1. kapitola
„Vaše výsosti, přejte si další případ?“ zeptal se kancléř
krále.
Kancléř stál kousek před trůnem, v ruce držel pergamen, z
něhož před pár minutami přečetl jména mužů, kteří vešli do sálu, aby o jejich
dalším osudu rozhodl král.
Tito muži spolu neměli na první pohled nic společného. Každý
z nich byl z odlišných království. Jeden pocházel z království
tohoto, což byla země krále Erika. Druhý muž z vedlejšího což byla zem,
jíž vládla královna Elena.
Oba se potkali v jednom hostinci a po několika sklenicích
vína se začali prát. Nepomohlo napomínání hostinského, ani zavolání dalších
mužů a dokonce ani přivolání královské stráže. Během pár minut zničili většinu
nábytku hostince, ublížili několika dalším lidem a co víc, ani když přišly
další posily, odmítli se vzdát. Posilám z královského paláce se je nakonec
podařilo dostat od sebe a zavřít je do žaláře, kde měli čekat na rozhodnutí
krále, co s nimi bude dál.
Král Erik seděl na trůnu, rukou si mnul čelo a přemýšlel,
kolik dalších podobných záležitostí ještě bude muset řešit.
Předtím, když před sebou měl oba muže, zeptal se jich, proč si
nedali říct: zda proto, že mezi sebou měli nějaký spor, či jeden druhého okradl
nebo si udělali snad něco jiného.
Muži však na sebe začali křičet tak, že král nebyl schopen
vyrozumět z toho ani jedno slovo a než se nadál, muži se do sebe opět
málem pustili.
To už bylo i na krále moc. Proto bleskově vytáhl svůj meč a
postavil se mezi ně.
Víc už slyšet nepotřeboval.
Stráže muže odvedly
do žaláře a král se usadil zpět na svůj trůn a nyní přemýšlel.
„Vaše výsosti?“
zeptal se kancléř s pohledem upřeným na něj.
„Ne, nechci
další... případ. Dopadl by stejně,“ řekl ztěžka král Erik.
Postavil se a
přešel k oknu.
Byl to mladý vysoký
muž s tmavě hnědými vlasy, které mu dosahovaly k bradě. Jeho modré
oči přejížděly po nádvoří, přitom však nic, co se tam dělo, neviděly.
Králem se stal před
dvěma lety, když jeho otec zemřel. A právě od té doby musel neustále řešit
zdánlivě bezvýznamné spory svých poddaných s lidmi z vedlejšího
království. To však byla pouze špička ledovce.
Tušil proč to tak
je. Jeho otec a předtím jeho otec si nedokázali udržet dostatek té správné
hrdosti, aby usmířili obě království. A jak se zdálo, tak se toto přeneslo na
poddané na obou stranách. Nikdo totiž nechtěl ustoupit - ani Erikův otec, a
předtím děd ani předci královny Eleny.
Obě království
proti sobě dlouhá léta bojovala a snažila se podrobit jedno druhému. Války
trvaly příliš dlouho a žádné pokusy o dohodu mezi zeměmi a jejich panovníky se neuskutečnily
a ani se o ně nikdo nesnažil. Nikdo nechtěl druhému ustoupit, nikdo se nechtěl
vzdát.
Uvažoval, zda má
opravdu jen tu jednu jedinou možnost, jež by neustálým sporům, bojům a možné
válce mohla zabránit. O této možnosti již přemýšlel velmi dlouhou dobu, ale
stále tajně doufal, že se najde i jiná, která by mu vyhovovala lépe.
Nakonec, po
několika minutovém tichu, si povzdechl a zavřel oči.
‚Udělám to,‘ řekl
si. ‚Pro klid v království a ukončení té hrozné neústupnosti.‘
Věděl, co to bude
znamenat pro něj, teď se na to však snažil nemyslet.
