1. kapitola – Už na tebe asi zaútočilo
hodně žen
Lina klidně plavala v jezeře a užívala
si chladné vody, která ji po celém dni stráveném na slunci příjemně osvěžila.
Doplavala ke břehu a zavřela oči. Vnímala
jen večerní píseň cvrčků a zvuk vody, jenž čeřila dlaněmi.
Začínalo se pomalu stmívat a poslední
paprsky slunce se ztrácely mezi větvemi stromů, které kolem jezera vytvářely
zelenou hradbu.
Lina se zvedla trochu výš, takže voda jí
teď dosahovala do poloviny paží, a zběžným pohledem přejela protější břeh
jezera. Naráz ztuhla, protože zahlédla postavu, která ji z křoví
pozorovala, nebo jí to tak aspoň připadalo.
Rychle klesla zpátky do vody až po bradu,
aby špehovi, ať už to byl kdokoli, neposkytla nechtěnou podívanou.
Odrazila se a plavala jakoby nic
k místu, kde měla položené šaty. Oči přitom upírala na postavu
v křoví a rozzuřilo ji, když si uvědomila, že to je muž.
Jestli to je některý z vesnice, tak ať
si nepřeje, co zažije, říkala si v duchu.
Potopila se, aby ji neviděl a přeplavala
pod hladinou až ke břehu k šatům. Téměř neslyšně z vody vylezla
a natáhla na sebe oblečení - prosté béžové šaty ke kolenům.
Byla od muže dostatečně vzdálená na to, aby
si mohla být jistá, že nic neuslyší, navíc se dokázala pohybovat velmi potichu,
což se jí mnohdy hodilo.
Lehkými kroky se potichu kradla
k místu, kde špeh byl.
Vzápětí ho uviděla. Byl vysoký a působil
mohutným dojmem, aspoň v porovnání s ní. Díval se na jezero, na místo,
kde byla těsně předtím, než se potopila pod hladinu.
Linou zacloumal vztek a zuřivost. Dvěma rychlými
kroky k muži přistoupila.
Nevadilo jí, že teď už si zvuků jejího
pohybu všiml a otočil se – přesně to se jí totiž hodilo.
Zaťala prsty do dlaně a prudce, vší silou, navíc
umocněnou její zlostí, zapažila a vrazila mu pěstí do čelisti.
Rána ho naprosto vyvedla z rovnováhy. Těžké
válečné kladivo, které měl, jej táhlo dozadu.
Bohužel pro něj měl za zády už jen jezero.
Další, co si pamatoval, bylo, že ležel v mělčině jezera celý mokrý.
Namáhavě se postavil se slovy: „Za co to,
sakra, bylo?“
Než si uvědomil, že při pádu držel v ruce
zajíce, odhopkávala jeho večeře mezi stromy.
„Tolik k večeři,“ zamumlal a začal vylézat
z vody na břeh.
Lina na něj nevěřícně zírala.
„Ještě se ptej! Připadá ti snad normální
sledovat někoho, když se koupe?“ křikla na něj.
Z vlasů jí kapala voda a rukama se pevně objímala
kolem hrudi. Čelist měla zatnutou a z očí jí sršely blesky.
Muž si ji prohlédl. Nevypadala jako nic
extra. Pokud se ho pokusí napadnout, nebude těžké se bránit. Nejspíš u sebe
neměla ani dýku. Za roky bojů se ovšem naučil, že nikoho nelze podceňovat.
Co se vzhledu týče, nevypadala zas tak
špatně.
Byla střední postavy, hnědé vlasy, ač byly
mokré, se jí lehce vlnily, rovněž hnědé, právě zuřící oči, byly rámované
hustými řasami a obloukovitě tvarovaným obočím. Jenže takových už viděl
spousty.
„Nevěděl jsem, že jsi tu, dokud jsi
nevylezla na břeh. A pak jsi zmizela. Lidi jen tak nemizí. Nemohl jsem
riskovat, že na mě vyskočíš odnikud s mečem v ruce,“ odfrkl si a začal ždímat
vodu ze svého hnědého pláště.
Pro jistotu, kdyby chtěla zaútočit, se
přesvědčil, že mu v jezeře nevypadla dýka.
Na tak krátkou vzdálenost by nestačil včas
sundat ze zad kladivo, aby se jím mohl bránit.
