2. kapitola
Elena rychle
utíkala chodbou, odkud přišla. Neotáčela se. Chtěla být jen co nejdál od oné
místnosti.
Král se rozhlédl po
chodbě a na jejím konci uviděl postavu, která vzápětí zmizela za rohem. Rychle
se rozběhl za ní. Ruku měl přitom položenou na jílci meče.
Elena zabočila za
roh chodby a zoufale se snažila najít místo, kde by se ukryla. Do prvních
dveří, na něž narazila, opatrně strčila rukou a k její velké úlevě se
otevřely. Rychle vklouzla dovnitř a zavřela za sebou.
Opřela se o dveře a
zhluboka vydechovala. Oči zavřela a hned se jí před nimi objevila králova tvář.
Elena si začínala
připadat čím dál víc jako malé nezbedné dítě, které právě provedlo něco, co se
nesluší. Byla přece královna! Ale místo toho se opravdu chová, jako kdyby nevěděla,
co se sluší a patří. Nejprve poslouchá u dveří, pak když ji král zpozoroval,
tak utekla jako nezbedník a ještě se schovala!
Otevřela oči a
chtěla vyjít ven. Jenže sotva to udělala, uvědomila si, do jakého pokoje se dostala.
Podle krásné vyřezávané postele s tmavě zelenými nebesy, stolem přeplněným
listinami a pečetěmi, erbem na zdi a mečem položeným vedle velké vysoké skříně,
nemohla být jinde než v králově pokoji.
Elena začínala mít
hroznou chuť zhroutit se na zem a zároveň se začít smát. Nakonec jen zatnula
čelist a po dalších pár minutách pomalu vyšla z pokoje. Rozhlédla se po
chodbě, a když viděla, že na ní nikdo není, zavřela za sebou dveře a zamířila
ke svému pokoji. Uvědomila si, že obě místnosti nejsou moc daleko od sebe,
možná deset metrů.
Jen co vešla
dovnitř, spatřila své služebné ponořené do horlivého rozhovoru. Ovšem jen co ji
zahlédly, hned se daly zpět do práce.
„Má paní,“
promluvila Rebeka. „Před chvílí tady byl král a ptal se po vás.“
Eleně se sevřelo
hrdlo.
„Ano?“ zeptala se,
a snažila se tvářit překvapeně.
„Ano, paní. Řekla
jsem králi, že jste se šla porozhlédnout po zámku,“ dořekla Rebeka a dál se
věnovala skládání prostěradel.
„Děkuji,“ odvětila
Elena.
Nevěděla, zda bylo
dobře, že Rebeka řekla právě toto. Králi jistě muselo dojít, že to byla ona,
kdo stál u oněch dveří, i kdo tak zbaběle uprchl.
Elena cítila, že
potřebuje na čerstvý vzduch i přesto, že v její komnatě byla otevřená
všechna okna.
„Rebeko, půjdu se
podívat do stájí za Sarnelem,“ řekla a otočila se k odchodu.
„Má paní, nechcete,
aby šel někdo s vámi? Vždyť se tu ještě nevyznáte,“ začínala lehce
panikařit Rebeka.
„Ne, děkuji, půjdu
sama. Vím, kde jsou stáje, všimla jsem si jich,“ odpověděla s klidem Elena
a vyšla ze dveří dřív, než jí mohla komorná někoho poslat po boku.
Rychle proházela
chodbou a ostražitě se rozhlížela kolem. Neměla nejmenší tušení, co by udělala,
kdyby se teď s králem střetla. Asi už by neutekla, ale... ale...
Když se dostala ven
z hradu na nádvoří, viděla, že se po ní většina lidí otáčí a zvědavě se na
ni dívá.
Po chvilce se
začalo po nádvoří mezi sloužícími a dvořany šuškat a mnozí si na ni nenápadně
ukazovali. Většina ji totiž při příjezdu neviděla, a tak teď byli zvědaví na
svou budoucí královnu.
Elena si povzdechla
a s mírným úsměvem přešla nádvoří a vešla do stáje.
Král Erik právě
mluvil s jedním ze svých ministrů, když se podíval z okna a všiml si,
že nějaká žena velice podobná té, jíž si všiml u dveří, právě schází po
schodech na nádvoří.
