neděle 1. dubna 2018

Velikonoce a... na co se mrknout?


Vstal jsem z mrtvých a jsem stále s tebou, aleluja. (vstupní antifona z nedělní Slavnosti Zmrtvýchvstání Páně)




Milí čtenáři Zefillu, lehce zpožděně vám přeji krásné a požehnané prožití celého období Velikonoc - tedy dalších 49 dní :-) Doufám, že jste zdárně přežili všechny Apríly a sami jste také zdárně nějaké povedené (v určitých mezích) připravili ;-)

Jak už název článku napovídá, mám pro vás nějaká filmová doporučení. Přesněji řečeno 3. Všechny tyto filmy jsem stihla zkouknout za jeden den a všechny ode mě dostaly na CSFD plný počet hvězdiček. Popravdě si nemůžu vzpomenout, kdy by se mi něco takového poštěstilo... :-) A jaká že to jsou doporučení?

V první řadě film, na který mě upozornila kamarádka a včera večer v živém internetovém vysílání na Tv Noe se mi ho podařilo zhlédnout. Jde o film / dokument s názvem Psi Páně aneb Sněz ten film. V podstatě je to film, který byl natočen k výročí založení dominikánského řádu. Sama bych mu ovšem dala podtitul: O víře vážně i nevážně, ale hlavně s úsměvem :-)

Ještě nikdy jsem neviděla dokument o víře natočený jak pro věřící tak pro nevěřící nějakým podobným stylem. Téměř od začátku do konce jsem měla na tváři úsměv a několikrát jsem padla smíchy. Navíc jsem se ve spoustě věcí i našla a nedovedu ani vyjádřit, jaká to je téměř úleva zjistit, že nějaké ty problémy, se kterými zápasím já a další obyčejní věřící se najdou i u řeholníků.

Takže pokud máte chuť se alespoň jedním očkem mrknout na dominikány a ověřit si, že to jsou taky „jen lidé“, určitě vám tento film doporučuji - ať už je váš postoj k víře jakýkoliv, tento dokument vám poskytne (myslím) dosud neviděný úhel pohledu.

Pokud byste o něj měli zájem, hned dnes 2. 4. v 14:05 hod. ho vysílají na Tv Noe v opakování - a dá se sledovat v živém vysílání i na internetu - odkaz ZDE.


Zbývající 2 filmy spolu úzce souvisí. Jedná se o na sebe navazující snímky s docela úderným názvem: God's Not Dead 1 a God's Not Dead 2Musím se přiznat, že někdy mám s podobnými snímky z moderní doby s náboženskou tématikou trochu (někdy dost) problém. Některé mi totiž přijdou trochu (ve scénáři) přitažené za vlasy, navíc s někdy ne přesvědčivými hereckými výkony, které celé vyznění přenášejí do divadelní oblasti, kde máte pocit, že skutečně sledujete HERCE a ne LIDI.

Ani jedno z výše uvedených však není případ těchto 2 snímků. Herecké výkony jsou dle mého názoru velmi přesvědčivé a především jde vidět, že se scénářem si někdo skutečně DAL TU PRÁCI, aby ho pozvedl na skutečně vysokou reálnou úroveň.

Příběh prvního filmu začíná na hodině filosofie, kde profesor donutí všechny studenty hned v 1. hodině přistoupit na fakt, že Bůh je mrtvý - dokonce to podmíní splněním předmětu. Všichni tento fakt přijmou. Všichni.

Kromě jednoho studenta. A co na to profesor? Poznačí si do diáře postupné zničení tohoto studenta za jeho nebetyčnou drzost. Jak to celé dopadne si můžete domýšlet anebo se mrknout na film ;-)

Druhý film se zabývá soudním procesem s učitelkou, která ve snaze upřímně odpovědět na otázku studentky skončí na lavici obžalovaných, protože si dovolila ve škole citovat pár vět z Bible. Člověk by řekl, že snad tvůrci přehání. Opravdu? Opět - film určitě stojí za pozornost ;-)

Tak, to by bylo vše. Doufám, že vás třeba něco upoutalo. A pokud náhodou ne, třeba vás něco zaujme příště ;-) Každopádně prožijte krásný den a budu se na vás těšit třeba zase u nějaké knižní recenze ;-)


pondělí 12. března 2018

Pár slov o knize... - Mé jméno je Nikdo





Série: Kronika Černých andělů 1 (1 of 2)
Originální název: You Don´t Know My Name
Autorka: Kristen Orlando

Český překlad: Kateřina Kuncová
Nakladatelství: Mystery Press
Rok vydání originálu / ČR: 2017 / 2017
Počet stran: 295









Anotace:

BOJOVNICE. LHÁŘKA. STUDENTKA. ŠPIONKA

Sedmnáctiletá Reagan Elizabeth Hillisová je zvyklá přes noc měnit svou identitu, lhát všem přátelům, které kdy měla, a odehnat každého, kdo by se jí dostal příliš blízko k tělu. Reagan je od dětství cvičená v boji na život a na smrt a umí zacházet s jakoukoli zbraní, protože se od ní očekává, že půjde ve stopách svých rodičů a rozšíří řady nejmocnější tajné služby na světě, Černých andělů.

Zamilovat se do kluka od vedle rozhodně neměla v plánu. Nyní se musí rozhodnout, jestli využije svoje obrovské předpoklady a bude žít život plný nebezpečí, pro který byla vychována, nebo půjde za svým srdcem a zvolí existenci obyčejného člověka, po níž vždycky toužila. Ale má vůbec na výběr?








========== ========== ==========







Pořádná agentka, která se směle vyrovná i Jasonu Bourneovi. Přesně takový příběh se mi začal rodit v hlavě už před více jak rokem. Jelikož jsem ale (aspoň v něčem) realista, uvědomuji si, že ho nikdy nedopíšu. (I když… kdo ví? :D) Každopádně sáhnout po knize již hotové a s těmito přísadami, je prostě k nezaplacení. Toliko k tomu, jak jsem se k ní dostala.

