucionářství, které neguje hodnoty, aniž by bylo schopné vytvářet hodnoty nové.



========== ========== ==========



Do Adama Stvořitele jsem se pustila opět díky loňské čtenářské výzvě na Databázi knih - tentokrát v bodu zahrnujícím dílo od českého autora. Přiznávám, že výběr byl ovlivněn také tím, že už to bylo ke konci prosince a já potřebovala něco kratšího, abych výzvu stihla splnit. To ovšem nemění nic na tom, že jsem hrozně ráda, že jsem se právě do této knihy dala. No dala… vzala jsem si ji na poslech v podobě rádiové hry s Viktorem Preissem, Ivanem Trojanem a dalšími skvěle namluvenými postavami. A mám-li to shrnout, pak tuto hru a její zpracování hodnotím jako fenomenální.

Samotné dílo bratří Čapků odsýpá velmi rychle. Oba v něm s nezaměnitelnou jistotou a lehkostí pracují s krásou českého jazyka, kterou hned tak někdo neovládá. Věty hry klouzaly z jedné do druhé a ani na chvilku jsem se nenudila. Co ale trochu vytknout musím, tak poněkud málo popisů. Např. poté, co Adam začal tvořit, jsem se nemohla zbavit představy, že je na holé pustině a bude se muset dát i do tvoření hor a řek atd. A přitom z pozdějšího děje vyplynulo, že toto vše už kolem bylo. Takových „drobností“ zde bylo víc. Ty popisy mi vážně chyběly…

Co se mi ale velmi líbilo, tak bylo maximálně originální pojetí každé z postav a psychologický vývoj postavy hlavní - Adama. Také se mi líbil samotný nápad příběhu - rozběsněný Adam, znechucený lidstvem dostane možnost ho jednou provždy zničit, ba co víc! - po zničení může začít tvořit od začátku.

Jen si upřímně přiznejme, koho to už alespoň jednou nenapadlo? Nemyslím zničení světa, ale to, že bychom mnohdy tak rádi s něčím (třeba i s naším bytím) začali od znovu a s čistým štítem. Jenže při hlubším zamyšlení vyjde najevo prostý fakt - ano, vyvarovali bychom se chyb, o nichž víme nyní, ale zákonitě bychom museli udělat jiné a třeba i horší. Kdo ví? Tudíž by to vyšlo nastejno a byli bychom jako v začarovaném kruhu.

Navíc chybami se člověk učí a bez těch kopanců a „držkopádů“, které jsme si každý prožili (a ještě prožijeme), bychom nebyli takoví, jací jsme dnes. Tudíž nezbývá než se z chyb učit a snažit se být lepší, více pokornější a shovívavější k chybám druhých.

Celkově tedy Adama Stvořitele doporučuji všemi deseti čtenářům od 15 let. Není zde nic nevhodného, to vůbec ne! - jen si myslím, že čím starší člověk je, tím více si dílo může užít. Kniha má nejen spousty námětů k zamyšlení na mnoho různých témat, od politiky přes manželství až po výchovu, ale je zde i spousta a spousta humorných situací, které vás přimějí smát se nahlas.  Mě kupříkladu nejvíce pobavila část, v níž si Adam a později Alter Ego tvoří družky :D


Adam Stvořitel od bratří Čapků ode mě tedy dostává 4 * z 5.




Text (kromě anotace): © Anne Leyyd
Obrázky: google.com

čtvrtek 25. ledna 2018

Pár slov o knize... - Deset malých černoušků






Originální název: Ten Little Niggers
Autorka: Agatha Christie

Český překlad: Jan Zdeněk Novák
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání originálu / ČR: 1939 / 2009
Počet stran: 208


Anotace: Agatha Christie, „první dáma detektivky“, nade vše milovala nejen spletité šarády, ale i nejrůznější dětské hříčky, básničky či lidové písničky. Kdo by neznal třeba Pět malých prasátek anebo právě Deset malých černoušků? V neúprosném rytmu známého popěvku tu černoušků ubývá stejně jako hostů v luxusním sídle na ostrově, bouří odříznutém od světa. Jakási ďábelská síla žene podle předem připraveného plánu jednoho po druhém do záhuby, až nezbude žádný. Kam však zmizel vrah?

