17. kapitola - Celou dobu, co tě znám, se chováš jako idiot!
Lina uklidila věci
po Braxově ošetření a šla zkontrolovat Sail. Dívenka v posteli spokojeně
oddechovala a její drobná postava se v přikrývce doslova ztrácela.
Lina k ní
přešla a rukou jí lehce odhrnula vlasy z čela. Chvilku ještě zůstala stát
a pozorovala ji.
Poté zamířila do
vedlejšího pokoje, v němž ležel Jalot. Byl vzhůru a jen co ji uviděl, zeširoka
se na ni usmál.
„Jak ti je?“
zeptala se Lina a úsměv mu oplatila.
„Skvěle. Tak
skvěle, že už asi vstanu,“ řekl vesele.
Linu doslova
zarazilo, že i on chtěl vstát, sotva otevřel oči, ale přešla to a klidně řekla:
„No, budeš to muset vydržet ještě do zítřejšího rána. Ruka potřebuje klid a
tobě taky neuškodí.“
Odešla do kuchyně a
připravila mu další lektvar.
Když mu ho
podávala, řekl jí: „Díky. Nebýt tebe, tak už bych tady asi nebyl.“
Usmál se na ni a
vzal ji za ruku.
Linu to tak
vyděsilo, že jen co ucítila jeho prsty obtáčející se kolem její dlaně, škubla
sebou a ruku mu ze sevření vytrhla.
„Nemáš zač děkovat.
Udělala bych to samé pro každého,“ pousmála se a mávla nad tím rukou, aby nějak
zamaskovala trhnutí.
Jalot se poněkud
zmateně pousmál a vzal si lektvar, jež mu podávala.
Lina si neslyšeně
oddechla a napadlo ji, jak ráda by si šla na chvíli lehnout, protože si
začínala připadat s každou minutou unavenější a vyčerpanější.
Jednak za to mohlo
vyčerpání z ošetřování všech, kteří teď byli v domě a pak také
duševní vyčerpání, protože všechno to, co musela sama se sebou řešit ohledně
Braxe, ji začínalo zmáhat podobně jako fyzická práce.
Už udělala první
krok směrem ven, když si uvědomila, že lehnout si teď ještě rozhodně nemohla.
Povzdechla si a otočila se k Jalotovi.
„Musím někam zajet,
za chvíli ale budu zpátky. Zůstaň tady a lež, prosím, ano? Je to pro tvé
vlastní dobro,“ řekla s pocitem, že tuto větu bude za chvíli říkat každému.
Přinejmenším každému mladšímu muži.
Jalot přikývl a
usmál se na ni.
„Dobře, jak si
přeješ,“ mrknul na ni.
Lina se pousmála a
vyšla ven. Jen co za sebou zavřela dveře, znovu si pořádně oddechla. To by jí
tak ještě scházelo, aby si o ni začal dělat zájem Jalot.
Měla ho sice ráda, ovšem
pouze jako známého, kterého párkrát potká ve vesnici a prohodí spolu pár slov.
Rozhodně nechtěla, aby to bylo něco víc.
Přešla do stáje a
osedlala Rillana.
Kůň ji přivítal
veselým zařehtáním a pohozením hlavou. Lina ho několikrát pohladila po hřívě,
ale nic neřekla. Připadalo jí, že už snad ani nemá sílu mluvit.
Jen co byl
připravený, vzala si dýku, která byla zavěšená na stěně stáje a vsunula si ji
do nohavice boty. Sice nečekala, že by ji cestou někdo obtěžoval, ale jistota
byla jistota, navíc ji sebou měla vždy, když někam jela.
Vyvedla Rillana ven
a nasedla na něj. Několik desítek stop od domu zahlédla Burinsfela, jak se
spokojeně pásl. Unaveně se usmála a pobídla koně.
Ten se zařehtáním
vyjel od domu. Lina ho směrovala k vesnici. Musela zjistit, kde má Sail
rodiče, aby se o ni zbytečně nebáli a mohli si ji co nejdříve odvést domů.