Dívka na dvě sekundy ztuhla, protože se
musela přesvědčit, že se nepřeslechla. A ačkoli to neměla v úmyslu, rty jí
pobaveně cukly nahoru.
Zadívala se na muže a došla k závěru,
že jako blázen nevypadá.
„Už na tebe asi zaútočilo hodně žen, co?
Jen tak si plavaly, pak vylezly z jezera a první, co udělaly, bylo, že se na
tebe vrhly?“
Přimhouřila oči a sledovala, jak si muž
ždímá vodu z pláště. Podle jeho chování usoudila, že asi nemá
v úmyslu to, co ji napadlo, avšak i nadále zůstávala připravená zavolat
pomoc.
Muž na chvíli se ždímáním přestal. Její
reakce ho poměrně zaskočila. V tom dobírání bylo hodně pravdy - nic takového
nikdy nezažil. Šlo jen o prostý bojový instinkt. Možná už si za ty roky
vypěstoval solidní paranoiu. Jenže lepší paranoia, než dýka v zádech.
„Zažil jsem si svoje,“ zabručel.
Nechtěl přiznávat, že trefila do černého,
proč taky? Nicméně její zacukání koutků bylo nakažlivé a tak na krátký moment
zacukaly i jemu.
Sundal ze zad své kladivo a začal si ho
prohlížet. Bylo otlučené, velmi opotřebované a teď navíc i celé od bláta, i tak
se však při povědomé tíži mohutné zbraně uklidnil a začal bláto odstraňovat.
Lina se na něj zadívala a uvědomila si, že
působí poněkud zbědovaným dojmem. Jako by byl raněný. Jenže soudě podle toho,
že největší péči věnoval svému šatstvu a kladivu, tak zraněn na těle nebyl. Pokud
mu tedy nezhmoždila čelist a on se jen nesnažil předstírat, že mu nic není.
Byl vysoký možná o hlavu a půl víc, než
ona, jeho postava byla skutečně mohutná, alespoň oproti mužům z vesnice.
Vlasy měl krátké a světle hnědé. Ostře řezaná, na mnoha místech zjizvená, tvář
působila nepřístupně a na první pohled tvrdě.
Lina nevěděla proč, neměla však pocit, že
by na ni chtěl zaútočit. Napadlo ji, že ji třeba opravdu nešpehoval a
v tom křoví byl kvůli zajíci.
Věděla, že to asi není nejrozumnější nápad,
ale o krok se k němu přiblížila.
Rukama se přitom stále objímala kolem hrudi
a zahleděla se na nástroj, který držel v ruce.
„Co jsi s ním dělal? Mlátil do
železa?“ zeptala se.
Muž se na neznámou dívku podíval. Její
nejhorší obavy, ať už byly jakékoli, patrně pominuly.
„Válčil,“ odpověděl jednoduše.
Ještě ho napadlo dodat, že to kladivo v
jediné bitvě roztříštilo víc lebek, než ona zažila zim, to se mu ovšem zdálo
příliš drsné pro někoho jako ona, navíc nechtěl znít hrubě.
Lina si nebyla jistá, zda ji to překvapilo
nebo ne. Už od druhého pohledu (první věnovala pouze k zaměření jeho
čelisti) jí nepřipadal jako obyčejný člověk z vesnice.
Došlo jí, že její předchozí myšlenka na to,
že by mu mohla pohmoždit čelist, byla zcela zbytečná.
Zadívala se mu do očí, které ji překvapily
svou modrou barvou, jež byla zastřena tmou noci. Jenže někde dál v jeho
pohledu uviděla něco jiného. Něco, co ji přimělo zase o krok ustoupit.
Jeho pohled ji začal znervózňovat. Válečník
a ona mu vrazí facku! Kdyby chtěl, mohl by ji jedinou ranou poslat do dlouhého,
ne-li věčného spánku.
Pak ale trhla hlavou a ozvala se v ní
její odvaha. Kdyby se o to pokusil… rozhodně by mu to neusnadnila.
„Je mi líto, že jsi přišel… o večeři,“
kývla hlavou směrem, jímž odběhl zajíc.
„Za tu facku se ovšem omlouvat nebudu.
Třeba zapřemýšlíš nad tím, že těch žen, které by se na tebe vrhly
s úmyslem tě zabít, je přece jen méně.“
Nevěděla proč, mírně se na něj však usmála.
Pořád jí přišlo zábavné, že ho napadlo, že by ho chtěla zabít.