„Omluvte mě,
prosím. Dořešíme to později,“ řekl Erik a rychle se vydal k bráně.
„Jistě, výsosti,“
odvětil ministr trochu zaraženě.
Erik rychle seběhl
po schodech a nevšímal si zvědavých pohledů poddaných ani dvořanů.
Očima se upíral jen
na místo, kde právě mizela ona neznámá žena, i když tušil, kdo by to mohl být.
Pomalu se dostal až
ke vchodu do stáje a uviděl neznámou, jak přešla na pravou stranu, ke koni
černému jako uhel.
Koutkem oka zahlédl
jednoho ze sloužících, blížícího se k němu.
„Vaše veličenstvo…“
začal sluha.
„Tiše!“ vykřikl
šeptem Erik a vytřeštil na sluhu oči.
„Promiňte, pane,“
zašeptal sluha a tvářil se vyděšeně.
V tu chvíli si
Erik uvědomil, že má na hlavě pořád korunu. Málem nad sebou protočil oči.
Rychle si ji sundal
z hlavy a podal ji sluhovi.
„Zanes ji do mého
pokoje, hned, prosím,“ řekl mu šeptem.
„Jistě… jistě,
pane,“ odvětil sluha trochu překvapeně a odešel.
Erik se poté
potichu rozešel do stáje. Hodilo se mu, že nebyla tak dobře osvětlená.
Pomalu procházel
kolem kójí, až byl vzdálený jen pár metrů od té, v níž stála žena. Začala
hladit po hlavě koně a dívala se na něj smutně, jako kdyby jí někdo umřel.
Erik se pomalu
protáhl ke koni, ve vedlejší kóji a stáhnul se do úplného rohu, kde ho kryla
hlava zvířete a také široký trám.
Jedním okem se
zadíval na ženu, která už za pár hodin, měla být jeho ženou. Věděl naprosto
přesně, že to je královna Elena. Sice ji nikdy předtím neviděl, ale byl si tím
jistý. Jednak nikdy nespatřil ženu, která by se jí aspoň trochu podobala a na
komornou nebo dvorní dámu královny se mu zdála moc vznešená.
Sledoval, jak hladí
koně po hlavě a hřívě - její oči se na něj dívaly stále s jistým smutkem.
Erik s každou
další sekundou cítil, jak mu srdce žene krev v jeho žilách rychleji a
rychleji. Uvědomil si, že je velmi krásná, ovšem nejen tím, jak vypadala ale i tím,
jak se dívala, dotýkala toho zvířete: vyzařoval z ní půvab, ladnost a
ušlechtilost.
„Jak se ti tu líbí,
Sarneli, hm?“ zeptala se Elena.
Erik zbystřil a
zapojil do pozorování i sluch.
„Máš dost sena i
ovsa,“ jemně se zasmála a lehce poplácala koně po krku.
Sarnel zatřepal
hlavou a strčil jí do Eleny. Pak hlavu trochu zdvihl a zadíval se jí do očí.
„Je to tady pěkné,“
řekla a nadechla se. „Já…“ začala, ale pokračovat již nedokázala.
Do očí se jí
nahrnuly slzy a vzápětí pěvně objala svého koně kolem krku a potichu se rozplakala.
Král sebou trhnul
dozadu a zmateně se na ni díval.
Sarnel přitiskl
svou hlavu k Eleně jako by ji chtěl obejmout a potichu zařehtal.
Královna však
plakala jen chvíli. Hned potom zvedla hlavu a setřela si slzy dlaní.
„To nic,“ řekla a
znovu koně pohladila. Několikrát se zhluboka nadechla. „Někdy člověk… musí
zapomenout na to, co by chtěl sám, pokud na tom závisí blaho jiných.“
Najednou měla
pocit, jako by ji někdo pozoroval. Otočila hlavu do stínu a pohlédla na místo,
kde by ještě před chvíli uviděla krále.
Erik stihl velmi
pohotově klesnout k zemi, takže teď viděl jen lem královniných šatů.
Zůstal bez pohnutí
sotva minutu, když uslyšel, jak královna odchází. Vytáhl se ze země a ještě ji
zahlédl mizet za rohem nádvoří.