Nikdy v životě
takovou dívenku ve vesnici neviděla a proto jediné vysvětlení, které ji napadlo,
bylo, že to je dcera někoho, kdo vesnicí pouze projížděl.
Pohyby Rillanova
těla ji kolébaly ke spánku a tak po chvíli jízdy už nevnímala své okolí ani
cestu.
Brax slyšel, jak
Lina vyšla ven a z pokoje jejího okna viděl i to, že odjela. To ho
překvapilo. Čekal totiž, že zůstane tady a půjde si lehnout, vzápětí si ovšem
uvědomil, v kolika případech Lina splnila jeho očekávání, a divit se
přestal.
Konečně… to by
mohla být příležitost k uskutečnění jeho plánu. Lina tady není, takže může
klidně sejít dolů - ke kameni pro kladivo i k jezeru, aby se ho zbavil.
Skvělé! – zajásal
v duchu.
Vstal ze židle na
níž seděl a začal scházet ze schodů.
Tiše se kradl ke
dveřím, aby ho neslyšel muž, ležící vedle, a vyšel ven. Tam ho ovšem čekalo
překvapení v podobě Adara.
„No, jasně. Jak
jinak,“ protočil oči.
Chvíli si se psem
hleděli do očí, jenže Brax nemohl ztrácet čas.
„Běž pryč, Adare,“
mávnul rukou směrem k zadní straně domu. „Hele, nemám v plánu utéct,
jasné? Chci jen něco udělat, aby tvá paní měla radost, chápeš?“
Připadal si jako
tupec, když se své počínání snažil vysvětlit psu, ale Lina na něj taky mluvila
jako na člověka a tak to chtěl aspoň zkusit.
Adar se však ani
nehnul a dál ho upřeně sledoval.
Brax pomalu začínal
ztrácet trpělivost.
„No, tak padej!“
zavrčel na něj.
Pes zůstal bez hnutí
sedět.
„Běž, sakra!“ křikl
na něj.
Bez úspěchu – Adar
se nehnul ani o píď. Muž se nadechl, aby se uklidnil. Dalších několik sekund si
psa měřil pohledem a nakonec se rozhodl to risknout.
Udělal krok směrem
ke psu, aby ho obešel. Docela ho překvapilo, že ho nechal a vůbec se na něj
nepokusil vrhnout, dokonce ani neštěkl nebo nezavrčel.
Psovo chování
přestal řešit ve chvíli, kdy mu zrak padl na rozpůlený kámen, za nímž se
ukrývalo jeho kladivo.
Klidným krokem
k němu došel a sehnul se pro nástroj. Vzal ho do ruky a rozešel se
k jezeru. Nemínil ztrácet další čas znovu-rozhodováním o tom, co už bylo
rozhodnuté.
Cestou měl oči
zabodnuté do země a i když nechtěl, znovu se mu před očima převíjelo uplynulých
pár dní. Všechny chvíle, které strávil s Linou a také ty, které přispěly
k tomu, k čemu se rozhodl.
Během několika
minut došel k jezeru.
Mezitím, co šel
Brax k jezeru, přijel k domu Kalat. Seskočil z koně a zaklepal
na dveře.
Když mu nikdo
neodpověděl, vešel dovnitř. Docela prozíravě ho napadlo, že by asi nebylo
nejlepší, kdyby zahulákal na celý dům a proto chtěl nejprve nakouknout do
pokoje, kam uložili Braxe.
Potichu vyšel po
schodech nahoru. Zmateně se rozhlédl po prázdném pokoji.
Poté ho ovšem
napadlo, že je Brax třeba někde s Linou a nad tou myšlenkou se potutelně
pousmál.
Nakonec pokrčil
rameny a sešel dolů. Chtěl se ještě podívat do kuchyně, když v tom
najednou uslyšel před domem zvuk koňských kopyt.
Vyšel ven a pohlédl
na Linu, právě pomáhající seskočit k koně nějaké ženě v prostých
šatech s bílým čepcem na hlavě.