Napínavá detektivka, která se dočkala několika filmových zpracování a hrála se na desítkách světových jevišť, patří bezesporu k tomu nejznámějšímu, co velká anglická autorka napsala.


========== ========== ==========




K této knize jsem se dostala díky čtenářské výzvě na Databázi knih, kde byla jednou z položek kniha, jejíž děj se odehrává na ostrově. Nakonec jsem místo obsadila jiným dílem, ale zápletka detektivky mě natolik zaujala, že jsem se do ní pustila hned poté a stala se tak 1. knihou, kterou jsem letos přečetla. Nutno podotknout, že Deset malých černoušků je současně i mou 1. knihou přečtenou od A. Christie.

Autorce nelze upřít filmový styl psaní, který mě pohltil, sotva jsem číst začala. Na žádná hluchá místa či nudné kapitoly jsem za celou dobu nenarazila. Napětí se stupňovalo a zvraty byly nečekané.

Člověk samozřejmě musel počítat s tím, že nemá cenu si oblíbit žádnou z postav, protože už od úvodní anotace je jasné, že budou postupně umírat. A skutečně - nikoho jsem si neoblíbila, nikdo z 10 „černoušků“ mi doopravdy sympatický nebyl. Místo toho jsem jen postupně přelétala mezi kandidáty na post hlavního vraha. Nutno říct, že jsem se v jednom z návrhů trefila, nicméně pak jsem tento tip zase opustila, takže jsem na konci byla SKUTEČNĚ překvapená na maximum.

K hodnocení tohoto díla musím ale uvést ještě jednu věc. Možná jste si všimli, že detektivky nepatří k žánrům, které bych zde často recenzovala či je četla. Důvodem je fakt, že jakmile jednou zjistím pointu detektivky, nemám potřebu se k ní znovu vracet a nemám ani chuť si dát někdy v budoucnu její re-reading. A já naopak ráda vyhledávám knihy, u kterých je větší pravděpodobnost, že bych se k nim vrátit chtěla, či si je přímo chtěla pořídit do vlastní knihovny. Ano, napadlo mě, že jsem ještě možná nenarazila na ten správný typ detektivky, ale to zřejmě ukáže jen čas - zatím to vidím takto. V tomto případě se na detektivní žánr mnohem raději podívám v rámci nějakých seriálů (Bones, Castle, Hercule Poirote) nebo filmů.

Po dočtení Deseti malých černoušků jsem si uvědomila ještě jednu věc. Pokud se skutečně zamyslím nad tím, co mi kniha dala, pak to není v podstatě nic. Ano, bylo to navýsost zajímavé a napínavé, nicméně celkové vyznění příběhu je strašné a deprimující. Autorka má tudíž na jedné straně můj obdiv za to, jak komplikovaný případ dokázala vytvořit, nicméně se musím pozastavit nad tím, zda nebyla tak trochu „trhlá“, pokud ve svém životě tak často řešila otázku, jak někoho důmyslně zlikvidovat. Překlápím se z jednoho názoru do druhého a asi bude nejlepší, pokud si každý udělá obrázek sám :-)

Co se týče mého doporučení, tak bych rozhodně řekla, že cílovou skupinou by měli být čtenáři minimálně od 16 let a výše. Kniha je určitě „povinnou“ četbou pro milovníky detektivek. Pokud ale patříte k podobné sortě čtenářů jako já, pak počítejte s tím, že napjatí budete, ale ve výsledku si z knihy nic pozitivního neodnesete. Podruhé si ji číst rozhodně nebudu.


Deset malých černoušků ode mě dostává 4 slabší * z 5.