Autorka pro vyprávění zvolila ich formu z pohledu hlavní hrdinky Reagan. Na jejím stylu se podepisuje její dřívější práce v televizní produkci. Příběh představuje živým, barvitým a doslova filmovým tempem. ¾ knihy jsem přečetla téměř na jeden zátah. Samozřejmě je potřeba počítat s několika věcmi: 1. hlavní hrdince je 17 let, 2. čekejte sondování do dívčího uvažování, 3. řeší se zde několik profláknutých „puberťáckých věcí“ - první láska, vzpoura proti rodičům, středoškolský život.



Pokud mé recenze čtete pravidelně, víte, že nejsem příznivcem typických knih ze středoškolského prostředí, kde už dopředu víte, co se stane v dalších 5 (ne-li více) kapitolách. Zde si ovšem nemám na co stěžovat. Jako holku mě bavily myšlenkové pochody hlavní hrdinky, které vůbec nebyly ufňukané, trhlé, nudné nebo předvídatelné. Dost tomu napomohla skutečná identita Reagan. Autorka tomuto skutečně přizpůsobila její uvažování i reakce, takže se skutečně nemusíte bát vypravěčky alias potrhlé a hormony zblblé puberťačky. Do Reagan jsem se dokázala prakticky ihned vcítit a pochopit ji i její myšlenkové pochody. Byla mi velmi sympatická i přes výtku, kterou k ní mám níže.

Charakter Reaganiných rodičů mi přišel trochu jednostranně popsaný. Autorka je představila jako zažrané Černé anděly, kteří nevnímají téměř nic jiného. Nebýt několika poznámek v Reaganiných vzpomínkách, nevěděli bychom o jejich „lidské stránce“ téměř nic. To beru jako mínus, především kvůli obratu, jaký děj posléze nabere.

Luke jako hlavní mužský hrdina byl velmi příjemný. Jedna moje část se neubrání remcání typu „golden boy“ - prostě typický kluk snů, jakého by chtěla každá. Nicméně má romantická část si jeho charakter užila. Pevně ale doufám, že mu autorka v pokračování přisoudí trochu reálnější chování.

Je zde ale jedna podstatná část příběhu, kterou musím vytknout. Za prvé to je věk hlavních hrdinů - oběma je kolem 17, což mi do rovnice „středoškolák + super agent = reálný podklad příběhu“ prostě nesedí. Kdyby to byli aspoň vysokoškoláci, to by byla jiná.

A za druhé (vzhledem k tomu věku), mi přijde doslova přitažené za vlasy, aby takováto „ucha“ (minimálně v Lukově případě - pokud bych brala v potaz Reaganinu přípravu přímo v organizaci Černých andělů) vzali na super tajnou a důležitou misi. A to ani nemluvím o tom „podvodu“ a „zamaskování“ + jakým způsobem se na ni oba vůbec dostali. Kdyby se děj nepřesunul do Kolumbie, ale odehrával se stále na území USA + by třeba některé ze skutečných agentů zabili a tým by potřeboval navýšit početní převahu, tak bych to brala spíš než to, co zvolila autorka.

Také jsem pořád tak nějak čekala, že někomu přijde divné, že se na tajné sledování porady vedoucích záchranného týmu připojila Reagan pomocí matčina tabletu a ještě navíc jako „anonymní“ uživatel. To mi neříkejte, že by „šéfové“ nevěděli, že se jim k systému připojí někdo, kdo tam nemá co dělat + je navíc unesený. To je přece jedno ze základních pravidel, že obětem únosu (nota bene pokud to jsou agenti) sledují všechny pohyby na účtech i online. Ještě mě napadlo jedno možné vysvětlení: co když je někdo od Černých andělů dvojitý agent? Pokud ano a zpětně se to v 2. dílu vysvětlí, pak tuto připomínku vezmu zpět. Tady vidíte, že hodiny opakovaného sledování filmů s Bournem si na mě vybírají svou daň :D :D :D

A ještě jedna věc - opravdu bych chtěla vidět tajnou vládní agenturu, která o sobě neprověřené osobě vyslepičí tajné informace, včetně informací o jejich operativcích. Přičemž jediným důvodem by bylo, že se tato osoba připravuje na vstup do armády a také je potenciálním přítelem dcery unesených agentů. COME ON!

Takže, pokud budete (jako já) schopni nad těmito několika věcmi přimhouřit oči, pak si knihu rozhodně maximálně užijete. Především druhou polovinu, která je nabitá akcí a napětím. A mému kladnému hodnocení dost napomohl také samotný konec. Až do něj totiž celkové vyznění příběhu absolutně neodpovídá zvratu, jaký si autorka pro závěr připravila. No koukala jsem na to jak bagr do myší díry, to vám povím.

Moc se těším na pokračování, protože s tímto „koncem“ se nehodlám smířit. Teď nezbývá než doufat, že sérii o Černých andělech nepostihne osud jedné z dalších „nedovydaných sérií.“ To by mě vážně mrsklo.

A jak to vidím s doporučením? Rozhodně bych ji viděla pro čtenáře kolem 15 let. Ti si tuto knihu dle mého užijí nejvíce. A všem starším za předpokladu, že máte rádi čtivé příběhy, u nichž nad něčím sem tam přimhouříte oči - opravdu kvalitní oddechovka s pořádně napínavou druhou polovinou a sympatickými postavami.

Celkově tedy Mé jméno je Nikdo hodnotím 4 hvězdami.





