12. kapitola – Schválně, jestli ho zahodí

„Nazdar Braxi, co ty tady?“ pozdravili ho přátelé.

Byli tu všichni - Jean, Balkar, Lintiel i Senqual. Seděli kolem ohně uprostřed čiré temnoty. Koukali do plamenů, opékali uloveného zajíce a pili medovinu.

„Jak je tohle možné? Všichni jste mrtví,“ vydechl úžasem.

„A ty k tomu nemáš daleko,“ zasmál se Balkar a vyprázdnil svůj korbel.

„Jsem mrtvý?“ povytáhl obočí a posadil se na kámen vedle Lintiel.

„Ne… zatím. Ale rozhodně se o to pokoušíš už nějakou dobu, co?“ zasmála se a zastrčila si za ucho pramen neposlušných tmavých vlasů.

„Víš, my jsme možná po smrti, ale to ještě neznamená, že se k nám musíš připojit,“ pousmál se Senqual a přihodil do ohně kus dřeva.

Byl přesně takový, jak si ho pamatoval - štíhlý, pohledný a plný šarmu.

„A co mám bez vás dělat? Život už není to, co býval. Všechno se zdá být temnější,“ odpověděl a svěsil hlavu.

„Nic se nezměnilo, to ty ses změnil. Sakra, nezahazuj svůj život jen proto, že my už s tebou nejsme! Vzpomínáš si na to, co jsme vyváděli? Bojovali jsme, pili a bavili se. Bitvy pro nás byly jedno velké dobrodružství. Ale všechno jednou končí,“ řekl Balkar s pohledem upřeným do jeho očí.

„Nejsi sám. Tam venku je celý svět, který na tebe čeká. Musíš si udělat nové přátele, musíš začít žít. To, že jsi přežil a my ne, to není zrada. Alespoň někdo z nás přežil, někdo, kdo si nás bude pamatovat,“ pronesl Jean s plamenem v očích.

„Dokud budeš žít ty, budeme žít i my. Dokud na nás nezapomeneš, budeme pořád s tebou a nebudeš sám,“ usmála se Lintiel a přátelsky ho objala. Měla v očích slzy.

„Co takhle se usadit, založit rodinu a žít jako normální člověk? Co třeba ta dívka, co se o tebe tak hezky stará. Jak se jmenuje, eh, Lina?“ ozval se znovu Jean a s veselým výrazem ve tváři dodal: „Ty kozle starej.“

Něco jej začalo táhnout pryč. Nějaká jemu neznámá síla. Vzdoroval, ale marně.

Zoufale natáhl ruku k přátelům, ti se však jen usmáli a zamávali mu na rozloučenou.

„Ještě nepřišel tvůj čas. Tak žij a nezapomeň na nás,“ usmála se Lintiel.

Vzdaloval se od nich. Najednou spatřil záblesk jasného světla…

Kalat hnal svého koně, jak nejrychleji mohl.

„Musí tu někde být,“ vrčel.

Bylo to sotva pár hodin, co se rozdělili.

Měl teď s sebou doprovod mužů z vesnice. Když zjistili, že ta místní holka - Lina, je v nebezpečí, osedlali koně, popadli všechny zbraně co našli, a jeli s Kalatem do údolí Mered.

„Rozdělíme se,“ křikl jeden z nich a půlka mužů se oddělila, aby prohledali větší plochu rychleji.

„Braxi! Lino!“ křičel na okolí z plných plic.

Přece se nepropadli do země.

Pátrali hodiny. Teprve až časně k ránu narazili v lese na mrtvá těla. Byla jich spousta - na louce a další kus dál v lese.

„Můj bože,“ vydechl jeden z mužů, když viděl mrtvoly všude kolem sebe. „Neříkej mi, že tohle udělal jeden člověk.“

Brax se evidentně nedal levně.

„Tady někdo je!“ ozvalo se o pár metrů od Kalata.

