10. kapitola – Luk… máš někde luk?
Po pár metrech se
rozhlédl, byli sami.
„Jen klid. Nepatřím
k nim. Když uděláš, co ti řeknu, dostanu odsud tebe i ostatní rukojmí,“
zašeptal na rukojmí.
„Braxi,“ sykl Kalat
zpoza nejbližšího stanu a přistoupil k němu. „Vypadá to dobře, můžem to
spustit.“
„Moment,“ zabrzdil
ho Brax a promluvil znovu tiše na rukojmí.
Nevěděl, kdo to je
- byl k němu otočený zády. Brax jej držel ze zadu za svázané ruce.
„Teď ti sundám
roubík. Ale jestli začneš řvát, zabiju tě na místě,“ řekl, natáhl dopředu ruku
a začal roubík sundávat. Zatímco ho jeho hrubé prsty stahovaly z tváře
zajatce, rozhlížel se kolem. Všude byl naštěstí klid a nikdo si jich nevšímal.
Lina třeštila oči a
nevěděla, jestli teď je to ještě šokem z toho, že ji chytili nebo proto,
že měla dojem, že slyší známý hlas.
Když ji však muž
otočil čelem k sobě a ona se mohla podívat do jeho tváře, slabě osvětlené
září od ohně, srdce jí začalo bušit jako by se chtělo vydrat z hrudi.
Zírala na Braxe
jako na zjevení. Nenapadlo ji právě vůbec nic, co by měla říct. Najednou jí
však z mysli vyplula vzpomínka na to, co řekla, když se viděli poprvé.
Cítila, že se jí
třesou rty a proto pouze šeptala: „Už na tebe… zaútočilo… hodně žen, co?“
„Lino?“ vytřeštil Brax
oči v neskrývaném úžasu a pevně dívku objal.
Hned vzápětí si uvědomil,
jakou hloupost udělal a rychle ji pustil. Kdyby někdo viděl, jak se objímá se
zajatcem, mohli by plán odpískat.
Nevěděl, jestli ji
vidí rád, nebo ne. Ale byla tady a živá a to bylo hlavní.
Hleděl do její
tváře špinavé od bláta a krve.
„Co tady sakra
děláš?“ zeptal se poněkud drsněji, než měl v plánu, jelikož pohled na její
zranění v něm vyvolával zuřivost.
„Ona je to slečna,“ povytáhl obočí Kalat a uctivě se Lině uklonil. „Kalat, k vašim službám, mylady.“
„Ona je to slečna,“ povytáhl obočí Kalat a uctivě se Lině uklonil. „Kalat, k vašim službám, mylady.“
„Zbláznil ses?!“
vyjel na něj Brax a praštil ho do ramene. „Kdo kdy viděl aby se lupič klaněl
zajatci, troubo!“
Kalat ho probodl
neméně zuřivým pohledem: „Jo? A kdo kdy viděl, aby se lupič s rukojmím
objímal, troubo!“
Oba se pár sekund
přeměřovali nevraživými pohledy, až Kalat otočil zrak k Lině.
„Tak či tak, mylady,
jsem k plně k vašim službám,“ řekl a mírně se uklonil aspoň hlavou.
Brax tou svou
nevěřícně zakroutil. Nejdřív byl Kalat užvaněným pitomcem, potom se ukázal být
zkušeným bojovníkem a teď z něj byl galantní gentleman, jehož šarm a grácie už
musely okouzlit nejednu dívku. I Lina se mu zdála překvapená.
„Na tohle nemáme
čas,“ řekl Brax a otočil se zpět k Lině. „Poslouchej. My teď budeme
předstírat, že jsme bandité a odvedeme tě ke klecím. Jsou v nich čtyři zajatci.
Dva pošleme pryč, zavřeme tě do klece, pak se postaráme o zbylé dva a tebe. Dostaneme
vás všechny odsud. Ale musíš to hrát s námi, rozumíš?“
Lina přelétala
očima z Kalata na Braxe a snažila se pochopit, co jí vlastně říkají.
Zapamatovala si poslední
větu: „Hrát s vámi… jasně, “ kývla hlavou. „Ale… co?“
„Jen mlč a
nevzpírej se,“ usmál se Kalat.
Vyrazili tedy ke
klecím. Brax a Kalat drželi Linu každý za jednu paži.
„Hej vy dva, máte
volno, jdem vás vystřídat,“ houkl Brax na první dva strážce.
„Fakt? Skvělý, chlapi.