Text (kromě anotace): © Anne Leyyd
Obrázky: pinterest.com


úterý 6. března 2018

Zefill - (Z) venku #10 - Nová členka rodiny


Po dlouhé době přináším článek do rubriky Zefill - (Z) venku. I když tentokrát je to trochu nepřesné - ven se výjimečně nepodíváme. Novou rubriku jsem ale zavádět nechtěla, a proto jsem tento fotočlánek přidala sem. O co půjde tentokrát? Jak už název a fotka napovídá, půjde o nový přírůstek do naší rodiny.

Už za pár dní to budou 2 týdny, kdy k nám přišlo (nebo lépe řečeno přijelo :D) toto rozkošné štěně. Matka je křížencem čivavy a něčeho neznámého a její otec je neznámý kompletně. Jinými slovy jsme všichni zvědaví, co nám z ní vyroste :D Pojmenovali jsme ji Agila - slovo agilní znamená aktivní, čilý či horlivý a tudíž přesně odpovídá její povaze. Máme totiž dojem, že jeden z jejích předků musel být kamzík :D Nicméně nikdo z nás jí neřekne jinak než Agi :-)

Narovinu přiznávám, že vyfotit těchto několik fotek byl téměř nadlidský úkol. Proč? Zkuste fotit štěně, které vydrží v jedné pozici maximálně 1 vteřinu... Ufff.






neděle 4. března 2018

Pár slov o knize... - Falešný polibek




Série: Kroniky pozůstalých 1 (1 of 3)
Originální název: The Kiss of Deception
Autorka: Mary E. Pearson

Český překlad: Jana Jašová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání originálu / ČR: 2014 / 2017
Počet stran: 365






Anotace:

Království Morrigan je ponořeno v tradicích a příbězích o dávném světě, ale některé tradice princezna Lia nemůže překousnout. Například sňatek s někým, koho nikdy nepotkala. To vše pouze kvůli zajištění politického spojenectví.

Lia má všeho po krk a je připravena začít nový život. V den své svatby utíká do vzdálené vesnice, kde se usazuje mezi obyčejnými lidmi a nevědomky i mezi dvěma záhadnými a přitažlivými muži – princem, kterého si měla vzít, a vrahem s úkolem jí zabít.

Obklopena tajemstvími a lžemi musí Lia odhalit nebezpečné skutečnosti, které otřesou celým jejím životem, zatímco se pomalu začíná zamilovávat do jednoho z nebezpečných cizinců.




========== ========== ==========





Neodolám. Nikdy. Jakmile se v nějaké knize či filmu objeví hrdinka, která se rozhodne skrývat svou identitu a ještě navíc prchá před dohodnutým sňatkem, prostě neodolám. A ještě k tomu navrch princ a zabiják, kteří rovněž skrývají svou identitu - jen každý z nich z jiného důvodu. Váhání nad tím, zda se do knihy pustit, mi snad nikdy nebylo vzdálenější! K tomuto příběhu jsem se ale dostala ještě před přečtením anotace - trochu nečekaným způsobem. Zaujala mě totiž obálka 3. dílu :-)

Pokud bych to měla shrnout, měla jsem od knihy obrovská očekávání, která u mě jdou ruku v ruce se strachem, že se to nepovede. Nicméně tady - tady to klaplo!

Autorka pro knihu zvolila ich formu vyprávění, v němž se střídají 4 postavy - princezna Jezelia nebo-li Lia, její komorná a nejlepší přítelkyně Pauline, zabiják a princ. Upřímnost č. 1: nebýt diametrálně odlišného prostředí a pohnutek, které byly pro každou z postav tak specifické, nedovedla bych rozlišit, která je která JEN PODLE stylu vyprávění v dané kapitole. Upřímnost č. 2: bylo mi to šumák. Proč? Protože už hrozně DLOUHO jsem si tak STRAŠNĚ MOC nějakou knihu neužila. A to nepřeháním.

Během celé četby mě rušila některá moderní slova, která se do příběhu zasazeného v této době rozhodně nehodila (např. anonymní, harmonogram, mop, akce, intarzovaný) - zda to vytýkat autorce nebo překladatelce, nevím. Dále mě velmi rozčilovalo velké množství překlepů. Editoři a odpovědní redaktoři by si na to vážně měli posvítit - dost to kazí požitek ze skvělé četby.

Autorčin nápad na příběh mi přišel jednoduše geniální. Nejen že přišla se zajímavým námětem, ale podala ho čtenářům ve zcela neotřelé formě. Více jak polovinu knihy totiž nevíte, čím Kaden a Rafe jsou. Čtete právě kapitolu ze zabijákova pohledu, ale nepadne zde jeho jméno a naopak. Pak zase čtete kapitolu třeba z Rafeova pohledu, ale znovu zde nepadne ani slovo o tom, zda je to ten či onen. Je to zkrátka napínavá hra, v níž si můžete vyzkoušet své detektivní schopnosti. Můžete zkoušet číst mezi řádky a z různých indicií se snažit přijít na to, kdo z těchto dvou mládenců získá Liino srdce - zda ten, který za ní přijel, aby viděl její pokoření anebo ten, který ji má zabít.

A jak to dopadlo u mě? No, nebudu zapírat, že jsem si byla na 100 % jistá, že jsem to vyřešila. Pche. A tipla jsem to přesně naopak :D Ačkoliv mě autorka převezla, z mého nadšení se neztratilo nic, naopak! Byla jsem hrozně nadšená, že se mi u knihy naskytlo takové nečekané překvapení! Čím více totiž čtu, tím více narážím na to, že mě kniha nedovede až tak šokovat a připravit mi něco zcela nečekaného. Ale tady? Nádhera.

A co postavy? Už dlouho jsem nebyla tak nadšená z hlavní hrdinky. Lia je naprosto famózní postava, která si zaslouží plnou pozornost. Už kvůli ní jsem ráda, že jsem se k příběhu dostala. Naprosto ničím mě nerozčilovala. Brala věci takové, jaké byly, nad ničím neohrnovala nos, nemyslela si o sobě, kdo ví co, uvažovala logicky, chovala se přiměřeně svému věku a postavení, nebála se těžké práce, nestěžovala si, dovedla si vážit všeho, co měla.