Otočil se ke
kancléři a řekl: „Kancléři, napište mým jménem dopis královně Eleně. Napište ho
se vší úctou, jak se sluší a patří. Napište… že ji žádám o její ruku.“
Kancléř nevěřícně
vydechl: „To myslíte vážně, vaše výsosti?“
Erik se pousmál nad
jeho reakcí a odvětil: „Ano, myslím to vážně. Není, zdá se, jiný způsob, jak
ukončit tohle neustálé handrkování. Když si vezmu královnu Elenu, naše země se
spojí a pak… pokud by se ještě někdo z poddaných odvážil útočit na druhého,
bude jim hrozit poprava. Tak to stojí v zákoně. Bude to podobné, jako by
chtěli zaútočit na svého bratra, spojí-li se království. Už si rozmyslí, zda se
chovat rozumně nebo vyvolávat spory a z toho hrozící válku.“
„Ano, jistě,
výsosti,“ přikývl kancléř a na tváři se mu objevila úleva. „Hned ten dopis
napíši a odešlu. Myslíte… že královna bude… souhlasit?“ zeptal se nejistě.
„Slyšel jsem, že je
královna moudrá a mírumilovná. Pokud je to pravda, bude chtít to samé, co já…
pro svou zemi,“ odvětil král Erik a slabě se pousmál.
Sundal si
z hlavy korunu a zamyšlen odešel bočními dveřmi z trůnního sálu.
„Tak to by už
stačilo!“ vykřikla královna Elena.
Stráže se okamžitě
chopily dvou mužů, kteří se začali hádat a překřikovali se, co jeden druhému
míní udělat. Pronášeli velice důmyslné způsoby mučení, od trhání nehtů po
rozsekání na maděru.
Královna kývnutím
hlavy dovolila strážím, aby muže vyvlekly ven.
„Je to čím dál
horší,“ řekla si pro sebe.
Před těmito tu byl
jiný muž, který zabil jednoho obyvatele z vedlejšího království, protože
mu prý ukradl slepici. Byl dokonce tak drzý, že na královnu začal pokřikovat,
co by s ní rád udělal.
Elena hleděla ke
dveřím, které se měly za chvíli znovu otevřít a vejít do nich další poddaný, o
jehož osudu měla rozhodnout.
Nechtěla nikoho
posílat na smrt, a proto byla věznice z poloviny plná. Příčilo se jí
zbavovat někoho života, i kdyby si to zasloužil.
Eleně se před očima
mihly vzpomínky na její rodiče, na dobu před několika lety, když se jako
osmnáctiletá stala královnou celé země a měla začít vládnout. Připadala si
tehdy jako dítě. Teď jí bylo čtyřiadvacet let a už si jako dítě nepřipadala.
Pravdou bylo, že na nejkrásnější dobu svého života téměř zapomněla.
„Výsosti, chtěla
byste si odpočinout?“ zeptala se její komorná stojící kousek od ní.
Elena při té otázce
málem protočila oči, nakonec se ovládla. Neměla ráda, když z ní dělali cukrovou
panenku.
Její vzhled jako by
ji k tomu však předurčil. Byla střední postavy, štíhlá jako proutek. Její
zlaté vlasy byly upravené do ozdobného drdolu a na hlavě jí zářila královská
koruna. Ústa držela semknutá a nos teď vytáhla trochu výš, jakoby ze vzdoru,
oči tmavě modré barvy se obrátily ke komorné a obočí jí poskočilo nahoru, jak
ho zvedla.
„Ne, nechci,“
odvětila klidným vyrovnaným hlasem.
Najednou se dveře
otevřely a dovnitř vešel kapitán stráže.
„Má paní,“ řekl a
poklonil se. „Tohle před chvíli přivezl posel od krále Erika,“ promluvil dál a
podal královně svitek pergamenu s neporušenou pečetí.
Elena pečeť
rozlomila a dala se do čtení. Když přešla k místu, kde jí král žádal o
ruku, list se jí na okamžik zatřásl v prstech, očima přečetla celou větu
znovu, aby se přesvědčila, že ji nepochopila špatně.
Členové Rady, kteří
doposud mlčky seděli ve svých židlích podél celého sálu, se po sobě střídavě
dívali. Z jejich výrazu se dalo snadno vyčíst, že přímo hoří zvědavostí.