„Zdravím!“ řekl
hned.
Lina se překvapeně
otočila.
„Kalate!“ vydechla.
„Jak se máš?“
„No, jde to, díky,“
usmál se.
„Kde je?“ skočila
jim netrpělivě do řeči žena.
„V pokoji
nalevo,“ odvětila Lina.
Zavedla ji ke
dveřím a nechala ji, aby vstoupila do pokoje. Potom se vrátila před dům ke
Kalatovi.
„Za kým jde? Za
Braxem?“ zeptal se.
„Ne. Za svou
dcerou. Otrávila se jedním ovocem, ale díky Braxovi to přežije,“ vysvětlila mu
to Lina a zívla.
„Díky Braxovi?“
zopakoval její slova Kalat zaraženě. „To jako porazil strom nebo keř s tím
jedovatým ovocem?“
Lina se zasmála:
„Ne, to ne. Asi sis s ním moc nepopovídal, že? No, spánek teď potřebuje
nejvíc, ale hned jak se vzbudí, tak ti to určitě sám rád vylíčí,“ pousmála se
Lina a promnula si oči.
Kalat zdvihl obočí
a ústy mu zaškubal úsměv, protože mu došlo, že Lina zjevně nemá ani tušení, že
Brax není v pokoji a nespí.
„No, zjevně už si
odpočinul dost,“ prohodil.
Lina se na něj zmateně
zadívala.
„Jak to myslíš?“
„No, on není v pokoji.
Nikde jsem ho neviděl. Myslel jsem, že jste spolu… někde,“ řekl na vysvětlenou.
Lina na něj zůstala
nechápavě hledět a pak se rozběhla nahoru. Ačkoli byla unavená na nejvyšší
možnou míru, teď jakoby únava zmizela v nedohlednu.
Přeletěla očima
pokoj a během chvíle proběhla celý dům. Ještě se zašla podívat i do stáje a
když Braxe nenašla ani tam, rozzuřeně vydechla.
Vyběhla před dům, a
skrz zatnuté zuby procedila: „Já ho zabiju!“
Kalat se na ni
poněkud překvapeně díval a přešel k ní.
„Hele, uklidni se.
On se vrátí. Určitě se šel jen kousek projít.“
I když Lině sršely
z očí blesky, byla by se možná i uklidnila, kdyby Adar, který celou dobu
stál venku, nezaštěkal.
Dívka se po něm
ohlédla a uviděla ho, jak utíká směrem ke kameni.
Rozběhla se za ním.
Když se ke kameni
dostala, naklonila se za něj a uviděla, že je kladivo pryč. Oproti bleskům,
které jí z očí vyletěly teď, byly ty předchozí pouhé jiskry.
Narovnala se, ruce
zaťaté do pěstí, ve tváří se jí zračila absolutní zuřivost, která jí zastínila
rozumné uvažování.
Rychlým krokem se
od kamene začala vzdalovat a mířila k jedinému místu, u něhož si byla
naprosto jistá, že tam Braxe najde.
„Hej, co se děje?“
zavolal za ní Kalat.
„Ty - zůstaň -
tady!“ křikla na něj.
Rázným krokem šla
přímo k jezeru. Nevěděla proč, ale byla si neochvějně jistá, že ho tam
najde. Možná proto, že věděla, že on tady jiných míst moc nezná.
Brax právě stál u
kraje jezera, v ruce držel své kladivo a očima ho sledoval. Připadlo mu,
že se s ním tím pohledem loučí, i když mu to přišlo naprosto dětinské.
Díky tomu, že mu
Lina rameno obvázala přece jen o něco méně než včera, mohl pohybovat oběma
rukama daleko lépe a proto pohladil kladivo po hlavici.
„Že jsem toho ale
spolu zažili, co?“ pousmál se smutně. „Vydělali jsme si spolu pěkných pár
zlaťáků.“
To už však byla
minulost. Chtěl být s Linou víc, než cokoli jiného. Byl si tím jistý.