Poznámka: Tato kniha byla již několikrát převedena na filmové plátno. Já zvolila nejnovější počin z roku 2015, 3 dílný snímek Až tam nezbyl žádný. Trochu mě mrzelo, že udělali velmi uspěchaný konec a některé věci oproti knize zcela zbytečně (a ne právě šťastně) upravili.



Text (kromě anotace): © Anne Leyyd
Obrázky: google.com

úterý 23. ledna 2018

Letos poprvé...


Milí čtenáři Zefillu, zdravím vás po téměř čtvrtroční odmlce :-)

Asi už jste zvyklí na to, že se vám za tuto neaktivitu průběžně omlouvám a možná už vám to jde tak trochu (víc) na nervy. Musím se přiznat, že mě taky. Důvodem těchto odmlk je, že je pro mě stále poněkud obtížné skloubit svou práci a osobní život včetně koníčků, k nimž právě blog patří.

Hlavní část článků zde na blogu byla věnována především knihám - jejich recenzím. Pokud zde nejste poprvé, pak víte, že moje recenze byly pověstné svou dééélkou :-) A právě toto byl / je pro mě hlavní problém. Jsem typ člověka, který se docela často (ke své smůle) věnuje prokrastinaci. A pokud už se následně dokopu k tomu, co jsem dlouho odkládala, tak se do toho opravdu opřu řádně od podlahy.

V případě recenzí to pak dopadlo tak, že mi celé její sestavení (od sepsání, úpravu textu, doplnění obrázků a také gifů) zabralo i více jak 5 hodin. No, a právě toto pro mě přestávalo být udržitelné. Blogu bych se totiž chtěla věnovat i nadále a mnohem méně sporadicky než jak tomu bylo doposud. Proto jsem se rozhodla pro změnu. Ta se bude týkat (zatím) převážně formátu recenzí.

Rozhodla jsem se, že vyzkouším psát články podstatně kratší, čímž se mi doufám podaří docílit toho, že bych mohla na blog přispívat i vícekrát do týdne, minimálně však jednou. A jelikož tento zkrácený formát už (dle mého názoru) nelze považovat za recenzi, rozhodla jsem se tuto rubriku přejmenovat na Pár slov o knize.

Raději už se vyhnu nějakým slibům, protože jsem s nimi (co se týče blogu) hodně pohořela, ale napíšu to takto: budu se snažit přispívat kratšími články minimálně 1x týdně a uvidíme, jak to budu zvládat. Sama jsem na to zvědavá :-)

Ještě tento týden si tedy budete na Zefillu moci přečíst 1. článek do této staro-nové rubriky. Mimo jiné je to i má 1. dočtená kniha v tomto novém roce.

A stále je leden a tak bych vám všem ještě do toho letošního roku chtěla popřát především pevné zdraví, Boží požehnání, spoustu radosti, lásky, optimismu a dobré nálady. A v neposlední řadě i to, abyste se dokázali radovat i z maličkostí ;-)


úterý 10. října 2017

Cena odvahy / 3. kapitola - První noc










PŘEDCHOZÍ 2. KAPITOLA - ZDE





S každým krokem, který Cara za stratégem udělala, jí srdce bilo rychleji. Jen okrajově vnímala, že vyšli zpět do vstupní síně a poté zabočili na široké schodiště a vystoupali dvě, možná tři patra.

Stratég mlčel. V ruce pevně svíral provaz, jímž byla spoutaná, a ani jednou se neohlédl.

Cara upírala zrak do jeho týla a nemarnila čas prohlížením ztemnělé chodby, jíž se ubírali. Snažila se v duchu projít každý záblesk vzpomínek, kdy ji Henry učil, jak se má bránit, je-li spoutaná. Avšak dřív, než by bývala chtěla, zastavili na konci chodby u masivních dřevěných dveří osvětlených vedle planoucí pochodní. Stratég neslyšně otevřel a vtáhl ji za sebou dovnitř.

Spěšným pohledem Cara zjistila, že v místnosti nikdo další není. Prokřehlým tělem jí hned proběhla úleva, protože zde panovalo příjemné teplo.