Princovy i zabijákovy kapitoly mě velmi bavily. Sama jsem se přiklonila k Rafeovi, protože se mi zamlouval více. Schválně, koho si zvolíte vy :D Romantická linka byla velmi pěkná, nenásilná, přirozená a rozhodně nepostrádala sílu ani hloubku.

A jak hodnotím samotný příběh? Rozhodně kladně. Čekala jsem, že se budeme ubírat zcela jiným směrem, tudíž jsem byla vděčná za nečekané odbočky. Rovně oceňuji, že autorka Liu nenechala jen v tom „novém“ prostředí, ale důležitou linkou ji spojila s jejím „starým“ životem, s její rodinou. Toto se mi velmi líbilo. Stejně jako státnické a politické pozadí událostí, které zde bylo jen lehce naťuknuté. Předpokládám, že se k němu více dostaneme v dalších dílech. Konečné odhalení obou mužských protějšků byl MAZEC. Především části, kdy k poznání došla sama Lia. Trochu mě mrzelo, že se Rafe na delší dobu ztratil z dohledu a ukázal se až ke konci, ale nutno říct, že to tedy STÁLO ZA TO. Konec jsem dočítala s dunícím srdcem v hrudi a zatnutými pěstmi, napjatými nervy a tlakem v atmosférických výšinách.

A jaké následky jsem z toho nakonec měla? Neskutečnou touhu po dalším díle a maximální spokojenost s tím, co jsem dočetla. Nyní již čtu 2. díl - Zrádné srdce a jsem spokojená jako blecha :D

Tudíž pokud by někdo ještě nevěděl, zda po této knize s všedně-nevšedním příběhem sáhnout, odpověď je rozhodně ANO. Máte-li rádi pořádné hrdinky, sympatické postavy, barvitě plynoucí děj a tajemství na všech stranách, romantiku, kterou pocítíte a navrch detektivní příběh, v němž se počítá s vaší aktivní účastí, nemáte nad čím váhat ;-)


Dávám 5 * + 1 * navíc, protože tato kniha si to rozhodně zaslouží.






Text (kromě anotace): © Anne Leyyd
Obrázky: pinterest.com

neděle 11. února 2018

Pár slov o knize... - Dvůr mlhy a hněvu




Série: Dvůr trnů a růží 2 (2 of 3/6)
Originální název: A Court of Mist and Fury
Autorka: Sarah J. Maas

Český překlad: Ivana Svobodová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání originálu / ČR: 2016 / 2017
Počet stran: 664






Anotace:

Feyre přežila střet s Amaranthou a vrátila se na Jarní dvůr. Avšak ani zde nemá klidu, protože ji neustále pronásledují vzpomínky na to, co musela udělat, aby osvobodila Tamlina i jeho lid.

A stejně tak nemůže zapomenout ani na smlouvu s Rhysandem, s kterým má strávit jeden týden v měsíci. Ač je nyní vznešenou vílou, srdce má stále lidské. A navíc si postupně uvědomuje, že na obzoru se objevuje ještě mnohem větší zlo, než jaké kdy zažila. A tak zatímco se snaží vyznat v zákrutech vílího života, zjišťuje, že její role zachránkyně ještě neskončila. Avšak dokáže se vyrovnat s nebezpečím, které se k ní blíží?






========== ========== ==========


Související recenze:



========== ========== ==========







Na Dvůr mlhy a hněvu jsem se po dočtení 1. dílu vážně moc těšila. Aby taky ne! Dramatické události závěru v čele s Feyre - čerstvě proměněnou vílou, Rhysandovo nevysvětlitelné chování a nenadálé „zdrhnutí“ a rádoby šťastný konec. To přímo volá po vysvětlení a nějakém zvratu!


Musím připustit, že jsem si děj prakticky celé knihy vyspoilerovala, když jsem na pinterestu sledovala různé fanarty a hlášky. Dokonce jsem měla dilema, zda se do tohoto dílu pouštět, protože některé z fanartů byly… no, řekněme odrazující. Nakonec jsem se do knihy ale pustila. A jak se mi líbila? Pro lepší přehlednost bych recenzi rozdělila na 2 části - co se mi líbilo a co knize vytýkám.

TAKŽE POJĎME NA POZITIVA.

S. J. Maas píše neskutečně čtivě a je schopná jako mávnutím kouzelného proutku stvořit úžasně sympatické postavy, u nichž stačí pronést pár vět, a doslova si je zamilujete nebo přinejmenším oblíbíte. Autorka disponuje opravdovým talentem pro tvorbu fantastických měst, říší a paláců, v nichž byste chtěli bydlet nebo se do nich alespoň podívat. A ještě jednou: píše neskutečně čtivě. Jakože opravdu čtivě!

A o co v knize jde? Feyre je po událostech 1. dílu na dně, Tamlin se o ni „stará“ jak Locičina nevlastní matka - čímž se ukazuje jeho tupost a sobeckost. Jedna má část se přiklání k těm čtenářům, kteří mají za to, že zde autorka až moc tlačila na pilu a udělala z Tamlina opravdu sobeckého blba, aby více vynikl Rhysand-zachránce.

