3. kapitola - Člověk má vždycky víc,
než jen jednu nebo dvě věci
Žena ho ještě
chvíli pozorovala a pak řekla: „Pojďte dál.“
V jejím hlase
se odrážela bolest a její výraz se změnil. Lina k ní přišla a rukou ji
pohladila po paži: „Matko,“ řekla konejšivým tichým hlasem, „musíme jít dál,
vzpomínáš?“
Ženy si chvíli
hleděly do očí. Jako by si něco říkaly pouze pohledem, beze slov.
„Ano, máš pravdu.
Minulostí se žít nedá,“ řekla žena, mírně se pousmála a pohladila Linu po
tváři.
Potom se otočila
k Braxovi: „Tak pojďte, mladíku. Ať se podívám, jestli ten pes kouše pořád
stejně. Já jsem Lorina,“ představila se.
Brax sledoval
dlouhou výměnu pohledů mezi oběma ženami. Byly si velice podobné. Už chápal,
odkud dívka vzala svou krásu. Snažil se tomu však nevěnovat pozornost stejně
tak, jako úvahám, co asi znamenala slova, která řekly. Nepříslušelo mu vyptávat
se na osobní věci lidí, jíž neznal.
Na Lorinino
představení kývnul hlavou a pak sundal sedlo i ohlávku z Burinsfela a oboje
odložil u dveří. Kůň se alespoň na chvíli mohl v klidu napást. Poplácáním mu
naznačil, že se může vzdálit. Se spokojeným pohledem sledoval, jak se zahryzl
do nejbližší trávy. Nebál se, že by utekl. Burinsfel byl chytré a výborně
vycvičené zvíře - zůstane poblíž a přiběhne na zavolání.
K sedlu, brašnám a
ohlávce odložil i svou zbroj včetně všech chráničů přesně, jak dívce slíbil.
Možná byl jen obyčejný žoldák, slovo však držel.
Lina mezitím
odběhla do svého pokoje, kde si převlékla mokré šaty za suché, tmavě hnědé
z teplejší látky, která ji začala příjemně zahřívat.
Muž své kladivo
odložit nehodlal, natolik dívce a její matce zatím nevěřil. Uchopil zbraň do
zdravé ruky, aby rukojetí někde nezavadil a tiše následoval ženu do domu.
Usadil se, kam mu Lorina
ukázala, kladivo odložil na zem a natáhl k ní ruku, aby se mohla podívat na
ovázanou ránu. Vykasáním rukávu nevědomky odhalil několik jizev.
Žena na sobě nedala
znát nějaké překvapení, když jeho jizvy viděla. Rychle mu sundala obvaz a
s ním i listy bylin, jež si tam předtím sám dal. Pečlivě si ránu
prohlédla. Už nekrvácela tak moc, ale zacelená natolik, aby při větším pohybu
krvácet opět nezačala, nebyla.
„Adare, ty lumpe
jeden,“ řekla směrem ke psu, který seděl u dveří a teď sklonil hlavu.
„Lino, podej mi…“
Ani to nedořekla a
dívka na stůl položila kus lněného plátna a spolu s ním hliněnou misku s
hustou žluto-zelenou mastí. Pak se otočila k poličce na zdi a sundala
z ní láhev s nějakou tekutinou, jíž také položila na stůl.
Odšroubovala ji a
chtěla ji nalít na Braxovu ruku, zarazila se však a pohlédla na něj: „Asi to
bude… bolet.“
Dívala se mu do očí
a najednou ucítila, jak jí zahořely tváře.
On její pohled
opětoval. Neucuknul, nechtěl ucuknout. Při popíjení s vojáky bylo všeobecným
pravidlem, že uhnutí pohledem je známka slabosti. Tohle bylo něco jiného. Snad
poprvé někomu hleděl do očí a upřímně si to užíval.
Takže se jmenovala
Lina. To si hodlal zapamatovat.
„Jen do toho.“
Lina opatrně nalila
tekutinu na ránu. Pálilo to, jako kdyby to byl tekutý plamen, hodlající spálit
jeho ruku na popel. Ale neucuknul, nehnul rukou ani o kousek. Jen zatnul zuby.
Tvář se mu mírně
zkřivila bolestí, ovšem nezasténal, neheknul, nevydal ani hlásku. S bolestí
žil, bolestí si vydělával. Byla stejnou součástí jeho života jako válečné
kladivo nebo Burinsfel.
„Takže Lina,“ usmál
se.
Možná to byl
poněkud bizarní úsměv, ale co. Tvářila se, jako by ji to bolelo víc, než jeho.