Vystoupil ven z kóje
a chvilku hleděl na Sarnela, který k němu teď otočil hlavu a sledoval ho.
Erika překvapilo, že se na něj dívá skoro rozvážně, jako by až moudře a
vypadalo to, že si jej velmi pozorně prohlíží.
Ještě další dvě
minuty na koně hleděl a potom zamyšleně vyšel ven ze stáje. Očima bloudil po
zemi, ačkoli ji vůbec nevnímal a nohy ho samy vedly palácem až do jeho pokoje.
Tam se posadil do
křesla a začal přemýšlet.
„Je všechno
v pořádku, má paní?“ zeptala se Rebeka, když dávala královně do vlasů
korunu.
„Ano, vše
v pořádku, děkuji,“ odvětila Elena.
Pak na Rebeku kývla
hlavou a ta vyšla z pokoje.
Elena se na sebe
podívala do zrcadla a překvapilo ji, že nemá chuť plakat, ale ani se usmívat.
Cítila se podivně prázdná a smířená se svým osudem. Její srdce sice bilo
rychleji, ne však vzrušením ani strachem. Jen prostou vidinou toho, že se teď
setká s králem a bude vědět, koho si již zítra vezme.
Přeletěla očima
svůj odraz v zrcadle. Zlaté vlasy, přetažené stříbrnou síťkou, měla
rozpuštěné do poloviny zad a na vrchu hlavy se blyštila její královská koruna.
Její základnu tvořila silnější propletená vlákna ze stříbra a zlata, nad nimi se
zdvihalo sedm špic. V té, co se nacházela uprostřed, byl zasazen modrý
safír a vedle něj, z každé strany dva diamanty.
Elena v zamyšlení
přejela rukou po boku šatů, které měly tmavě modrou barvu a byly zdobně
vyšívané bílou a stříbrnou nití. Rukávy dosahující až na zem, byly
z vnitřní strany tvořené bílou látkou. Výstřih šatů byl stejného lodičkového
tvaru, tentokrát však odhaloval více ramena.
Pomalu se nadechla,
jako by chtěla ještě o nějaký čas pozdržet tu dobu, kdy bude muset vyjít dveřmi
ven. Donekonečna ji ovšem oddalovat nemohla.
Otočila se tedy a
prošla dveřmi, kde už na ni čekala její komorná a dvě dvorní dámy, které se zařadily
za ni.
Elena šla chodbou
s hlavou vztyčenou, ale uvnitř sebe se krčila jako malé vystrašené dítě.
Ještě jedna chodba a bude před sálem.
Měla pocit, že jde
hrozně dlouho, jenže jakmile stanula před velkými dřevěnými dveřmi vedoucími
dál, připadalo jí, že cesta utekla hrozně rychle.
Dveře se se
zaskřípěním otevřely a umožnily tak královně i jejímu doprovodu vstoupit.
„Její výsost,
královna Elena,“ ozval se jasný hlas někde po pravé straně.
Elena se zaměřila
na prosklené okno v čele chodby a nikam jinam se nedovážila podívat.
Vnímala více než dobře, že je právě středem pozornosti a všechny oči
v sále se upírají jen na ni. Byla ráda, že nemůže slyšet hodnocení jak od
mužů, tak ani od žen králova dvora. Sem tam zaslechla šepot a koutkem oka
zahlédla, jak někdo vytáhl krk výš, aby na ni viděl lépe. Zničehonic jí to
přišlo vtipné a málem se rozesmála nahlas. Naštěstí se včas zuby zakousla do
vnitřní strany rtů, takže jí smích z úst nevyšel.
Pomalou důstojnou
chůzí kráčela sálem mezi dvěma dlouhými stoly, na nichž už bylo připravené
jídlo, až se pod jeho množstvím málem prohýbaly.
Ačkoli byla pevně
rozhodnutá, že její oči neopustí záchytný bod, který nalezly na skleněné
tabuli, najednou jakoby samy od sebe klesly a spočinuly na muži, který stál pod
několika schody oddělujícími královský stůl od stolu pro dvořany.
I on se na ni
díval.
Eleně se na okamžik
zadrhnul dech a spolu s ním se její srdce rozbušilo zběsilou rychlostí.