Pokud to skutečně chce, musí se zbavit toho hlavního, co ho dělalo tím, čím
byl. Už žádné boje, žádné toulání.
S úsměvem si
uvědomil, že pro něj bude skutečné dobrodružství spát teď pod střechou a na
jednom místě. Tak, jak mu to jednou řekla Lorina.
A co když Lina
odmítne? Co když…
Možná by ho neměl
házet moc daleko, kdyby náhodou Lina odmítla, aby se pro něj jako blbec nemusel
daleko potápět.
Ne, když už – tak
pořádně. Musel to zkrátka zkusit.
Uchopil kladivo do
zdravé ruky a chystal se jím rozmáchnout tak, jako ještě nikdy.
Lina už měla na
dohled jezero a také Braxe. Díky tomu, že slunce začínalo zapadat, a také
proto, že stál zády k ní, nemohla vidět do jeho obličeje.
Takže jeho postoj a
také to, jak si kladivo prohlížel v ní vyvolal jasnou představu toho, že
mazaně využil její nepřítomnosti proto, aby začal s tréninkem a nevyšel
tak ze cviku.
Pouhé vědomí tohoto
ji rozzuřilo ještě víc. Nemínila ovšem ztropit nějakou scénu, alespoň ne tak,
jak by to udělala většina žen v její situaci (nebyla si sice vůbec jistá,
zda někdy nějaká žena byla v podobné situaci, ale stejně).
Na chvilku jí její
rozum předhodil to, co by měla zvážit, než udělá další krok. Zda ho zraní více
ona nebo to, když se s tím kladivem rozmáchne. Bleskově vyhodnotila, že
zranění jeho nedoléčeného ramene daleko víc poškodí, když se s ním
rozmáchne než to, co se chystala udělat. A to jí stačilo.
Přikradla se k němu
ze zadu a jen co viděla, jak se s kladivem chystá rozmáchnout, aby s ním
mohl začít něco nacvičovat, zaťala ruku v pěst a vší sílou, jíž se díky
jejímu maximálnímu rozzuření umocnila v takovou, jakou snad do té doby
nepocítila, mu vrazila přes čelist.
Brax se zapotácel,
až málem ztratil rovnováhu.
Vytřeštěnýma očima
spočinul na Lině, která očividně ještě neskončila. Vykopla nohou za jeho, a jen
díky tomu, že muže dosud drželo v šoku překvapení, se jí podařilo mu nohy
podkopnout, takže klesl k zemi a dopadl na trávu před jezerem. Kladivo mu
vypadlo z ruky a s tlumeným žuchnutím dopadlo na trávu.
Lina bleskově
vytáhla z boty dýku, kterou tam měla. Pevně ji uchopila do ruky a
rozkročmo se posadila Braxovy na hruď. Ruku s dýkou mu dala ke krku a svou
tvář přiblížila k jeho tak, že se mohla podívat na vlastní odraz
v jeho očích.
Celé se to odehrálo
v pár vteřinách, takže muž nestačil vůbec nijak zareagovat.
Lina rozzuřeně
oddechovala a její oči se zabodávaly do Braxovy tváře jako stovky nabroušených
mečů.
„Ty – nikdy – nic -
nepochopíš, že? Nikdy!“ zakřičela na něj, i když křičet nejprve vůbec nechtěla.
Brax na ni třeštil
oči v němém šoku. Nakonec však otevřel ústa, aby něco řekl.
„Mlč!“ křikla na
něj a dýku mu ke krku přiložila o něco silněji.
Přelétala mu pohledem
mezi očima a její zuřivost neochabovala, spíš naopak.
„Nechápu, jak jsem
mohla být tak pitomá a myslet si, že ses třeba změnil! Celou dobu, co tě znám,
se chováš jako idiot!
Nejdřív sis
vymyslel takovou hloupost, jako jít na ty lupiče jen s jedním dalším
žoldákem a pak - když jsi zázrakem vyvázl, tak tě nenapadlo nic chytřejšího než
za nimi ještě utíkat a řvát, aby neutíkali a bojovali!