Když dočetla,
stočila pergamen a zadívala se na konec sálu. Srdce v hrudi jí bušilo
úzkostí, do očí se jí draly slzy a rty se jí třásly.
„Veličenstvo? Co
píše král Erik?“ zeptal se představený Rady a postavil se.
Elena chvíli
neodpovídala. Nebylo to však proto, že by váhala co říct, ale proto, aby se
uklidnila a ujistila se, že až promluví, nebude v jejím hlase slyšet žádné
rozechvění, úzkost ani strach.
„Král Erik mě požádal
o ruku,“ řekla pak.
Celým sálem se
ozvalo šumění tichých hlasů a vrzání židlí, na nichž se členové Rady otáčeli a
kromě slov si vyměňovali překvapené pohledy. Ozvalo se i zajíknutí královniny
komorné.
Představený Rady
však nepohnul ani svalem a dál upíral pohled na královnu.
„Jak mu odpovíte,
výsosti?“ zeptal se.
Elena si tentokrát
dala s odpovědí na čas podstatně déle. Rozvinula list znovu a zadívala se
do něj. Její oči se však upřely na jedno místo a zbytek nevnímaly.
Věděla, že se od ní
čeká okamžité rozhodnutí. Ještě před pár lety by možná namítla, že na tak vážné
rozhodnutí ohledně sňatku potřebuje více času a ne pouhých pár minut.
Nyní však věděla,
že to je jen jedno z dalších rozhodnutí, které musí učinit a musí ho
učinit rychle.
Část jejího srdce
se chvěla při pomyšlení, že se by se měla vdát za někoho, koho nikdy
v životě neviděla, neznala a věděla o něm jen něco málo z doslechu.
I když už věděla,
že v životě (a obzvláště v životě královny) není vše tak, jak by si
přála ona, přesto v ní vždycky před spaním vzplálo malé světélko naděje,
že snad... jednou... najde někoho, do koho se zamiluje a kdo se zamiluje do ní.
Bude je pojit láska, o níž snad každá dívka sní a bude to tak napořád.
Teď však to světlo
naděje zhasnul studený vítr, který jako by vyplul z listu a teď kolem ní
kroužil pro případ, že by ji napadlo to světlo zase zažehnout.
„Výsosti, král Erik
svou nabídkou zajisté sleduje stejný cíl jako my,“ promluvil představený. „Jak
víme, tak i v jeho zemi se potýkají se stejnými problémy. Kdyby se však
království spojila, platil by pro všechny poddané stejný trest, jako kdyby
ublížili někomu z vlastní rodiny. Uvědomte si, že si nemůžeme dovolit
snášet tyto rozepře donekonečna a odmítnutí králova návrhu by nebylo
nejmoudřejší. Zvláště vezmeme-li v úvahu, jak to mezi našimi zeměmi po
staletí je.“
Elena nedala nijak
najevo, že by ho slyšela, přesto však věděla, že má pravdu.
Byla královna, měla
odpovědnost vůči svému lidu a své zemi a to znamenalo povinnosti. Chtěla být
dobrou královnou. Chtěla, aby se jejímu lidu dařilo dobře, aby byli spokojení a
šťastní a to se nedalo zařídit jinak, uvědomila si.
„Ne, to by nebylo
nejmoudřejší,“ přikývla a podívala se na členy Rady. „A proto královu nabídku
přijímám,“ řekla pevným hlasem.
Jednou si
představovala, že až bude souhlasit s návrhem někoho, kdo ji požádá o
ruku, srdce jí bude skákat nadšením a radostí a ne úzkostí, že její ústa se
budou chtít smát a nebudou sevřená do pevné linky. Ale na tom teď už
nezáleželo. Musí udělat správnou věc pro svůj lid a zemi, nic víc, nic míň.
Byla rozhodnuta a
věděla, že rozhodla správně.
„Ale paní!“
vydechla její komorná. „Vždyť ho neznáte, ani jste ho nikdy neviděla!“
Elena se postavila
a otočila se k ní. Přistoupila až k Rebece a dala jí ruku zlehka na
paži.