Jeremy zavřel dveře a ozvalo se zarachocení, když zamknul. Klíč si pak vsunul do kapsy u kalhot.

Cara ho nepřestávala ostražitě sledovat - čekala, že se na ni každým okamžikem vrhne. On však dělal, jakoby tam nebyla. Pustil její provaz a přešel ke krbu, v němž plápolal oheň. Na nízké stoličce před ním stála dvě vědra plná vody. K jednomu se sehnul, nabral vodu do dlaní a opláchnul si obličej.

pondělí 9. října 2017

Zefill - Knihomol #19


Zdravím vás u dalšího fotočlánku z rubriky Zefill - Knihomol. Pokud máte dojem, že jsem s nimi poslední dobou roztrhla pytel, tak... máte pravdu :D A brzy k nim přibude další, jen co mi dojde ona kýžená fialová kráska... Možná už tušíte ;-) Ale nepředbíhejme! V tomto článku se můžete mrknout na Říši bouří aneb 5. díl skvělé série Skleněný trůn od S. J Maas, kterou jsem si objednala hned, jak to bylo možné a stejně jako většina z vás jsem se jí ani já nemohla dočkat :-)

Právě teď ji mám rozečtenou a můžu říct, že jsem víc než spokojená a nadšená :-) A jen tak mezi námi bych se praštila, protože jsem si (husa) vyspoilerovala všechno dopředu - holt jsem se nemohla dočkat a teď na to doplácím :D Ach jo! :D





sobota 30. září 2017

Cena odvahy / 2. kapitola - Nezvaní hosté









PŘEDCHOZÍ 1. KAPITOLA - ZDE






Jackie Evancho - Rains of Castamere




Caru probudila zima. Ještě se zavřenýma očima zůstala bez hnutí ležet a hlavou jí pozvolna proběhla myšlenka, že Molaova pec musela vyhasnout a venku se ochladit, protože takovou zimu v pekárně ještě nezažila. Čím rychleji přicházela k vědomí, docházelo jí, že něco není, jak má být. Pohybovala se. Něco s ní kodrcalo sem a tam. Při hlubším nádechu ucítila koňský zápach se směsí mokré pytloviny a navlhlého obilí.

Rozpršelo se snad a Berg zapomněl zavřít okna ve spíži?

Vzápětí ji zaměstnal jiný vjem. Bolest. Sykavě se nadechla a otevřela oči. Všude byla tma a ona cítila, jak jí palčivě tepe v týlu a na předloktí. Mhouřila oči, aby rozehnala spánek a chtěla si hlavu prohmatat, jenže nemohla. Nejdřív ji napadlo, že snad ještě napůl spí, ale poté ucítila tah na zápěstí. Škubla pažemi a… nic. Škubla jimi podruhé a bolest zesílila. Provaz. Byla svázaná.

Prudce rozevřela víčka a hluboko uvnitř sebe cítila, jakoby jí do žaludku spadl balvan ve stejnou chvíli, kdy se její srdce divoce rozbušilo. Briar. Její město! Nájezdníci. Michael a Sára. Lily. Ten lupič… Pamatovala si na jeho škodolibý úsměv a pak už nic.

Příval dalších vzpomínek rychle zaplašila. Po chvilce, kdy její oči přivykly na tmu, poznala, že je na žebřiňáku krytém obyčejnou plachtou. Vůz se pomalu šinul vpřed a Cara zvedla hlavu, aby se rozhlédla. Ležela mezi několika pytli obilí, dřevenými truhlicemi, hliněnými nádobami, štůčky látek a spoustou věder plných pečiva, ořechů, cibule a česneku.

Vzápětí se zatřásla zimou a uvědomila si, že má promočené skoro celé šaty. Vzhlédla a spatřila, že vrchní část plachty je protržená. Venku skutečně pršelo a husté provazce deště dopadaly na plátěný kryt vozu a dírou přímo na místo, kde ležela. Cara zatnula čelist a pomaličku se zvedala, až na voze klečela a pohled upírala dopředu.