Uvědomil sis, že
jsem nikdy nikoho nezabila? Ty bandity jsem zasahovala jen kvůli tobě a tvému ‚geniálnímu‘
plánu! Jenže to ti je všechno málo.
Tobě ani nestačí
málem přijít o život, ty prostě pořád musíš dokazovat, že zákony, platící pro
obyčejné smrtelníky, pro tebe zkrátka neplatí! A tak místo toho, abys ležel a
odpočíval, děláš přesný opak! Málem jsi umřel, uvědomuješ si to!? Nedávala jsem
tě do kupy proto, aby ses hned v další příležitosti zase složil na
hromadu!
Chceš vědět, co byl
ten druhý způsob, jak jsem tě chtěla donutit ležet? Kdybych nebyla tak hloupá a
naivně si nemyslela, že se ti v hlavě rozsvítí, dala bych ti pokaždé do
lektvaru uspávací byliny, takže bys ležel nejméně čtrnáct dní v kuse a
vstát by bylo to poslední, co by tě napadlo! Jenže jsem to neudělala. A ty si
teď, jen co vytáhnu paty, vylezeš a hned se ženeš za tím zpropadeným kladivem, abys
cvičil nebo si připomněl, jaký to je pocit, ho držet? Abys nevyšel ze cviku!
Kdybych nebyla tak hloupá a myslela si…“ nedořekla, protože cítila, jak se jí
do očí derou slzy a nevěděla, zda jsou to slzy zlosti a nebo lítosti.
Dívala se do jeho
vytřeštěných očí a přála si vrazit mu ještě jednou, protože doufala, že by mu
konečně všechno v hlavě zapadlo na správné místo. Bylo jí ovšem jasné, že
by to bylo zbytečné.
Muž už se
vzpamatoval z prvotního šoku, když na něj Lina zaútočila a teď hleděl na
její tvář. Ještě nikdy, co si pamatoval, ji neviděl tak rozzuřenou. A nikdy by
ani nevěřil, že je možné, aby takhle vybuchla.
S hrůzou si
uvědomil, že přesně ta situace, do níž se nechtěl ani omylem dostat, právě
nastala. Vzpomněl si taky na to, že když ho to tehdy napadlo, neměl nejmenší
tušení, co by udělal a stejně tak nevěděl, co by měl udělat teď. Docela
pochyboval o tom, že by Lina měla zájem poslouchat, co jí chtěl říct.
Když mu předložila
výčet toho všeho, napadlo ho, že si ono označení ‚idiot‘ asi zaslouží. Ale
nedalo mu to. I když si teď o něm myslela to nejhorší, chtěl jí vše říct, jen
nevěděl, jak začít. Navíc mu došlo, že na něm ještě pořád sedí, ba co víc – u
krku mu drží dýku.
Lina na něj stále
hleděla s určitým stupněm zuřivosti, ale začínala cítit, že ji pomalu
opouští. Místo toho se dostavilo prosté naštvání. Už se nadechovala, aby ve
výčtu nadávání na jeho chování a jednání pokračovala, když jí došlo, že se
chová jako malá.
Vydechla a
narovnala se, takže se teď nad Braxem tyčila a pomalu od jeho hrdla odtáhla
dýku.
„Víš, co?“ řekla
šeptem.
Ladným pohybem se
vyhoupla nahoru a postavila se. Sehnula se a vrátila dýku do nohavice boty.
Na sekundu na něj
pohlédla a pak se dala do oprašování svého oblečení,‘ na němž bylo několik
stébel strávy a kousků mechu.
Brax se postavil poněkud
namáhavěji a rukou si přejel po čelisti, protože dívka svou ránu zasadila
přesně a s pořádnou silou.
Očima ji nespouštěl
z dohledu a usilovně přemýšlel, co dělat, aby situaci nezhoršil a zároveň
ji naklonil i ve svůj prospěch.
„Chtěla jsem pro
tebe to nejlepší, ale nemíním ze sebe dál dělat husu,“ řekla, aniž na něj
pohlédla.