Ten ihned pobídl koně tím směrem. Podíval se kam muž ukazoval – bylo to místo skoro o sto metrů dál.

„Braxi! Lino!“ křičel znovu.

Lina spala a ani se nepohnula. Najednou se jí zdálo, že něco slyší, jakoby nějaký hlas z dálky. Pohnula se, ale neprobrala. Vzápětí však ucítila, že se něco pohnulo za ní.

Nadechla se a chtěla se otočit, protože ji hrozně bolela hlava.

Náhle uslyšela Rillanovo zařehtání. Otevřela oči a trhla sebou. Její srdce, které až do teď tlouklo klidně, se rozbušilo na plné obrátky, protože ty hlasy vůbec nebyly ze snu.

Probrala se k naprosté bdělosti během vteřiny a rukou okamžitě střelila po meči, který ležel kousek od ní. Vzala ho do ruky a postavila se před místo, kde ležel Brax a Burinsfel.

Rillan se už také postavil a neklidně pohazoval hlavou.

Její oči se přimhouřily a hleděly na místo, odkud se ozývaly kroky. Otočila hlavou na druhou stranu, protože teď i odtamtud slyšela zvuk koňských kopyt.

Kalat hnal koně, až se zvířeti dělala u úst pěna. Dorazil na místo, na něž mu ostatní ukázali. S nimi vjel na malou mýtinku mezi stromy, kde stála k boji připravená dívka.

„Jen klid,“ řekl, když slézal z koně.

Vzápětí uviděl Braxe, bledého jako stěnu, ležet na zemi.

„Jsme tu pro vás,“ klidnil Linu.

Dívka se na něj chvilku dívala a pak meč sklopila dolů.

Oddechla si, že to není to, co čekala, ačkoli ani vlastně nevěděla, co čekala.

Hodila meč na zem a pak se rozešla zpátky. Klekla Braxovi k hlavě a už známým a téměř nacvičeným pohybem sjela k jeho krku. Když její prsty ucítily známý pohyb, oddechla si a promnula si unavené oči.

„Rychle! Musíme ho odsud odvézt,“ poručil Kalat dvěma mužům.

Ostatní stáli rozestoupení kolem a střídavě hleděli na tu spoušť a mrtvoly a pak také na Linu a Braxe.

Ze dvou kopí a několik plášťů poté vytvořili provizorní nosítka.

„Hlavně opatrně,“ mumlal Kalat, když Braxe zvedali.

„Jsi zraněná?“ zamračil se Kalat při pohledu na Linu.

Zavrtěla hlavou: „Ne.“

„Jistě,“ kývl Kalat ironicky hlavou k té její, na níž měla pořádnou ránu.

„To nic není,“ mávla rukou netrpělivě a úzkostným pohledem sledovala, jak Braxe naložili na nosítka.

„Neste ho opatrně,“ zopakovala ještě jednou Kalatova slova. „Má hlubokou ránu na rameni a noze. A zbytek…“ povzdechla si a rychle dala do vaku věci, které měla ještě po zemi.

Potom osedlala Rillana a připevnila k jeho sedlu vak.

Jakmile byl její kůň připravený, vzala druhé sedlo a dala ho na Burinsfela.

„Tohle všechno udělal on?“ zeptal se vyděšeně jeden z vesničanů, stále se rozhlížející kolem.

„To není člověk,“ přidal se další. „To je ďábel!“

„Hej!“ skočil jim do toho Kalat. „Chtěli jste se zbavit banditů, ne? Tady to máte.“

Lina nasedla na Rillana a otočila se k vesničanovi.

„Ďábel? Vážně? A jak si ho tedy představujete? Takhle?“ řekla mrazivým hlasem a kývla hlavou k nosítkům.

„Zraněného tak, že je jen kousek od smrti?“

Zuřivýma očima probodávala ty, kteří jí stáli nejblíže - lidi z její rodné vesnice.

„Neměli byste být spíš vděční?“ křikla na ně.