Skutečně s ním soucítila, něco takového se mu už dlouho nestalo.
Dívka sotva
znatelně přikývla.
Potom uhnula
pohledem a zahleděla se na jeho ruku. Kontrolovala, zda se tekutina dostala
všude. Poté láhev pečlivě uzavřela, otočila se a vrátila ji zpět na místo.
Její matka mezitím
potřela Braxovu ruku mastí. Dávala ji jen na okolí rány a ne do ní.
Jakmile byla jeho
ruka pečlivě natřená, přešla Lina zpátky a začala mu ruku obvazovat. Nejprve na
ni přiložila lněné plátno a na to dala obvaz. Pečlivě a rychle mu ruku
omotávala. Cítila na sobě jeho pohled, ale tentokrát se na něj nepodívala.
Když skončila,
řekla mu: „Teď tady chvíli poseď.“
Brax sledoval práci
obou žen. Jejich znalost ošetřování byla pozoruhodná. Matka Linu patrně mnohé
naučila.
Mast příjemně
chladila a Brax se konečně uvolnil. Rukávem košile zdravé ruky si setřel z čela
pot.
„Díky, ale už bych
měl jít. Je pozdě,“ řekl a začal se zvedat k odchodu. „Jak daleko je do
vesnice? A je tam hostinec?“
Lina se na něj nevěřícně
usmála a zdvihla obočí: „No, asi by to chtělo i něco na uši, pro lepší sluch.“
Pak k Braxovi
přistoupila a rukama ho zatlačila zpátky na židli.
„Říkala jsem, abys
poseděl,“ přísně na něj pohlédla.
„Ale rána už je
ošetřená. Děkuji, jsem za to vděčný, jenže je na čase abych šel," zamračil
se a znovu se chystal k odchodu.
Síla, s jakou
ho dívka zatlačila do židle, ho poněkud překvapila. Rozhodně to nebyla nějaká
třasořitka.
Pohledem sklouzl na
Lininu matku. To její prvý pohled mu bránil zůstat. Už jen při vzpomínce na ten
pohled mu přeběhl mráz po zádech. Zůstat rozhodně nebyl dobrý nápad.
„Tvrdohlavý jako
beran,“ zavrtěla hlavou Lorina. „Mladý muži,“ řekla a začala uklízet na stole,
„musíte si uvědomit, že pokud překročíte práh domu bylinkářky, tak tam platí
její pravidla. Rána sice ošetřena je, ale budu raději, když se na ni ještě
jednou ráno podívám. Pokud bude v pořádku můžete hned odjet, jak vám bude
libo.“
Chvilku se na něj
zadívala a pak pokračovala: „Lina vám donese nějaké oblečení a myslím, že
trochou jídla byste taky nemusel pohrdnout.“
Z ničeho nic
se žena pousmála: „Myslím, že pro vás bude docela dobrodružné strávit jednu noc
místo venku, pod střechou.“
Lina se zasmála a
vyšla z místnosti do vedlejší.
„Dě...děkuji,“
zakoktal Brax. „Jen jsem chtěl předejít problémům,“ sklonil hlavu, „měla byste
vědět, že jsem žoldák. Nejspíš vám to bylo jasné hned.“
Smutně vzal do ruky
své kladivo a pohladil jeho hlavici.
„Tohle je všechno
co mám, co jsem a čím žiju. Lidé se mi normálně vyhýbají,“ řekl a zvedl pohled
od své zbraně. „A já se jen chci vyhnout dalšímu opovržení.“
Podíval se směrem,
kterým odešla Lina.
„Na dceru můžete
být hrdá. Je dobrosrdečná a na všechno se snaží dívat z té lepší stránky, nebo
mi tak alespoň připadala. Dnes, s válkou a boji všude kolem, je to vzácné.
Slibuji, že neohrozím vás, ani vaši dceru a odejdu hned zítra.“
Žena se zastavila,
když před něj na stůl stavěla misku s polévkou a pohlédla na něj.
„Ano, to ano, bylo
mi to jasné hned. Zvlášť, jen co jste na sebe tak nápadně upozornil svou
výzbrojí,“ kývla hlavou směrem ven, kde si svou zbroj nechal.
Když žena viděla,
že stále drží ruku na kladivu, pousmála se a popleskala ho po tváři, jak to
dělávají matky svým dětem.
„Člověk má vždycky
víc, než jen jednu nebo dvě věci. Jen na to někdy zapomínáme. Zkuste
vzpomínat.“
Potom se otočila,
vzala z police ošatku s chlebem, nůž a sůl a postavila ji na stůl
před Braxe. Vzápětí vešla do místnosti Lina. V ruce držela čisté oblečení,
které dala na volnou židli.