Brax náhle ztuhnul,
protože to, co jej právě nyní napadlo, bylo riskantní, lepší nápad ovšem neměl.
„Jak budeš chtít -
třeba hned,“ řekla Lina a otočila se k němu, „můžeš klidně odejít kam…“
nedořekla, protože Brax se jediným krokem dostal těsně k ní, a než mohla
cokoliv udělat, vzal ji jednou rukou za bradu a políbil ji.
Jestli Lina někdy
byla v šoku, nedalo se to srovnat s tím, jak se cítila teď. To, co udělal,
ji tak překvapilo, že v polibku dokázala jen vydechnout a ztuhle zůstat
stát na místě.
Brax ji druhou
rukou vzal kolem pasu a přitiskl si ji pevně k hrudi.
Daleko větší šok
Lině ale připravilo vědomí, že po pár sekundách ho líbala stejně, jako on ji.
S tímto
zjištěním se od něj zděšeně odtrhla, rukama se mu zapřela do prsou a odstrčila
ho.
Jako by to
v ní vyvolalo nějakou podvědomou reakci – napřáhla ruku a chystala se mu
vrazit další facku.
Reflexy válečníka
však Braxe nezradily. Dřív, než se její ruka nebezpečně přiblížila, ji zachytil
pod zápěstím a zastavil ji.
„Předtím, než mi
vrazíš, a dost možná si to opravdu zasloužím, tak mě nech už taky něco říct,“
řekl a vpíjel se jí svým pohledem do hnědých očí. „Slibuju, že ti v té
ráně pak nebudu bránit.“
Ani na vteřinu
nelitoval toho, co právě udělal. Možná to bylo nerozvážné a opravdu si tu facku
zaslouží, ale takhle si aspoň zajistil, že ji trochu vyvedl z míry a tím
pádem bude mít podstatně usnadněnou řeč, když ho nebude, nebo v to aspoň
doufal, přerušovat. Navíc ji chtěl políbit už dávno a tohle se nakonec ukázalo,
jako vhodná příležitost.
Jak se jí díval do
obličeje, do rozšířených očí a ještě překvapeného, šokovaného výrazu, začínal
cítit obrovskou nervozitu a pořádný strach. Napadlo ho další srovnání
s jeho bývalým životem – to, co cítil před bitvou, bylo proti tomuto
ničím. A ačkoli v bitvě mu šlo o život, měl pocit, že tady jde ještě o
něco víc.
„Podívej, já…“
začal, „nešel jsem sem proto, abych cvičil. Ty jsi ale přišla, takže…“ Připadal
si opravdu jako idiot. Neměl s podobnými věcmi zkušenosti – žádné a proto
se neměl odkud odrazit.
Lina ho sledovala
s bušícím srdcem a staženým čelem, jak se snažila porozumět tomu, co se
snažil říct. Moc to však nechápala.
V hlavě jí
jako bzučící roj včel poletovalo jen to, že jí políbil.
Brax se zhluboka
nadechl a řekl si, že nemá cenu snažit se vymyslet nějakou světobornou řeč, ale
říct to přímo tak, jak to cítil – což bude asi nejlepší.
„Vím, že jsem se
choval jako idiot – v tom máš… naprostou pravdu. Ale chci to změnit. Šel
jsem sem proto, abych… se zbavil toho, co mi dávalo odraz žoldáka. Za
posledních pár dní… vlastně – od té doby, co jsme se potkali, jsem hodně
přemýšlel. Nejvíc ty poslední tři dny. A já… aaa,“ měl pocit, že ta slova
prostě nedokáže dostat přes jazyk.
„Chtěl bych
zůstat,“ vyhrknul rychle. „Nejenom tady – ve vesnici. Chtěl bych… zůstat
s tebou… Kdybys chtěla…“ dodal do kolem panujícího ticha.
Lině se pootevřela
ústa a v tuto chvíli by nebyla schopná říct půl slova, ani kdyby chtěla.