Takže nehledě na to, kolik stovek stran kniha má, ani vám to tak nepřijde. Nově jsme se seznámili se 4 postavami z Rhysandova dvora - každá z nich je skvělá, originální, posilující děj. Na první pohled by se mohlo zdát, že s dobrým námětem a skvělými postavami snad NEJDE nic zkazit. A přesto…

A TEĎ NEGATIVA

Už jsem to lehce naťukla v recenzi na Dvůr trnů a růží. S. J. Maas už u mě předchozím dílem o trochu klesla z příček autorů, které mám velmi ráda a jichž si vážím. Nicméně tímto 2. dílem se propadla o pořádný kus. A ačkoli svým názorem nejspíš mnohé třeba naštvu nebo mě nepochopí, je mi to vcelku jedno. Za prvé proto, že tento blog je můj, a můžu si sem psát, cokoliv chci, a komu se to nelíbí - nahoře v rohu vašeho prohlížeče by měl být křížek pro zrušení ;-) A za druhé proto, že jsem si pročítala opravdu VELKOU SPOUSTU recenzí, komentářů a názorů čtenářů k této knize a nikdo se nad tím, co považuji za nutné dále zmínit, nějak víc nepozastavil.

Asi už tušíte, co tím mám na mysli. Když jsem po dočtení knihy psala komentář na goodreads, napsala jsem, že se v této sérii jedná o katastrofu v podobě autorky, která se zaprodala dnešnímu trendu: naprat explicitní erotiku všude a to i tam, kde to DO HÁJE není nutné (tedy ne, že by někde bylo - ale budu-li si chtít přečíst erotický román, sáhnu po něm a nepotřebuji to ve fantasy příběhu se skvělými postavami a slibným námětem).

Nechápejte mě špatně, já oceňuji dobře napsané, erotikou jiskřící scény. Ale to, co bytostně nesnáším, je DETAILNÍ POPIS VŠEHO. Tudíž jako opravdu vkusné, jiskrné a celou scénu povznášející beru popisy sexu např. v Půlnoční koruně (to ještě S. J. Maas uměla), dále v Nočním cirkusu od E. Morgenstern, povídce od Cassandry Clare After Bridge, Budeš tam? od Guillaume Mussoa a dalších. Těmto autorům totiž došlo něco, co Maasové nedošlo, nebo na to zapomněla. Pokud totiž do těchto scén naperete VŠECHNO, zcela je tím připravíte o to kouzlo, tajemno a něco „navíc“, co by erotika mít měla. V životě, ve filmech, v knihách.

Takže budu-li mluvit narovinu, pak mě opravdu ZNECHUTILY, NAŠTVALY A ZKLAMALY úplně VŠECHNY „milostné“ scény. V celku jsem si nepřečetla ani jednu. Všechny jsem pouze proletěla očima a věřte mi, že i to bylo víc než dost. A ne, nedělám si legraci. Tuto mou snahu o „neznechucení si postav“ jsem získala díky Paullině Simons - vážně díky!

Na co jsem se opravdu těšila a doufala, že to bude mít úroveň, tak bylo první přeskočení skutečné jiskry mezi Feyre a Rhysandem. JÁ HUSA OPRAVDU DOUFALA V NĚCO PĚKNÉHO! Děs číslo nevím kolik, se odehrával na místě s příznačným názvem - Dvůr nočních můr. Když si na tu scénu nyní vzpomenu, tak je mi do blití i pláče současně. CO, řekněte mi, CO tím autorka sledovala? I mě samotnou (a to jsem přitom nenapsala ŽÁDNOU knihu), by napadlo minimálně 10 způsobů, jak „odvrátit pozornost“. Milé čtenářky, to byste se opravdu tak rády vtělily do Feyre a prožily si to na vlastní kůži? Takhle si představujete romantiku se svým vyvoleným na nepřátelském území?

A souběžně s tímto jsme se zakrátko dočkali prvního / druhého polibku. Scéna v hostinci, v níž se pro mě Feyre stala hrdinkou-děvkou. Možná bych měla být přesnější - S. J. Maas ji z ní udělala. Nezlobte se na mě, ale je to tak. A jen tak na okraj - zamyslíme-li se nad tím, co si Rhysand vytrpěl s Amaranthou, tak je opravdu skvělé, jak na něj bere Feyre ohled a vůbec se nesnižuje na její úroveň. Doufám, že cítíte tu ironii.

Pozornější čtenáři a ti, kteří si jako já něco vyspoilerovali, čekali na druhou verzi příběhu - Rhysandovu verzi, Rhysandův příběh. To byla ta část, na kterou jsem se nejvíce těšila. A opravdu - přesně to, co jsem čekala, jsem dostala. Bolestná a silná skutečnost. Při čtení jsem prožívala hory emocí a na chvíli tak zapomněla na děs okolních kapitol. Rozhodně nejlepší část knihy (spolu se závěrečnými scénami).

No a potom samozřejmě přišla studená sprcha v podobě „milostné“ scény, k níž zákonitě muselo dojít. Jenže! Místo toho, aby se autorka snažila rodící se vztah a sílící pouto mezi Feyre a Rhysandem skutečně povznést na novou úroveň a dodat mu to všechno, co by si jinak tyto skvělé postavy zasloužily, udělala zde něco (kromě pár vzletných vět, na které jsem při svém očním přeletu narazila), co mi zcela vážně připomínalo rozbory z hodin anatomie.

Víte, tak nějak jsem si myslela, že pokud je v knize pár „blbých“ scén (tak zhruba kolem 3 nebo 4), dokázala bych si je „odmyslet“, abych si nezkazila požitek, abych si nezkazila dojem z hlavních postav. Jenže zde nešlo jen o tyto scény. Jde tu o i dialogy mezi postavami. Opravdu jsem byla zklamaná na nejvyšší možnou míru, že zde bylo TOLIK nevkusných erotických narážek. Např. 95 % rozhovorů Feyre a Rhysanda se bez tohoto autorkou vykonstruovaného podtextu neobešlo. Snad aby tam bylo více „humoru“? Copak nám autorka ve svých předchozích knihách neukázala, že to umí i jinak a MNOHEM lépe? S. J. Maas umí být vtipná. Kdo jste četli sérii Skleněný trůn, tak to víte. Copak se stalo tady? Nechtělo se jí snad více přemýšlet?