Užijte si to, my jdem pít,“ zajásali oba a odešli.
Druzí dva zůstali
stát na svých místech kousek před klecemi.
„Dej mi klíče,
zavřem tohohle ptáčka,“ poručil Kalat jednomu z nich.
Strážný mu klíče
podal a potom jednu klec odemkli a strčili do ní Linu. Znovu ji nezamkli.
„Teď se radši dívej
jinam,“ zašeptal Brax Lině koutkem úst a s Kalatem na sebe kývli.
Hbitě jako kočky se
napřímili a vytasili dýky.
Každý z nich popadl
jednoho strážného - jednou rukou mu přikryli ústa a druhou podřízli krk. Bylo
to rychlé a tiché. To potřebovali.
„Dělej, odemkni
ostatní klece,“ sykl Brax na Kalata, když otíral čepel své dýky o oblečení
jednoho z mrtvých.
Zbylí tři rukojmí,
dva postarší muži a jedna žena, evidentně stále nechápali, co se právě stalo.
„Jsme tu pro vás,“
vysvětlil Kalat, při odemykání klece.
Pomohli všem
rukojmím ven z klecí.
„A teď rychle, než
na to přijdou,“ vyzval všechny Kalat a začali utíkat podél skalní stěny, kde už
bylo ve vodě přichystané lano.
Šlo to dobře,
dostali se skoro k úkrytu, když se začalo celým táborem rozléhat:
„Poplach, rukojmí
jsou pryč!“
„A je to v prdeli,“
zhodnotil situaci Kalat.
„Támhle jsou!“ řval
někdo a jejich směrem okamžitě začaly pršet šípy.
Zalézali do úkrytu
právě ve chvíli, kdy jeden zasáhl Braxe do lýtka. Znechuceně protočil oči,
zatnul zuby a přelomil dřík šípu u kůže a zbytek odhodil za sebe. Jakoby nic
pak sáhl po své zbroji.
„Kalate, víš, co
máš dělat,“ zavrčel na přítele.
„Jasně,“ přikývl
Kalat a vytáhl z vody lano. „Všichni do vody, ručkujte na druhou stranu!“
Brax se mezitím
bleskurychle nasoukal do své zbroje a popadl kladivo. V ten samý moment se metr
od něj objevil první bandita. Brax na nic nečekal, rozmáchl se a ranou do
přilby srazil muže k zemi.
„Tak fofrem,“
zahřměl Brax a postavil se do ústí krytu.
Lina se dívala, jak
tam stojí a to ji probralo z šoku. Předtím když viděla, jak zabili stráže
před klecemi, měla pocit, jako by snad ani nebyla ve svém těle, připadalo jí,
že se na to všechno dívá odněkud z jiného místa. Měla pocit, že je vyděšená,
slabá a naprosto neužitečná, cítila, že pokazila snad všechno, co se dalo. Teď
se však její rozum i pocity, odvaha, síla a víra ve vlastní schopnosti vrátily
na své místo.
„Luk… máš někde
luk?“ zeptala se Kalata, který právě pomáhal jednomu muži do řeky.
„Co bych tady sakra
dělal s lukem?“ zavrčel Kalat a natáhl k ní ruku. „Rychle, jsi poslední!“
„Tak dělejte,“
zavrčel Brax a jedinou ranou poslal k zemi dalšího nepřítele. „Lino, hni se
sakra!“
Začínalo se to na
něj sypat všechno - střízliví i opilí. Ale i když jich bylo hodně, měli jednu
nevýhodu. Museli na něj chodit po jednom, maximálně po dvou. Brax stál šikovně.
Zleva jej chránila skála a zepředu jich moc jít nemohlo.
„Třeba,“ křikla
Lina a sehnula se.
Vytáhla ze své boty
dýku, narovnala se a vrhla ji vpřed. Zasáhla jednoho z banditů, který byl
pár stop od Braxe a mířil mu mečem na hlavu.
„Na tohle!“ křikla
znovu.
Kalatův vytřeštěný
pohled překvapením raději nevnímala. Ještě vteřinu zaváhala, ale pak ji
napadlo, že pokud nepůjde, tak ji Brax asi zabije sám.
Chopila se Kalatovy
ruky a vstoupila do řeky. Chytila se provazu a ručkovala přes řeku na druhou
stranu jako lidé před ní.
Brzy přeručkoval na
druhou stranu i Kalat.