Dívala se poprvé, vlastně podruhé, uvědomila si, do královy tváře a
s každým dalším krokem, kdy se k němu přibližovala, dostával jeho
obličej jasnějších a přesnějších obrysů. Jen letmo zahlédla, že je oblečen v prosté
bílé košili a zeleném kabátci vyšívaném zlatem. Jednu ruku měl položenou na
jílci meče.
Nespouštěla oči
z jeho tváře a nedokázala uhnout pohledem od jeho očí, které ji sledovaly.
Připadal jí napjatý a lehce nejistý. Ovšem v tom pohledu, v modrých
očích, do nichž se dívala, zpozorovala něco, co ji vehnalo horkost do tváře a
věděla naprosto jistě, že kdyby nebyla ztuhlá nervozitou a obavami ze
zítřejšího dne, určitě by se na něj maličko pousmála.
Jakmile byla od
krále vzdálena na pár stop, zastavila se a s třesoucím srdcem se na něj
dál
dívala.
Král postoupil o
krok vpřed a zvučným melodickým hlasem řekl: „Má paní, je mi nesmírnou ctí, že tě
mohu přivítat na svém, a zanedlouho už také tvém, zámku.“
Pak se uklonil,
aniž z Eleny spustil oči.
Elena opětovala
jeho poklonu a také se uklonila.
„Děkuji za vřelé
uvítání, vaše veličenstvo. Jsem ráda, že zde mohu být,“ odvětila přesně tak, jak
se slušelo.
Ulevilo se jí, že
její hlas nezněl nijak vystrašeně nebo slabě. Poté pomalu zdvihla ruku a její
srdce, které doteď bilo jako zvon, se při letmém doteku králových rtů na hřbetu
její ruky, ještě zrychlilo.
Erik pak pokynul
rukou za sebe. Elena mírně přikývla a vyšla ke stolu. Jakmile jí sluha přisunul
židli a ona se rozhlédla po síni, v ten moment by si přála, aby mohla
pojíst jako služka někde v tom nejtemnějším koutu a ne zde, kde všechny
zraky, jak se zdálo, doposud spočívaly pouze na ní.
Po její pravé
straně usedl král a po levici měla kancléře. Nemohla říci, že by nebyla na
mužskou společnost zvyklá, ale dva v podstatě cizí muži, ji značně
znejistili.
Seděla vzpřímeně a oči
upírala na číší vína, jíž měla před sebou.
Erik se díval také
vpřed, ovšem daleko víc pozorněji vnímal královnu po své levici. Neušlo mu, že
se téměř nehýbá a ani její upřený pohled do číše, neunikl jeho pozornosti.
Když ji před chvíli
pozoroval, jak kráčí sálem přímo k němu, nemohl uvěřit svým očím.
Připadala mu daleko krásnější, než před pár hodinami. Doufal, že vystrašený
výraz, který v nich měla při pohledu na něj, si pouze představoval.
„Má paní?“ oslovil
ji.
Ovšem jen se na něj
s trhnutím otočila a on uviděl stejný výraz, jeho naděje ho opustila. Bála
se ho.
„Ano?“ zeptala se
královna a zadívala se mu do očí.
„Chtěl jsem…“ začal
Erik. „Chtěl jsem se osobně omluvit, má paní, že jsem tě nepřivítal hned po tvém
příjezdu,“ řekl a omluvně se na ni zadíval.
„Nic se nestalo,
opravdu,“ ubezpečila ho Elena a stálo ji všechny síly, aby jí nepřeskočil hlas.
„Kancléř nás uvítal velmi přívětivě.“
Erik se slabě
pousmál a stále se díval do Eleniných očí. Toužil po tom, aby mohl říct: ‚Neboj
se mě, neublížím ti,‘ protože v královniných očích stále četl strach a
obavy.
Vzápětí jim však
sloužící začali podávat jídlo, takže od sebe pohled odvrátili.
Elena se zahleděla
na jídlo, a ačkoli vůbec neměla hlad, přišlo jí jako záchrana. Nemusela se jíž
dívat do talíře jen proto, aby unikla pohledu jiných lidí.
Jedla pomalu a
občas se rozhlédla po sále. Většina dvořanů se věnovala jídlu a jen malá část
chvílemi vzhlédla ke královskému stolu.