„Hlady neumřu, nějaké zásoby ještě mám,“
zareagoval na omluvu ohledně zajíce a vrátil kladivo na záda.
Od téhle dívky se patrně ničeho obávat
nemusel, ale v ostražitosti povolit nehodlal. Slova jsou slova a ocel je ocel -
tu dýku pořád někde mohla mít.
„Co se facky týče, schytal jsem horší rány.
Mnohem horší.“
Znovu si prohlédl své oblečení. Vypadal
hrozně. Jeho šaty už byly sice dávno obnošené, avšak nyní působily přímo
žalostně, nemluvě o tom, že zafoukal chladný vítr, což s člověkem v mokrém
oděvu nemohlo udělat nic dobrého.
„Podívej, už začíná být chladno a já bych
se rád usušil. Tábořím kousek odsud a jestli chceš, můžeš se připojit. Bůh ví,
co teď číhá v lese,“ řekl a otočil se k odchodu.
Už mu vážně začínala být zima. Představa
teplého ohně, rozdělaného kousek odtud, byla velice příjemná.
Dívka sebou škubla a vykulila na něj oči.
V duchu začala uvažovat, zda je opravdu duševně v pořádku.
Šaty ji už začínaly chladit především od
toho, jak jí voda skapávala z vlasů, takže celou horní část oděvu měla
mokrou a uvědomila si, že dávno měla být doma, aby o ni matka neměla strach.
„Ne, děkuji. Už raději půjdu,“ odvětila a
pozpátku zamířila směrem k pěšině, vedoucí na opačnou stranu, než ta, jíž
se vydal muž.
Nechtěla mu nastavovat záda. To byla jedna
z věcí, které jí otec i dědeček neustále vštěpovali na mysl.
Udělala ale sotva dva kroky, když se ozvalo
zavrčení a z křoví vyrazil mohutný černý pes a hnal se k muži.
„Adare! Ne!“ vykřikla Lina a rozběhla se za
ním.
Pes se bleskurychle blížil k muži, který k
němu byl zády. Ten už však slyšel vrčení a dusot uhánějících nohou.
Jeho léty nabyté zkušenosti a perfektně vycvičené
reflexy začaly pracovat.
Na místě provedl otočku, ale bylo příliš
pozdě. Na tasení dýky nebyl čas, o kladivu ani nemluvě.
Pes skočil a zuby mířil rovnou na krk. Zvíře
mělo dobré zabijácké instinkty.
Jediné, co muž stihl, bylo nastavit před
sebe ruku, aby ochránil krk.
Pes se v letu zakousl do předloktí. Bodavá
bolest projela mužovým tělem, tu se však naučil v boji potlačit. Teď musel
přežít. Provedl otočku, čímž psa usměrnil v letu a mrštil jím o kus dál.
Díky setrvačnosti vyklouzla zvířeti mužova
ruka z tlamy a dopadl o dva metry dál.
Na místě se otočil a chystal se k dalšímu
útoku.
Muž už byl připravený. Zdravou rukou tasil
dýku.
Na zvíře tak rychlé nešlo použít kladivo.
Co naplat, dýka postačí. Jestli to ta krvežíznivá bestie zkusí znovu, rozpáře
ji na kusy.
Krev z rány na poraněné ruce stékala po mužově
dlani a odkapávala na zem.
Kéž by na sobě měl svou výstroj. Dlaně by
chránily kožené rukavice s ocelovým hřbetem, předloktí nátepníky, nohy holenní
chrániče a tělo solidní ocel zbroje. Ale co už. S dýkou v ruce byl víc než
připravený.
Pes zlostně zavrčel a muž sevřel rukojeť
dýky pevněji.
Člověk proti zvířeti.
Rty se mu zkroutily do napůl spokojeného a
napůl šíleného úsměvu. Tohle byla výzva. A výzvy on měl rád.
Lina ztuhla na místě ve chvíli, kdy viděla Adarovy
zuby zatínat se do muže, ale teď se zase rozběhla a během chvilky se dostala ke
zvířeti.
Viděla, že muž v ruce drží dýku a
chystá se psa napadnout. Jeho výraz ji vyděsil – vypadal, stejně jako zvíře,
jak šelma připravená k útoku.
Byla od nich jen malý kousek, jenže už
viděla, že stačí málo a oba budou v sobě.
Brax a Lina - I. kapitola
Copyright © 2011 Anne Leyyd
Copyright © 2011 Anne Leyyd
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)