Brax na víc nečekal
a jen co na chvíli odrazil útočníky, přesekl dýkou lano a chytil se rukou jeho
konce.
Kalat bleskurychle
druhý konec přichytil k Burinsfelovu sedlu a plácnul koně po zadku. Tak byli
domluveni, proto se ani nemuseli ohlížet, co dělá ten druhý.
S Braxem to škublo
a v dalším momentě už byl v řece a tažený k druhému břehu. Burinsfel stále
pokračoval, takže to Braxe vytáhlo z vody a protáhlo houštím až do lesa.
Byl doškrábaný, ale
alespoň už byl v lese, mimo dostřel luků a kuší.
Namáhavě se zvedl.
Měl na sobě pár škrábanců a lehčích sečných zranění, z nichž tekla krev, nic však
přímo neohrožovalo jeho život - šlo o menší rány.
„Jsi v pohodě?“
pomohl mu Kalat na nohy.
„Myslím, že jo,
jsou tu všichni?“
Rozhlédl se - byli
tu všichni. Vyhoupl se do sedla Burinsfela.
„Fáze dvě,“ kývl na
Kalata. „Vypadněte odsud co nejrychleji, já je svedu ze stopy.“
Jelikož měli jen
dva koně, neměli šanci utéct přímo, takže teď bylo na Braxovi, aby upoutal
pozornost banditů a odvedl je na druhou stranu, než kudy bude prchat Kalat s
rukojmími.
„Jsi si jistý, že
to zvládneš?“ povytáhl obočí Kalat.
„Mám na výběr?“
usmál se Brax.
„Ovšem že máš!
Nezbláznil ses? Víš kolik jich tam je?“ vykřikla Lina a přešla
k Burinsfelovi.
Upřímně obdivovala,
co oba s Kalatem dokázali, teď měla ovšem dojem, že jim muselo přeskočit.
„To byla jen
řečnická otázka,“ řekl pobaveně Brax. „Když to neudělám, chytnou a pobijou nás
všechny. Takhle je svedu ze stopy na dost dlouhou dobu a pak ujedu.“
„A co když tě
chytnou, ty blázne,“ namítl Kalat.
„Tak tím hůř pro
ně,“ usmál se šíleně Brax a potěžkal kladivo.
Z tábora k nim doléhal
hluk, neměli čas se hádat.
„Vím, že s tím
umíš zacházet, ale tohle je sebevražda! Já nebo on… někdo ti musí pomoct!“ řekl
Lina odhodlaně a propalovala ho pohledem, jako by se ho tím snažila přivést
k rozumu.
Brax se nervózně
rozhlédl. Na tohle nebyl čas. Museli vyrazit hned a Lina uměla být pěkně
umíněná.
„Kalate, luk,“ řekl
příteli, který ze sedla svého koně odvázal krátký luk a toulec šípů.
Nejistě na Braxe
pohlédnul, ale ten dělal, že si toho nevšiml.
Poté oboje připnul
na bok svého sedla a natáhl ruku Lině, aby jí pomohl k sobě na Burinsfela.
Dívka se na něj
překvapeně podívala, protože ji nenapadlo, že s tím bude souhlasit, ačkoli
byla odhodlaná ho nenechat odjet jen tak.
Rychle se chopila
jeho ruky a vzápětí už seděla na koni za Braxem.
Ten pobídl
Burinsfel, který vzápětí svižně vyrazil. Přestože nesl dva lidi, běžel rychle
jako vítr.
Mířili ke vstupu do
tábora banditů. Slyšeli hluk a pokřikování. Projeli těsně kolem, přesně tak,
aby si jich bandité všimli, ale současně mimo dostřel luků.
„Za nima!“ ozval se
křik z tábora.
Brax znovu pobídl
koně a ohlédl se. Skupina jezdců na koních vyrazila za nimi.
„To je ono, hoši,
jen pojeďte,“ zamumlal spokojeně.
Plán vycházel, bandité
je pronásledovali a mířili tak na opačnou stranu než Kalat se zajatci.
Ovšem ať už byl
Burinsfel jakkoli statný, vytrvalý a dobře trénovaný, stále nesl dva lidi.
Funěl, frkal a Brax mohl vidět obláčky páry, jdoucí koni od úst.
Tohle dlouho
nevydrží. Jestli budou pokračovat dál, tak Burinsfela uštve. Byl čas na
náhradní plán. A brzy se takový naskytl - na kopec stoupající směrem ke skalní
stěně. To byla šance.