Pak lehce pobídla Rillana, vzala za uzdu Burinsfela a zařadila se vedle mužů, kteří nesli nosítka.

Nato se ozvalo několik hlasů, které mezi sebou začaly nespokojeně hučet.

„Dobrá, to stačí!“ rozkázal Kalat. „Musíme vyrazit.“

Hučení hlasů postupně ustalo, takže Kalat pobídl svého koně a celá skupina, s Braxem na nosítkách uprostřed, vyrazila.

„Kam míříme?“ zeptal se muž u nosítek, když se Kalat dostal až k nim.

„Nejdřív se musíme dostat z údolí, pak se uvidí,“ odpověděl.

Kvůli nosítkům cestovali pomalu, ale během pár hodin byli z údolí pryč.

Lina jela celou tu dobu na Rillanovi mlčky. Chvílemi se podívala na Braxe a chvílemi probodla očima lidi z vesnice.

Nepřekvapilo ji to, jak se chovali. Dobře si vzpomínala, že když ji jako malou viděl pekařův syn s mečem v ruce, utíkal domů a řekl to matce. Ta se pak druhý den ptala jejího otce, zda je v pořádku. Otec ji naštěstí usadil, takže potom už nikomu nepřipadalo divné, že se po kopcích prohání s mečem nebo lukem.

Dívka se potom otočila a pohlédla na Kalata.

„Co ostatní zajatci? Jsou v pořádku?“ zeptala se ho.

„Jo, jsou ve vesnici. Hospodský říkal, že se o ně postará,“ přikývl. „Když se lidi dozvěděli, že jsi zůstala vzadu, vyrazili ti na pomoc. Je neuvěřitelné, jak si tě váží. Tebe, nebo tvé matky, nevím. Ale šli dobrovolně.“

Lina na to nic neřekla a jen sledovala cestu před sebou.

Slunce už bylo vysoko na obloze, když měli údolí pár mil za sebou.

„Doufám, že to zvládne,“ pohodil Kalat hlavou k Braxovi. „Má pokoj v hostinci, tam ho můžeme uložit do postele. Nevím, co jiného dělat.“

„Ne,“ zamítla to hned Lina. „Dáme ho k nám. Potřebuje další byliny a masti. Aspoň ušetříme čas a cestu. Stejně by se na něj někdo musel podívat, takhle nemůže zůstat.“

„Musí to zvládnout. Jinak ať si mě nepřeje,“ dodala tišeji a snažila se potlačit slzy deroucí se jí do očí.

„Dobře, takže k vám. Veď nás,“ přikývl Kalat.

Lina trhla hlavou a slzy okamžitě zmizely z jejích očí.

„Ne, teď na chvíli zastavíme,“ řekla Lina a zastavila Rillana.

„Stůjte!“ křikla na muže nesoucí nosítka. „Položte ho na zem.“

Seskočila z koně a nevšímala si nechápavých a zvědavých pohledů vesničanů.

Vzala z vaku zbytek mastí a bylin. Dřepla si k Braxovi, stáhla mu plášť a košili z ramene. Sundala mu obvaz držící druhý na rameni a pomalu ho oddělala.

Přivřela oči, když viděla zranění teď za denního světla. Kolem rány byla kůže zarudlá, ale okraje byly hladší, což bylo dobře. Opatrně mu prstem odstranila byliny, které tam dala v noci.

Znovu rozžvýkala dvoje sušené byliny a dala mu je do rány. Okolí potřela mastí a pak obvázala čistší částí obvazu a připevnila druhým pod paži na vedlejší ruce.

Ránu na noze potřela jen mastí a pevně ji obvázala. Ta vypadala podstatně lépe.

Přešla ke krku, a když mu odvázala kryjící látku, pousmála se. Byla skoro pryč.

Ještě zbývala část rány na obličeji. Tu začala potírat posledním zbytkem masti. Nevyšla sice na celé poranění, ale tohle nebylo tak vážné.