Předposlední věc, kterou musím zmínit. Osobně nemám ráda vulgarismy, ale uznávám, že někdy se jejich použití hodí, ba dokonce by bez nich daná scéna nebyla kompletní. Například když se opravdu stane něco strašného, cliffhanger, velká zrada, šokující informace, někomu jde o život, něco se hodně pokazí atd.  A kde to bylo zde? Samozřejmě - S. J. Maas si nemohla vybrat nic jiného, než tu nejintimnější chvíli mezi dvojicí a několikrát ji „korunovat“ tím hnusným slovem na š, které někteří OMEZENCI používají jako synonymum k „milovat se.“ Asi jsem vážně DIVNÁ, ale prostě NECHÁPU ty nadšené reakce, nebo to, že se o tom nikdo ani slovem nezmínil. Když tím slovem Rhysand označil tuto „činnost“ v souvislosti s Amaranthou, neměla jsem ani jednu námitku. Ale se svou DRUŽKOU? To vážně některá z těch nadšených čtenářek stojí o to, aby s ní muž takhle mluvil? Říct to můj přítel / manžel mě, tak mu takovou natáhnu, že se otočí kolem osy. CO je to s vámi, čtenářky / holky? To nemáte kapku sebeúcty? To vás to ani trochu neznechutilo? To by se vám opravdu líbilo?

Víte co se říká, že ženy si vychovávají muže - tudíž pokud takto několikrát mluvila sama Fyere, člověk se nemůže „zlobit“ na Rhysanda, že? To pokládám za důležité zmínit. Ale půjdeme-li dál, pak je za tímto samozřejmě autorka.

Takže opravdu nevím, co si o Dvoru mlhy a hněvu pořádně myslet. Na jednu stranu mi přijde, jakoby si tady S. J. Maas plnila nějaké svoje erotické fantazie ve fantasy světě, na stranu druhou nechápu, že na tuto knihu nenechala dát upozornění, jaký má obsah. Mám za to, že kdyby rodiče mnohých náctiletých věděli, co se v této knize skrývá, asi by zůstali v šoku civět. A naše nakladatelství CooBoo - SHAME ON YOU!!! Jak ho mám ráda, tak tímto u mě klesli zrovna tak jako autorka. Je opravdu normální nevydat absolutně žádné upozornění, že je zde obsah vhodný až DOSPĚLÝCH čtenářů? Měli by se vážně zamyslet, jestli by tuto knížku dali svým vlastním dětem do ruky. A pokud ano, tak tedy potěš!

Víte, co mě opravdu děsí? Že si tuto knihu přečtou některé mladší čtenářky nebo i čtenáři - opravdu čerství puberťáci a upadnou do toho dnešním světem prezentovaného názoru, že sexu v jakékoliv podobě se meze nekladou, že je „vše dovoleno“. Opravdu mě děsí pomyšlení, že si nějaká holčina vezme Feyre jako svou oblíbenou hrdinku a nechá svého kluka dělat a říkat cokoliv, protože ji ani nenapadne, že tím snižuje svou vlastní cenu a důstojnost. A děsí mě také, že kluci nabudou dojmu, že když „holka zavelí“, tak se vše udělá podle ní. Jakoby se dnes nebrala v potaz možnost, že kluci / muži by také měli říkat na určité věci (i ohledně sexu) „ne“.

Pokud vám připadá, že přeháním, zkuste se zamyslet nad tím, jak moc si mladší lidé (a i my starší) bereme za vzory ty, které máme kolem sebe, to, co vidíme, to o čem čteme… Tohle všechno nás utváří.

A ačkoliv lituju, že jsem si Dvůr mlhy a hněvu nakonec přečetla, beru si z něj poučení do budoucna. Až zase budu mít v merku knihu, u níž bude hlavními ingrediencemi něco podobného, číst si ji nebudu. Tyto 2 zkušenosti (spolu s Měděným jezdcem) mi bohatě stačily.

A co pokračování? Nejdřív jsem si ho přečíst chtěla. Říkala jsem si, že zase nějaké scény přeskáču. Ale víte co? Nepůjdu do toho. Nebudu nic přeskakovat. Uvažovala jsem o tom pár měsíců a došla jsem k názoru, že pokud mě už tento díl tak znechutil a celý požitek z četby mi doslova ZHOŘKL, nemá pro mě cenu si číst pokračování. Takže s touto sérií jsem skončila. A ne, opravdu toho nelituju. Chci si dávat do hlavy to, co mě potěší a povznese, ne to, co mě znechutí. Takže tak…

A klidně si myslete, co chcete, ale za touto recenzí a tímto názorem si stojím na 100 %.

No a jak to vidím s hodnocením? Skvělé nové postavy, silný potenciál, Rhysandův příběh a závěrečná sekvence versus neustálý nával trapných erotických narážek + množství scén s hnusně rozpižlanou erotikou? Pro mě 2,5 * .

Vážně mě mrzí, že to takto dopadlo. Jak už jsem psala, tak S. J. Maas stvořila perfektní charaktery všech postav a měla bezvadný námět pro příběh. Nebýt toho, co jsem zmiňovala, tak bych si tuto sérii bez zaváhání koupila a rozhodně by patřila k těm nejlepším a mým nejoblíbenějším.

A ještě poslední věc: vy, kteří jste knihu četli, zkuste se na chvilku zamyslet, zda by se příběh o něco ochudil, pokud by S. J. Maas tuto zcela zbytečnou, nechutnou erotiku vypustila. Byl by příběh horší? Byl by nudnější? Byl by méně přitažlivý?