Elena začínala mít
neuhasitelnou chuť odejít hned do svého pokoje a být sama. Bylo pro ni čím dál
těžší zachovat bezvýraznou nic neříkající tvář, která neprozradí, co se dělo
v jejím nitru.
Pravdou bylo, že
nečekala, že by se král mohl chovat tak přívětivě, jak se choval. Nečekala sice
nějakého hrubiána, na němž by bylo na první pohled jasné, že předepsané chování
dodržuje jen na oko a ve skutečnosti je zcela jiný. Takový pocit u krále
neměla. Byla si však víc než dobře vědoma toho, že se na ni chvílemi podíval.
Nevěděla, zda je
tomu ráda či ne. Na první pohled se jí král líbil: měl příjemnou hezkou tvář,
líbil se jí i jeho hlas a nemohla zapomenout na jeho oči, dívající se těch
několik chvil jen do jejích.
Ale… ano. Bylo tady
to ale, které nevědělo, jaký král ve skutečnosti je, které se bálo, jak se bude
chovat zítra a po zbytek života.
Elena náhle
nechtěla, aby se s ní král dal do řeči a proto se začala bavit
s kancléřem po své levici. Ptala se ho na historii zdejšího zámku,
obyvatele, místní zvyky a vše další, co ji jen napadlo, pouze proto, aby nedala
záminku k hovoru s mužem po své pravici.
Když už ji žádné otázky
nenapadly a věděla, že je dost hodin na to, aby nevypadalo nezdvořilé odejít od
stolu, poděkovala kancléři za jeho odpovědi a s bušícím srdcem se otočila
ke králi.
Ani ji
nepřekvapilo, že se na ni již díval.
„Chtěla bych se
omluvit, jsem velmi unavená. Dnešní den byl velmi dlouhý a ráda bych si šla
odpočinout, nezlob se, pane,“ řekla omluvným tónem.
„Samozřejmě, jak si
jen přeješ, má paní,“ přikývl Erik okamžitě a aniž si to uvědomil, vzal Elenu
lehce za ruku.
Ta sebou cukla a
vyděšenýma očima střelila do králových. Erik si uvědomil, co nechtěně udělal a
okamžitě její ruku pustil.
„Dobrou noc,“ řekl
tiše s mírnou úklonou hlavy.
Eleně chvilku
trvalo, než byla schopna odpovědět, ale pak také potichu odvětila: „Dobrou
noc.“
Hned nato vstala od
stolu a boční chodbou odešla spolu se svými dvorními dámami a komornou.
Nedívala se, zda ji
někdo sleduje. Jediné co ji teď zajímalo, byl její pokoj – čtyři stěny, jež ji
uchrání od zvědavých pohledů ostatních lidí.
Jen co se
v pokoji převlékla a propustila komornou, přešla k oknu a zadívala se
do temnoty v dálce. Nechtěla nad ničím přemýšlet, ale do mysli jí neustále
vstupovaly oči krále Erika a těch pár slov, jež si mezi sebou vyměnili.
Mimoděk pohlédla na
svou ruku, kterou jí sevřel. Dívala se na ni tak dlouho, jakoby čekala, že se
tím dotekem nějak změnila.
Trhla hlavou a
otočila se, aby šla spát. Ovšem jen co její oči zavadily o postel, trhavě
vydechla a couvla o krok zpátky.
Pevně stiskla víčka
k sobě a snažila se zhluboka dýchat, což díky náhle sevřené hrudi nešlo
lehce.
Posadila se do
křesla a přetáhla si přes sebe přikrývku z ovčího rouna. Zcela přesně
věděla, že v posteli dnes spát nedokáže, stačila jí představa toho, že
zítra právě tam bude muset spát a ne sama.
Vší silou se
snažila potlačit slzy a třes, který se jejího těla začal zmocňovat. Nedokázala usnout,
jen stále přelétala očima přes ten kus nábytku, k oknu, na své ruce a
zpátky. Naprosto duševně vyčerpaná usnula lehkým spánkem až hodně pozdě
k ránu.
Předurčení
- II. kapitola
Copyright © 2011 Anne Leyyd
Copyright © 2011 Anne Leyyd
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)