„Nemáte vodu?“ zeptala se, aniž vzhlédla od práce.

Kalat seskočil z koně a podal Lině svou čutoru: „Tady.“

„Díky,“ odvětila a vzala si ji.

Přidřepl si k ní a zeptal se: „Jak je na tom?“

Lina mu pak začala lít vodu na tvář a rukou mu ji umývala.

„Ta rána na tváři a i noze vypadá líp,“ řekl Kalatovi. „Jen to rameno není… no, nevypadá tak, jak bych chtěla. Ale až přijedeme k nám, dám mu na to lepší byliny, než jsou tyhle.“

Přetřela mu prsty i přes rty a zatnula čelist.

„Taky ztratil hrozně moc krve. Je skoro zázrak, že ještě žije,“ řekla.

„Má tuhej kořínek,“ položil jí Kalat ruku na rameno, aby ji utěšil, „zvládne to.“

Brax byl stále bledý jako chvíli po smrti. Kalat si o něj také dělal starosti. Pro něj byl Brax hrdina - slýchával o něm na bojištích. Nedrsnější žoldák ze všech. Postrach bitev.

Lina se chabě pousmála: „Tuhý kořínek a pořádně tvrdou hlavu.“

Pak Braxe přikryla pláštěm a vstala. Podala Kalatovi zpátky čutoru a nasedla na Rillana.

„Můžeme jít,“ řekla mužům.

Pak se znovu otočila ke Kalatovi: „Ještě jsem ti ani nepoděkovala, že jsi mi zachránil život… Děkuju.“

Vděčně se na něj pousmála.

„Není zač,“ usmál se v odpověď. „Původně jsme plánovali prozkoumávat okolí a hledat bandity.“

Podíval se na ležícího Braxe.

„Ale teď už vím, proč chtěl nejdřív prozkoumat údolí Mered.“

Nasedl na svého koně a znovu vyrazili na cestu.

Lina na něj šokovaně pohlédla.

„Cože? On… vy jste věděli, že jejich tábor je tam? Proč jste tam jeli jen sami dva?“

„Nevěděli jsme to. Rozhodli jsme se prozkoumat celé okolí a on trval na tom, že začneme tam,“ odpověděl Kalat.

Dívka vydechla a pevně zavřela oči.

„A... řekl ti… proč právě tam?“ zeptala se, i když odpověď tušila.

„Ne. Řekl, že někde začít musíme, tak proč ne zrovna tam. A byl u toho dost nevrlý, to ti teda řeknu,“ odpověděl pobaveně.

Lina se na něj zamračila. Nechápala, co je na tom zábavného.

Proč jen nemlčela! - říkala si v duchu. Kdyby mu neřekla, kam jede, tak by… Tak by byla nejspíš po smrti nebo by si přála být po smrti.

Přejela si rukou přes oči a zhluboka se nadechla.

Věděla, že pojedou ještě pár hodin a proto se sklonila k Rillanovu krku a zlehka se o něj opřela.

„Jestli umíš spát v sedle, tak spi, pohlídám tě,“ mrknul na ni Kalat.

Nikdy by si nepomyslel, že člověk jako Brax dokáže vzbudit v nějaké dívce takový zájem, jaký o něj teď projevovala Lina. Co když se do ní zamiloval? A jak se zdálo, tak ona na tom byla nejspíš podobně. I když… na druhou stranu – byla to přece taky bylikářka jako její matka, dost možná, že by takhle pečovala o každého. Jenže…

Když Kalat viděl, jak se Lina o Braxe pečlivě stará, záviděl mu. Ale i tak, žoldáci jako Brax se neradi vázali a většinou nevydrželi dlouho na jednom místě.

Měli by ti dva vůbec nějakou budoucnost?

Kalat sám sobě slíbil další věc – pokud ti dva k sobě opravdu něco cítí a jestli s tím něco neudělají, nebo jestli Braxe zase popadne chuť jít někam bojovat, bude s tím něco muset udělat.