Musela se pousmát,
když viděla, že její služka je tou novinou zaskočena daleko víc než ona.
„Rebeko, já vím. Tady
však nejde o mě. Jde o náš lid a naši zemi. Tohle jí pomůže,“ řekla.
Pak se obrátila
čelem k Radě a sestoupila ze schodů. Prošla s hlavou vztyčenou přes sál.
Koutkem oka viděla, jak se jí členové Rady uklánějí a někteří se i usmívali.
Ano, rozhodla správně.
Elena se zhluboka
nadechla a vstoupila do komnaty, na zámku krále Erika, která odteď měla být
jejím novým domovem.
Jen co udělala
první krok, ozvalo se za ní: „Výsosti!“
Elena se otočila a
podívala se na přicházejícího kancléře, který ji přivítal na nádvoří.
„Ano?“ zeptala se.
„Výsosti, mám vám
vyřídit hlubokou omluvu od svého pána. Velmi jej mrzí, že vás nemohl přivítat
osobně, ale jednání s naším sousedem králem Petrem je vždycky na velmi
dlouhou dobu a tentokrát se ještě prodloužilo,“ řekl kancléř a uklonil se.
„Nic se nestalo,“
ubezpečila ho Elena. „Byla jsem i tak dobře uvítána.“
Pokynula mu rukou a
kancléř s druhou úklonou odešel.
Potom vešla do
pokoje. Byl v něm nábytek z tmavého dřeva - skříně, stůl i židle.
Oknem byl krásný výhled na lesy a v dálce se tyčilo pohoří Jeder, táhnoucí
se jako hradba po celé východní straně království. Na boční straně pokoje,
vedle skříně, byly dveře. Menší než ty, jimiž se do pokoje vcházelo a nápadně
splývaly svou barvou se stěnou. Elenu právě však ani v nejmenším
nezajímalo, kam vedou. Otočila se zpátky a zadívala se na kamenný balkón na
nějž mohla vstoupit přímo ze svého pokoje, avšak ani výhledem se teď kochat
nedokázala.
Když přeletěla
očima pokoj, zrak jí spočinul na krásné posteli se čtyřmi vyřezávanými sloupky
držícími nad sebou bílá nebesa. Elena zavřela oči a zhluboka se nadechla, aby
se zbavila třesu, jež se jí zmocňoval.
S trhnutím se
otočila, jakmile za sebou zaslechla kroky. Byla to však jen Rebeka
s dalšími služebnými, přinášejícími dovnitř její věci a šaty.
Elena si stáhla
tmavě modrý plášť, jež měla na sobě po celou cestu, a teď byla v šatech
světle modrých s lodičkovým výstřihem a s dlouhými rukávy až
k zemi, které zdobil zlatý pásek a bílé vyšívání po okrajích šatů i
rukávů. Ve vlasech, spletených do půli zad, měla vetkané stříbrné ozdoby.
Chvilku se dívala
na služebné a pak pomalu vyšla z pokoje. Chodba by byla skoro temná nebýt
světla, které do ní pronikalo oknem na jejím úplném konci.
Elena k němu
zamířila a poslouchala, jak se zvuky jejích kroků rozlehají po prázdné chodbě.
Došla až na konec a
zadívala se z okna. Pohled z něj byl na nádvoří, po němž se
procházelo několik dvořanů a mezi nimi, v poněkud rychlejším tempu,
chodili sluhové ze zámku. Právě měli mnoho práce s přípravou královské
svatby, která se měla konat již zítra.
Elena se na okamžik
opřela o kamennou stěnu a zavřela oči.
Už zítra. Zítra!
Ještě před nedávnem by ji něco takového nenapadlo. Nebo možná napadlo, nevěřila
by ovšem, jak rychle to přijde.
Už zítra bude
královnou dvou království, které se díky tomu spojí do jediného. Už zítra se
měly vyřešit neustálé problémy mezi jejími poddanými a poddanými krále. Už
zítra bude… jeho ženou. Manželkou krále Erika.