Otočil koně a pod
kopcem jej zastavil.
„Vylez nahoru,“
poručil Brax Lině a dal jí do rukou luk a šípy. „Já je tady zdržím, zastřel
každého, kdo poběží k tobě.“
Plácnutím poslal
koně pryč. Zůstali sami.
Vzal do rukou
válečné kladivo. Teď stačilo jen počkat na bandity.
Lina se na něj
podívala a viděla, jak se otočil, připravený se ihned dát do boje. Na jednu
stranu ho v jeho neúnavnosti obdivovala, na druhou ji nechápala.
Vykročila směrem ke
kopci, najednou se však zastavila.
„Varuju tě, jestli
se ti něco stane… tak si mě nepřej,“ řekla mu.
Potom se otočila a
rozběhla se na kopec kam jí řekl.
Brax pozoroval, jak
odbíhá. Neměl jí dovolit jet s ním. Teď musí nejen pobíjet bandity, ale ještě
hlídat a chránit ji. Byl idiot.
Zakroutil nad sebou
hlavou a odložil kladivo na zem. Sehnul se a prohlédl zabodnutý šíp v lýtku.
Nevypadalo to právě dobře. Holenní chránič sice okolí trochu stáhl, rána ovšem
i tak stále krvácela. Měl od ní celé lýtko i chodidlo.
Jenže teď
s tím nemohl ztrácet čas. Znovu ránu pevně stáhl. Bota špinavá od krve bude
kluzká, musí být opatrný.
„Heh,“ odfrkl si
pobaveně, „zas jednou v přední linii, jenže tentokrát sám.“
Zvedl kladivo a
hodil si jej hlavicí na rameno. Pohlédl k nebi.
Krásná, jasná noc,
jako tehdy v Bilgheimu. Nikdy si neodpustil, že tu bitvu přežil, protože
všichni zbylí přátelé tam zemřeli. On je však bude možná brzy následovat.
Jen co Lina vyběhla
na kopec, přidřepla si a dala do tětivy šíp. Očima rychle přelétla okolí, aby
získala přehled, co všechno je kolem ní a kam se bude přesunovat. Věděla, že by
bylo hloupé, kdyby zůstávala na jednom místě.
Hned poté pohlédla
dolů na Braxe. Neuniklo jí, že si zavazoval nohu. Stáhla čelist a rozhodla se,
že jen co bude moci, podívá se mu na zranění a ošetří ho, i kdyby to znamenalo,
že by ho musela omráčit, kdyby se moc bránil. Sice ji nenapadlo jak, ale na
něco určitě přijde.
„Támhle,“ ozvalo se
od okraje lesa.
Bandité se odtamtud
vyřítili na koních, těsně před Braxem ovšem zastavili.
„Kde máš ostatní?“
zeptal se jeden.
„Copak na vás ještě
někoho potřebuju?“ zasmál se potěžkal v rukou kladivo.
„Je sám, chlapi!
Balde, sejmi ho!" poručil jeden z jezdců dalšímu a ten ihned vyrazil na
Braxe.
„Špatná volba,“
usmál se Brax. Pomalu, ale jistě začínal vidět rudě.
Lina pozorovala
přibližující se lupiče. Zhluboka se nadechla a zamířila.
Najednou jí hlavou
proběhlo, že teď bude muset mířit přesně, ne tak, jak byla zvyklá, ne tak, aby
zasažený přežil. Rozklepaly se jí z toho prsty držící letku šípu.
Ne! Teď na tohle
není čas! - okřikla se v duchu.
Jezdec se rozjel
přímo na Braxe, jenže on - připravený a zkušený se rozkročil, švihnul kladivem, až to s ním
cuklo, otočil se tak kolem dokola a setrvačností praštil nástrojem jezdce
rovnou do hrudního plátu zbroje, čímž jej srazil z koně.
Hlasitě to bouchlo, když jezdec dopadl na zem.
Hlasitě to bouchlo, když jezdec dopadl na zem.
„Jestli budete
chodit po jednom, tak bude svítat, než rozdrtím všechny vaše lebky,“ zavrčel a
nasadil tak šílený a krvelačný výraz tváře, až to nahánělo hrůzu.
„Je silnej, ale
pořád jen jeden! Do něj, chlapi!“ zněl další rozkaz a bandité vyrazili na
domněle lehce zvládnutelného soupeře.
Braxovi však bylo
jedno, kdo je jeho cílem. Když se nedostal svým kladivem k jezdci, odnesl to
kůň. Ať tak nebo tak, byl rozhodnutý pobít je všechny.