Lina se trochu nadzvedla a usmála se: „Díky, ale spát nebudu. Jen chci na chvíli zavřít oči.“

Pak hlavu zase sklonila k Rillanovi a zabořila tvář do jeho hřívy. Cítila se unavená a přece věděla, že usnout nedokáže.

Takže tam jel kvůli ní. Kvůli ní!

Cítila se hrozně, při vědomí, že takhle dopadl proto, že na ni chtěl dohlédnout.

I když… špitlo jí něco v hlavě, do toho tábora šel sám, nevěděl, že tam je.

Zavrtěla hlavou a vytěsnila ty myšlenky z hlavy. Neměla teď sílu nad tím vším přemýšlet. Nyní bylo hlavní, aby se z toho dostal.

„Udělal by to pro kohokoli. Ať už se zdá být jakýkoli, v boji se naučíš vážit si života jiných,“ řekl Kalat potichu.

Ani si nebyl jistý, jestli ho slyšela. Možná ani nechtěl, aby ho slyšela.

Cesta se táhla, protože jeli pomalu, ale přece jen se blížili ke svému cíli. Nakonec vyjeli na mýtinu, kde Lina žila.

Dívka zastavila koně a otočila se na Kalata, protože to slyšela.

„Já vím,“ řekla a dívala se mu zpříma do očí. „On si váží života, svých přátel, tvého… mého… ale, co toho svého?“

Pak otočila Rillana k domu. Vzápětí na to z něj vyběhl Adar s veselým štěkotem a hnal se k ní.

„Zaneste ho, prosím do domu,“ řekla Lina, když se k mužům otočila.

Potom pobídla koně a rozjela se k domu.

Muži šli s nosítky za ní a uložili Braxe do postele, kam jim ukázala.

Kalat se rozhlédl po pokoji, než se zastavil pohledem u Braxe.

„Jestli ti to nevadí, rád bych se tu občas zastavil. Však víš - mrknout se, jak je na tom,“ nadhodil.

„Samozřejmě, kdykoliv budeš chtít,“ přikývla Lina.

Nechala Braxe donést do svého pokoje, protože pokoj, kde spal včera, patřil jejímu dědečkovi, který se už vrátil z vedlejší vesnice. Poznala to podle toho, že u dveří visela jeho stará brašna, která s ním byla snad všude.

V matčině pokoji byla postel dost široká, aby se na ni vešly obě ženy.

Lina rychle proběhla domek a bylo jí divné, že svou matku nikde nevidí.

„Kde jsou, Adare?“ zeptala se vlka.

Ten štěknul směrem ven a vzápětí tam i vyběhl.

Lina pak vyšla před dům a poděkovala mužům, za to, že jim šli na pomoc i za to, že donesli Braxe až sem.

Ti se potom rozešli zpátky směrem do vesnice, i když na několika mladších bylo vidět, že by rádi zůstali. Jejich oči se téměř neodtrhli od Liny, protože takový oděv, jaký měla právě na sobě, nebo spíše, co jí zbyl, ještě u žádné dívky neviděli. Navíc se jim i dost líbila.

Jenže Lina právě neměla myšlenky, ani náladu se s nimi vybavovat a proto se hned otočila ke Kalatovi: „Děkuju ještě jednou za všechno, vážně. Nechceš zůstat na večeři?“

„Ani ne, díky, mám v hostinci pronajatý pokoj. Navíc, budeš teď mít spoustu práce,“ pousmál se na ni a vyhoupl se na svého koně.

„A mimochodem,“ řekl, otočil se za sebe a podal jí Braxovo válečné kladivo, „tohle bude nejspíš hledat.“

Vzápětí otočil koně se zamumláním: „Schválně, jestli ho zahodí.“

Pobídl koně a vyrazil na cestu. Na okraji mýtiny se ještě zastavil, otočil a zamával zkamenělé Lině na rozloučenou.

Brax a Lina - XII. kapitola
Copyright © 2011 Anne Leyyd