Braxe její reakce
poněkud zmátla, protože nevěděl, jak si ji vyložit, a proto vycítil, že by měl
ještě něco říct.
„Díky tobě jsem se
začal dívat na svět jinak – doslova jsi mě k tomu přinutila. To, jak se
k ostatním chováš, jak ses zachovala ke mně. Zachraňuješ životy, pomáháš
všem… A já už nechci dál zabíjet, chodit z bitvy do bitvy a z jednoho
zápasu do druhého… Kdysi jsem chtěl, aby si mě lidi pamatovali jako velkého
žoldáka Braxe, aby se třásli jen při zvuku mého jména. Chtěl jsem, aby si mě
pamatovali podle toho, kolik nepřátel jsem pobil, z kolika bitev vyšel
vítězně s hlavou vztyčenou a s jakým zraněním jsem dokázal bojovat…
Ale teď – tohle už nechci.
Teď bych si přál,
aby si mě pamatoval aspoň… někdo. Ale o to víc. Abych mohl být jednou na sebe
hrdý pro něco, co jsem udělal… a co má smysl.“
Brax byl skutečně
nevýslovně rád, že se začalo stmívat a nebylo mu tak dobře vidět do tváře,
jelikož v ní už delší dobu cítil spalující horkost.
Lina se na něj
dívala se směsicí nechápavosti, zmatení a nevěřícnosti.
Cítila, jak pustil
její ruku, kterou zadržel, aby mu nevrazila a teď na ni hleděl a očividně
čekal, co řekne.
Dívka zamrkla a
němě pohnula ústy.
„Ty chceš… zůstat…
tady?“ vypravila ze sebe nakonec.
Brax se úlevou
pousmál, protože čekal, že se odpovědi vůbec nedočká.
„Jo, chtěl bych,“
přikývl.
Kousek k ní
přistoupil blíž a vzal ji za ruce.
„Chtěl bych zůstat
taky… s tebou. Ale pokud nechceš, tak řekni a navždycky zmizím
z tvého života,“ upřeně se jí díval do očí, aby věděla, že to myslí vážně.
Nebyl si sice úplně
jistý, co by v tom případě dělal, ale rozhodnutí teď bylo na ní.
Linin mozek jakoby
zpomalil na tu nejmenší rychlost v chápání souvislostí. Byla zmatená,
zmatenější než si kdykoliv připadala.
Na jednu stranu se
stěží odvažovala uvěřit tomu, co jí říkal, na druhou by tomu ráda uvěřila a
nechala se od něj zase sevřít v náručí, další strana jí předhodila fakt,
že není možné, aby se takhle změnil.
Nakonec po dalších
několika, zvláště pro Braxe, dlouhých chvílích, řekla: „Ty chceš změnit… celý
svůj život, který jsi doteď měl? Chceš to všechno hodit za hlavu a začít…“
„Ano, chci,“
odvětil pevným hlasem a nepřestával se očima vpíjet do jejích. „To dnes – ta
holka… já… nikdy jsem nikomu nepomohl víc, než dneska jí. Chci dělat něco…
užitečného.“
Lininy rty se zatřásly
slabým úsměvem. Stále se tomu bála věřit.
Sklonila hlavu a
oči jí padly na její ruce, které Brax držel ve svých.
„Ten hlavní důvod
jsi ale… ty. Chci být s tebou, protože jsem… nikoho jsem nikdy neměl
raději,“ řekl a stisknul potom zuby pevně k sobě.
Začínala se mu
točit hlava, pevně si však zakázal omdlít nebo se nějak zakymácet. Musel uznat,
že Lina měla pravdu, opravdu ještě nebyl tak v pořádku, jak si myslel.
Srdce v mu mlátilo do žeber a hruď se mu zvedala v rychlém nádechu jako po
dlouhém běhu.
Lina na tom nebyla
o nic lépe, jenže k tomu všemu se do toho zamotal její rozum, který jí
opakoval, že se nemohl takhle změnit. Nechtěla ho moc poslouchat, ale to, co jí
předkládal, zcela ignorovat nemohla.