Přejížděla po
kamenné zdi dlaněmi, jakoby doufala, že se nad ní chladný kámen slituje a
obejme ji, nebo ji nějak utěší.
Elena pak otevřela
oči a zavrtěla hlavou. Je přece královna! Na svoje osobní pocity by měla
zapomenout a to rychle.
Jakmile takto svoje
vystrašené srdce obalila dostatečnou vrstvou rozumu, odstoupila od zdi a chtěla
se vrátit zpátky. Pohled jí ale padl do vedlejší chodby, která se táhla dál. U
jejích zdí stála brnění a na zdech visely meče, jak dvouruční tak jednoruční a
různě velké dýky.
Elena procházela
chodbou a tiše sledovala zbraně, znamenající pro mnoho lidí smrt. Nenáviděla
války.
Brzy došla blíž
k místu, odkud se linul další pruh světla. Uvědomila si, že to musí být
světlo z místnosti a někdo zřejmě zapomněl zavřít dveře. Když přišla ještě
o pár kroků blíž, uslyšela hlasy. Dva mužské hlasy.
Věděla, že
poslouchat je v naprostém rozporu se slušným vychováním a už by se i byla
otočila a zamířila pryč, kdyby nezaslechla jednoho muže, říct jedno jméno.
„Ale prosím tě,
Eriku! Ten ničema by si hledal výmluvu a ospravedlnění, i kdyby spáchal vraždu
před tvýma očima!“
„To máš asi pravdu,
ani tak ho však nemíním dát popravit. Ten ničema, jak říkáš, si svůj trest
odpyká tam, kde ho způsobil. To pro něj bude lepší potrestání. Myslím, že kdyby
přišel o život, bude z toho mít větší radost a tu mu nemíním dopřát.“
Elena opatrně
vykoukla, aby viděla do místnosti.
V čele
dlouhého stolu seděli dva muži. Jeden měl blonďaté vlasy a plnovous. Právě se
napil ze své číše a pak zakroutil hlavou.
„Říkám ti, Eriku,
že ten se nezmění,“ řekl muž a zkrabatil čelo, když se podíval na svého
společníka.
„Uvidíme,“ odvětil
Erik a pousmál se.
Poté se chopil brku
a začal podepisovat listiny, ležící před ním.
Elena s mírně
pootevřenými ústy hleděla na muže, který se za pár hodin měl stát jejím manželem.
Její srdce začínalo bít rychleji a rychleji a její tvář zalévalo horko.
S korunou na
hlavě vypadal vznešeně, jako skutečný král, kterým i byl. Vypadal úplně jinak,
než jak si ho Elena představovala. Myslela si, že je daleko starší.
Sledovala očima
profil jeho tváře, linii rovného nosu, lehce sevřených rtů a očí, upírajících
se na papír a tmavé vlasy, rámující mu obličej.
„No, ale teď nás
přece jen čekají příjemnější věci. Tedy - hlavně tebe. Co říkáš na svou budoucí
královnu?“ zeptal se onen muž a v jeho hlase Elena zaslechla zvláštní
podtón, jakým někdy slýchala mluvit muže o něčem, co jim přišlo zábavné.
Nepatrně sebou trhla,
jinak se však nedokázala pohnout ani o píď.
Neušlo jí, že sebou
král Erik škubnul a přestal psát. Nevěděla, co si o tom má myslet. Že by se
cítil stejně jako ona?
„Já…“ začal Erik a
hned vzápětí se zastavil.
Zcela nečekaně
zdvihl hlavu a podíval se přesně tam, kde stála Elena. Jejich oči se na zlomek
vteřiny střetly.
Elena sebou prudce
trhla a rychle se otočila a po špičkách utíkala pryč.
Erik se díval na
místo, kde ještě před chvíli zahlédl, pro něj neznámou postavu a pak se
postavil.
„Co se děje?“
zeptal se jeho společník.
Erik však
neodpověděl a vyšel ven z místnosti.
Předurčení - I. kapitola
Copyright © 2011 Anne Leyyd
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)