Text (kromě anotace): © Anne Leyyd
Obrázky: pinterest.com

středa 7. února 2018

Pár slov o knize... - Dvůr trnů a růží



Série: Dvůr trnů a růží 1 (1 of 3/6)
Originální název: A Court of Thorns and Roses
Autorka: Sarah J. Maas

Český překlad: Ivana Svobodová
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání originálu / ČR: 2015 / 2016
Počet stran: 440






Anotace:

Když devatenáctiletá lovkyně Feyre zabije v lese vlka, odvleče ji podivný tvor do svého doupěte, které se ukáže být jiným světem. Tam zjišťuje, že únosce není zvíře, ale jedna z nesmrtelných bytostí, které kdysi vládly světu. Nenávist se postupně mění v lásku a Feyre musí přijít na způsob, jak zachránit tajuplný svět i svého únosce.

Úžasný a mrazivý příběh na motivy Krásky a Zvířete.





========== ========== ==========


Související recenze:



========== ========== ==========




Asi víte, že mám moc ráda sérii Skleněný trůn, takže když jsem se tehdy dozvěděla, že od S. J. Maas vyjde nová série + navíc retelling další z pohádek? Byla jsem nadšená! Po Měsíčních kronikách mě nikdo nemusel dvakrát pobízet.

Dvůr trnů a růží je psán v ich formě z pohledu hlavní hrdinky Feyre. Barvitý styl psaní autorky zde krásně vynikl, především v pasážích popisujících malířské schopnosti Feyre, vnímání světa umělcovýma očima a obdiv pro stejně nadané. Toto mě opravdu velmi oslovilo. Jako milovnici fantasy mě také potěšilo zvolené prostředí. Úseky odehrávající se v tvrdém, nehostinném a zamrzlém lese, kouzelné zahrady, temná vězení… Na první pohled vše tak, jak to má ve fantasy příběhu s pohádkovým nádechem být.

Co se postav týče, tak mi hlavní hrdinka Feyre přišla místy opravdu dost otravná a některými svými činy a myšlenkami až hloupá. Tamlin alias „zvíře“ se mi celkem zamlouval, ale později mi něčím začal vadit. Nebyl to takový typický mužský hrdina, k němuž bych se v roli čtenářky platonicky upnula. Tajemno-temného Rhysanda jsem zpočátku vítala skřípěním zubů, ale jen do doby, než se ukázalo, že se vlastně „nějak“ snaží Feyre pomoct. Na jeho jednání jsem poté pohlížela jinak, jenže zase… Nebyl to ten typický zloduch transformující se do hrdiny. Mezi oběma pány jsem se zmítala tak dlouho, dokud jsem nedospěla k názoru, že se nerozhodnu ani pro jednoho. Nutno podotknout, že u podobného žánru to u mě vůbec není obvyklé.

Anotace a reklamy na knihu hlásají, že je sepsaná na motivy Krásky a zvířete. Popravdě? Z této pohádky v sobě má pouze začátek. Místo ukradené růže zde najdeme paralelu se zabitým vlkem Andrasem, za což je hlavní hrdinka potrestána „vězením“ v paláci zvířete / Tamlina. Tímto celá podobnost se slavnou a krásnou pohádkou končí.

A co tedy samotný příběh? První polovina (téměř ¾) knihy mi při prvním čtení nepřišla úplně nudná, ale s odstupem hodnoceno se zde nedělo prakticky nic moc zajímavého. Jistě, vzájemné oťukávání mezi hlavními hrdiny, zjišťování, kde je vlastně zakopaný pes (tedy kde se vzala kletba / nákaza), ale to bylo tak zhruba vše. Jinými slovy: barvité čtení bez výraznějších příměsí.

Teprve poté, co se (vztáhneme-li to na pohádku) Feyre vrátí z domova zpátky ke „svému zvířeti“, začíná se konečně něco dít. Pořádně napínavá a drsná část, kde se konečně setkáváme s hlavní padouškou, krásnou a krutou Amaranthou. Drobná poznámka: má zálusk na Tamlina. Tato část odehrávající se pod Horou dost podstatně zachránila můj dojem z 1. dílu. Feyre musí vyřešit 3 úkoly a ještě navrch uhodnout hádanku. Upřímně řečeno - řešení bylo jednoduché. Zvlášť poté, co se čtenář spolu s Feyre dozvídá více o Amaranthině osudu. Nejlepší byl bezesporu úkol s obřím červem - tímto stylem, kdyby byly vystavěny úkoly pro Celaenu ve Skleněném trůnu! - panečku, to by bylo něco!

Mé sympatie k Tamlinovi v této části dost podkopalo jeho chování. Ano, dovedu pochopit, že chtěl hrát muže z kamene, byla-li na scéně Feyre s Amaranthou dohromady, aby nepřišla na to, jak moc mu na ní záleží. OK. Ale proč se nerozhodl něco aspoň říct nebo jakkoliv zareagovat, když šlo do tuhého s jeho nejlepším přítelem Lucienem? Amarantha ho chtěla dostat, takže by ho rozhodně nezabila, kdyby se ozval. A další věc: když se Tamlinovi a Feyre KONEČNĚ naskytne příležitost, že mohou být chvíli spolu, tak ze sebe ten tupec nevypraví ani slovo a vzpomene si jen na to jedno?!!! COME ON! Ale jistě - v souvislosti s 2. dílem se zde krásně dá sledovat autorčin záměr.

Je tady ještě jedna věc, která mě docela zklamala. Při prvním přečtení mi to nějak zvlášť nedošlo, ale poté, co jsem si 1. díl přečetla podruhé, docvaklo mi to a tím u mě S. J. Maas ze své laťky klesla. Klesla, protože se snížila k tomu, aby do děje pod Horou zasadila zcela zbytečný a dost nechutný eroticky podtext - od garderoby Feyre až po vynucené tancování v drogovém opojení, čímž se Rhysand snažil Feyre „zachránit a udržet ji při smyslech“. Ať mi nikdo netvrdí, že to nešlo nahradit něčím více důstojným a méně nechutným. Stejně jako onen slavný rádoby obřad v první polovině knihy. A než můj názor zavrhnete, zkuste si vzpomenout na Měsíční kroniky nebo Rudou jako rubín, Harryho Pottera, Eragona, Divergenci, Hunger Games, Nástroje smrti atd. Potřebovaly tyto série k úspěchu a přitažlivosti pro čtenáře něco podobného? Nup. Tudíž kvůli těmto zbytečně erotickým scénám bych knihu nedala do ruky čtenářům mladším 16 - 17 let. A kdybych bývala tušila, co se chystá v 2. díle, asi bych… No, počkejte si na další recenzi.