Podívala se na stůl
a viděla matku, pokládající na stůl dřevěnou lžíci. Přivřela oči a pohlédla na
Braxe. Rychle se otočila a z police vzala jinou lžíci, přistoupila ke stolu
a nabrala si z mužova talíře trochu polévky. Pak ji dala do úst a polkla.
Udiveného pohledu své matky si nevšímala.
Chviličku počkala a
potom se podívala na Braxe a s přemáhajícím úsilím, aby se nerozesmála,
řekla: „Myslím, že otrávená není, takže to klidně můžeš sníst.“
Brax na ni chvíli
nevěřícně hleděl. Nepřestávala ho překvapovat. Poté se ale z plných plic rozesmál
tak, jak už dlouho ne.
„Neboj, už si
nemyslím, že by ses mě pokusila zabít,“ řekl a podíval se na Adara. „I on
vypadá klidně.“
S veselým úsměvem
se pustil do polévky. Byla vynikající. Nebetyčný rozdíl oproti standardnímu
vojenskému jídlu, na které byl zvyklý. I leckterý hostinec by zaplatil jmění,
aby mohl takovou polévku prodávat zákazníkům.
Lina jen s úsměvem
zavrtěla hlavou a vyměnila Adarovi vodu v misce.
„Děkuji, byla
vynikající,“ usmál se Brax, když dojedl. „Slyšel jsem, že se v téhle oblasti
potlouká spousta banditů a vyděračů. Vypsal místní starosta nějakou odměnu za
jejich odklizení?“
Pokud starosta
skutečně nějakou odměnu vypsal, mohl by si zas jednou vydělat peníze. V
poslední době se mu příliš nedařilo, takže musel v pár městech dělat vymahače,
aby se uživil. Jelikož byla hlavní královská vojska pryč, všelijakých
podvratných živlů se vyrojily spousty.
Někteří starostové
platili za jejich odstranění a právě na to se hodili lidé jako Brax.
„Ano, vypsal,“
odpověděla Lorina, vzala si hmoždíř a začala v něm třít byliny.
„Naši muži se je
stále pokouší najít. Občas se jim to i povede, jenže banditi se snad množí jako
houby po dešti. Pořád se s nimi musíme potýkat.“
Lina mezitím
nabrala do další misky kaši a kousek masa. Postavila to před Braxe a posadila
se na nižší židli ke dveřím a začala hladit Adara za ušima.
Brax kývnutím hlavy
poděkoval Lině a dál se věnoval rozhovoru s Lorinou.
„Máte s nimi nějaké
problémy? Chtějí po vás výpalné nebo něco podobného?“
S chutí se pustil
do dalšího jídla.
Takže přece jen se
tu pro něj práce najde. Může vydělat peníze a získat další prodejem výbavy a
zbraní těch padouchů. Znělo to až příliš dobře. Bude si muset promluvit se starostou,
zjistit výši odměny, popřípadě vyjednat trochu větší a zjistit co nejvíc o
počtech, akcích a pohybu lupičů v okolí.
„To jsou i takoví,
kteří o to požádají?“ zeptala se nevěřícně Lina.
Lorina si
povzdechla: „Ano, tihle co jsou tady, rozhodně tak zdvořilí nejsou. Přijedou a
vezmou si, co se jim zlíbí, pokud se jim někdo nepostaví a svůj majetek si
neochrání.“
„Mohl bych se o ně
postarat. Až by si sem přišli pro další peníze, ale bylo by to příliš nebezpečné.
Pobil bych je do jednoho,“ odfrkl si. „Ovšem pokud jsou jen trochu dobře
koordinovaní, přijdou se mstít. Budu si je muset odchytit někde v lese.
Neslyšeli jste, jestli se zmínili o nějakém vůdci? Hadovi je třeba useknout
hlavu.“
Pokud by se mu
skutečně podařilo odstranit vůdce, zbytek by se rozptýlil nebo alespoň nějakou
dobu nevěděl, co dělat.
Lina po Braxovi
šlehla pohledem, v němž se mísila zlost s lítostí, a rychle vstala.
V mžiku byla pryč ze dveří. Její matka dělala, jako by si toho nevšimla.
„První byste si měl
trochu odpočinout a vzpamatovat se a pak dělejte, co uznáte za vhodné,“
odvětila a dál se věnovala tření suchých bylin v hmoždíři.
Copyright © 2011 Anne Leyyd
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)