Lina před chvílí bez
pohnutí sledovala, jak Brax sejmul prvního. Ztěžka polkla. Vzápětí se však o
slovo přihlásil její rozum. Je to buď Brax a nebo oni. My všichni nebo oni.
Zavřela oči a
nadechla se. Na okamžik zadržela vzduch v plicích a pak pomalu vydechla.
Současně začala otevírat oči.
Třes jejích prstů
už byl minulostí a Lina zamířila na muže, ženoucímu se k Braxovi
z levé strany. Napnula tětivu a vyslala šíp. Nedívala se, zda zasáhla nebo
ne. Byla si jistá, že ano. Sáhla do toulce a vystřelila na dalšího. A znovu a
znovu.
„Tak jen pojďte!“
řval Brax. „Mám tu dost pro všechny!“
Oháněl se kladivem kolem sebe jako v šíleném smrtonosném tanci.
Oháněl se kladivem kolem sebe jako v šíleném smrtonosném tanci.
„Kampak?“ zavrčel a
srazil ranou do zad dalšího soupeře, který chtěl proběhnout kolem a pokusit se
napadnout Linu.
Ovšem cenou za to
byla sečná rána na stehně. Sice ne moc hluboká a rozhodně ne život ohrožující,
ale cítit byla.
Odvetou rozdrtil
Brax dotyčnému lebku.
Když se ohnal po
dalším, zatížil zraněnou nohu přespříliš a na chvíli ztratil rovnováhu. Už už
si myslel, že jej přibližující se lupič zasáhne svým mečem do boku. Snažil se
vyrovnat do pevného postoje, a napřáhnout se po muži kladivem, jenže věděl, že
to nestihne.
Najednou se muž
zarazil, vytřeštil oči a z úst mu unikl chrčivý zvuk. Vzápětí nato padl
k zemi.
Braxi si těsně
předtím, než padl, všimnul zabodnutého šípu do jeho hrudi.
Než se k němu
přiblížili další, získal už ztracenou rovnováhu a dal se znovu do boje. Ve
vteřině, která se mu naskytla mezi bojem, otočil hlavou za sebe a pohlédl na
Linu.
Viděl, jak přeběhla
o pár metrů dál a zasáhla dalšího banditu.
Ač si to nechtěl
přiznat, uvědomil si, když zabil dalšího lupiče, zachránila mu právě asi život.
Kdyby ho zasáhl jeden z nich, než by se stačil vzpamatovat, bylo by na něm
nalepených dalších deset.
Bandité se nechtěli
vzdát a dál na něj doráželi. Útočil, bránil se, zabíjel a mrzačil.
Zranění se začínala
hromadit. Drobná sečná zranění všude po těle. Tu na ruce, nohy, jedno dokonce
na tváři. Odporná sečná rána začínala kousek od levého oka a táhla se až ke
krku. Ať už ji způsobil kdokoli, zaplatil životem.
Brax přešel do
úplně jiné úrovně boje. Přešel do stavu naprosté krvežíznivosti. Nevnímal své
tělo ani rány. Jen nepřátele, které bylo třeba pobít.
„Ďábel, je to
ďábel!“ zařval jeden a dal se na ústup.
Daleko se však
nedostal, Brax jej zabil vržením dýky rovnou do zátylku.
„Odsud je jediná
cesta,“ řval ve svém krvavém šílenství, „a to přese mě!“
Bandité se v hrůze
dali na ústup. Brax srazil k zemi, koho stihl, jenže když se teď dali na ústup,
co měl dělat?
„Neutíkejte,
bojujte a umřete rychle!“ křičel nepříčetně, když běžel za nimi do lesa.
Lina na chvíli
přestala vysílat další šípy a vytřeštěnýma očima sledovala běsnícího muže před
sebou. Připadalo jí, že je snad v nějakém transu, protože to, co viděla,
naprosto popíralo její vzpomínky ze včerejška.
Vzápětí si
uvědomila, že bandité prchají zpátky do lesa. Na tváři jí přeletěl úsměv, který
však jako by ani nebyl, protože ho v další sekundě vystřídal šok.
S pootevřenými
ústy sledovala Braxe, jak se za nimi rozběhl a ještě řval, aby neutíkali.
„Já ho snad zabiju
sama!“ vydechla zuřivě a rozběhla se dolů.
Copyright © 2011 Anne Leyyd
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)