Tudíž celkové hodnocení: potenciál měl příběh velký, ale dle mého názoru se S. J. Maas nepovedlo vyždímat z něj to nejlepší. Pár skvěle dramaticky vystavěných scén v závěru nedokáže zachránit celou knihu ani při nejlepší vůli. A ano, přiznávám, že mé nynější hodnocení ovlivnilo i to, že jsem již četla 2. díl.

Dvůr trnů a růží ode mě získává 3 * z 5.





Text (kromě anotace): © Anne Leyyd
Obrázky: pinterest.com

sobota 3. února 2018

Pár slov o knize... - Cesta




Originální název: Ten Road
Autor: Cormac McCarthy

Český překlad: Jiří Hrubý
Nakladatelství: Argo
Rok vydání originálu / ČR: 2006 / 2008
Počet stran: 188





Anotace:


Román Cesta se odehrává ve světě sežehnutém neznámou katastrofou. Otec se synem putují šedivou zimní krajinou a děsí se každého náznaku, že nejsou sami, kdo přežil; od posledních lidí totiž rozhodně nemohou čekat nic dobrého. Dvojici drží při životě jen to, co uveze jejich nákupní vozík a co občas najdou v prázdných domech. Jejich cílem je mořské pobřeží, ale i tam se samozřejmě ukáže, že naděje už neexistuje. Nebo snad ano?

Za tento román autor obdržel v roce 2007 Pulitzerovu cenu.




========== ========== ==========






Již několikrát jsem zmínila, že s knihami ověnčenými kupou cen nemám zrovna dobré zkušenosti. Cesta mě v tomto přesvědčení jedině utvrdila. Nebýt čtenářské výzvy, dobrovolně bych se do ní bývala byla nikdy nepustila. Má inteligence asi není dostatečně na výši, protože nedovedu pochopit ocenění, které kupříkladu toto dílo dostalo. Jedině v případě, že by vyhrálo v olympiádě depresivních knih.

Autorovi nelze upřít jazykovou vytříbenost, která svým překladem do češtiny rozhodně neutrpěla. Určité slovní obraty a některé neotřelé popisy mě příjemně překvapily a donutily se nad nimi opravdu chvíli pozastavit, protože se McCarthyovi velice povedly. To ovšem bylo tak nějak všechno, co mohu pochválit.

Mám-li zhodnotit příběh jako celek, pak mě některými myšlenkami zaujal. Také jsem byla zvědavá, jak ta nebo ta popsaná situace dopadne. Víte ale, co se na mě přilepilo hned po prvních větách? Deprese. Ne ta skutečná, ale čtecí. Pokud autor v něčem vyniknul (kromě výše zmíněného stylu popisů), pak ve vyvolávání neskutečně depresivních, skličujících a smutných emocí sálajících doslova z každého písmena. Jistě, od podobného námětu z období postapokalyptické budoucnosti asi nemělo smysl očekávat něco jiného, to ano, ale i tak… Toto zkrátka nebyl můj šálek kávy. Navíc sem autor zakomponoval ještě některé scény, které si OPRAVDU mohl ušetřit. Minimálně jednu. Kdo jste četli, tak určitě víte, kterou mám na mysli. Kdo jste nečetli, buďte rádi.

Co se mě týkalo, snažila jsem se příběh přečíst / poslechnout co nejrychleji to šlo, abych nakonec opravdu neskončila sklíčená v koutě. Ano, část příběhu jsem si četla a část jsem poslouchala v audioknize. Nutno podotknout, že vyprávění Jiřího Ornesta včetně doprovodných zvukových efektů celý tísnivý a nepříjemný dojem posilovalo na destátou, takže jsem to musela střídat…

Dalším bodem přispívajícím k nešťastnému nádechu byly postavy otce a syna. Bezejmenní. Příběh byl vyprávěn v er formě, bez kapitol, bez označení. Mám za to, že toto byla má první kniha, v níž jsem na konci nevěděla, jak se hlavní postavy jmenují. A tento „bezpřestávkový“ způsob vyprávění mi rovněž nevyhovoval. Na těchto postavách musím ocenit jejich vzájemný vztah  - pochopení, semknutost, touhu chránit a neopustit, ujít ještě další krok... To bylo rozhodně inspirativní.


Abych ale zachovala alespoň trochu objektivity, tak chápu, že v takto nastavené „společnosti“ a situaci, jíž autor představil, nejspíš dával styl jeho vyprávění smysl. To ovšem nemění nic na jednom: už nikdy v životě si nechci číst podobnou knihu! O filmovém zpracování vím, ačkoliv ale mám Vigga Mortensena ráda, nepřiměje mě to k tomu, abych tento příběh viděla ještě v jasnějších barvách, než jak jsem ho viděla při četbě ve své hlavě. K tomu mi opravdu chybí chuť i nervy a jsem za to ráda!


Tudíž tuto knihu určitě nedoporučuji. Anebo jedině těm z vás, kteří máte rádi (nebo vám spíše nevadí) skutečně syrové depresivní příběhy.

Cesta ode mě získává slabé 3 * z 5. A slovy E. A. Poea: „Nikdy víc!“


Text (kromě anotace): © Anne Leyyd
Obrázky: google.com