„Jsi si svým
rozhodnutím naprosto jistý?“ zeptala se ho a zvedla k němu oči. „Už jsem
si… něco podobného prošla jednou. Krásný slib… pak vystřídala krutá pravda. Já
nechci… nechci to zažít po druhé,“ řekla a do očí se jí draly slzy.
„Ty se bojíš, že
odejdu do bitvy a už se nevrátím?“ vydechl s úsměvem a přidržel si její
obličej tak, aby do něj viděl.
„Lino,“ řekl
s úsměvem, protože neřekla ne, jen se bála, že dopadne stejně jako její
otec. „Nepůjdu už nikam. Všechno… co bych chtěl a můžu chtít, je tady.“
Lina se podívala za
Braxe do přicházející tmy. V hlavě jí podobná slova zněla už od dvanácti
let. Nikdy by ji nenapadlo, že je uslyší znovu, ale od někoho jiného a už vůbec
ne od něj.
Zatímco její tělo
se nepohnulo, v její mysli bylo živo až příliš. Přemýšlela v té
chvíli znovu o všem, co se stalo a uvažovala, co by se stalo, kdyby mu řekla
ne, kdyby řekla, ať jde, že už ho nikdy víc nechce vidět.
Nad tou představou
se uvnitř málem otřásla a ucítila v hrudi chlad, jako by jí tam spadl kus
ledu.
A když řekne, že by
chtěla, aby tu zůstal a pokud bude věřit jeho slovům, tak tady zůstane napořád.
Z téhle
představy se led v její hrudi proměnil v oheň, který ji zevnitř hřál
a začal se rozlévat do celého jejího těla. Nepálil, jen přinášel teplo.
Sice ji jeho
paličatost a umanutost mnohdy pořádně rozčilovala, jenže na druhou stranu si
uvědomila, že kdyby skákal tak, jak by si ona pískala, nebylo by to ono. Nebylo
by to stejné jako nyní. Možná i to byla jedna z věcí, které se jí na něm
líbily.
Potom si vzpomněla
na to, co jí řekla její matka, když spolu mluvily o jejím otci. Řekla jí, že
nikdy nelitovala toho, že se s jejím otcem poznali a vzali se. Nevyměnila
by ty šťastné dny a chvíle za nic, i kdyby věděla, že skoční tak, jak skončily.
Lina se muži dívala
do očí a pomalu svou ruku zvedla k jeho tváři, až se jí dotkla. Lehce mu
prsty přejela po spánku a ruku zase spustila.
Jeho pohled jí už
dlouhou dobu vháněl červeň do tváře, teď se jí ale zdálo, že doslova hoří.
Mírně se na něj
pousmála a potichu řekla: „Řekneš mi pravdu? Opravdu to chceš proto, co jsi
říkal? Neděláš to kvůli tomu, že…“
Brax se usmál:
„Proto, že bych se tě snažil uchlácholit, nebo proto, že bych ti chtěl to, co
jsi pro mě udělala, nějak oplatit? Nebo proto, že to je můj chvilkový rozmar?“
„Přemýšlel jsi
hodně, co?“ zeptala se a teď se usmála doopravdy.
„Čas od času to
neuškodí,“ pokrčil Brax rameny a také se usmál.
Oba se společně
zasmáli, Brax pak ale řekl: „Ještě to musím dokončit.“
Lina nechápavě
zdvihla obočí.
Muž nepohnul ani
brvou a pomalu její ruce pustil ze svého sevření. O krok od ní odstoupil a
sehnul se pro kladivo, ležící kousek od něj.
S jedním
koutkem zdvihnutým do úsměvu se zdravou rukou rozmáchl, a dvakrát kladivem ve
vzduchu zakroužil. Potom ho pustil.
Brax se hned nato
otočil na patě a během vteřiny byl zpátky u Liny.
To, kam kladivo dopadlo,
nebo zvuk rozčeřené vody už neviděl a neslyšel ani jeden z nich…
Konec
Copyright © 2011 Anne Leyyd
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)