Zefill

6. kapitola

Když bylo půl jedenácté večer a hrabě konečně uznal, že je unaven a že dohoda je výhodná pro obě strany, popřál královně dobrou noc a odešel do pokoje, který mu připravila služebná, aby na zámku mohl přespat do rána a pak se vydat na cestu.

Elena s neskonalou úlevou ve tváři sledovala, jak se za mohutnou postavou hraběte zavřely dveře. Zhluboka si oddechla a unaveně se opřela do křesla.

Na okamžik zavřela oči, aby jim poskytla úlevu, ale vzápětí je otevřela s novou vlnou energie. Vzpomněla si na svůj slib králi, že se za ním přijde podívat jak se mu daří a navíc si uvědomila, že už je velmi pozdě.

Zaváhala. Nakonec se rozešla do svého pokoje a celou cestu přemýšlela, zda by za ním měla jít či nikoli.

V místnosti na ni již čekala Rebeka, kterou Elena poslala pryč s tím, že nic nepotřebuje a převléknout se zvládne sama. Rozhodla se.

Jen co si oblékla dlouhou bílou noční košili s volnými rukávy k loktům a vlasy si přehodila přes rameno, aby tak alespoň částečně zakryly její dekolt, potichu otevřela dveře a vyšla na chodbu.

Všude už bylo ticho a klid.

Elenino rozhodnutí bylo zcela impulsivní. Chtěla splnit svůj slib, na druhou stranu jí něco říkalo, že to dělá spíše proto, aby mohla Erika vidět.

Potichu přešla ke dveřím do jeho pokoje a lehce zaklepala. Neozvalo se nic a proto dveře opatrně otevřela.

Kromě světla jedné svíce, která plála ve svícnu na stole, byl pokoj ztemnělý. Elena se po pokoji rozhlédla a její srdce zrychlilo svůj chod, jen co uviděla na posteli Erikovu nehybnou postavu.

Ještě chvilku váhala s prsty obemknutými kolem hrany dveří, ale pak udělala krok do místnosti a dveře za sebou zavřela.

Lehce našlapovala po podlaze, aby ho neprobudila. Jen co se dostala dost blízko k němu, tak, že kdyby natáhla ruku, dotkla by se ho, v ten moment se opět zastavila.

Dívala se na jeho klidnou spící tvář, která byla na čele ozdobena bělostným obvazem. S tmavými vlasy, které mu vykukovaly z obvazu nahoře i dole připadal Eleně roztomilý jako chlapec.

Přejal očima po jeho nehybné postavě, což jí vzápětí vehnalo červeň do tváře, protože ležel na posteli bez košile, přikrytý jen dekou, která mu dosahovala k pasu.

Nesměle sklopila oči k podlaze a snažila se nemyslet na představu, která se jí vkradla na mysl – na to, jak by byla ráda, kdyby si mohla lehnout vedle něj a cítila, jak ji jeho silné paže objímají, tisknoucí ji tak k jeho svalnaté hrudi.

Po minutě k němu zvedla zrak, a když viděla, jak se stále klidně nadechuje a vydechuje, tak zadoufala, že spí tvrdým spánkem. Pomalu se k němu naklonila a jak nejjemněji dokázala, dotknula se prsty jeho čela pod obvazem. Pomalu mu přejela nad obočím a po pravé straně tváře dolů až k bradě. Očima přitom sledovala jeho zavřená víčka. Pod jejím dotekem lehce pohnul hlavou, což přimělo Elenu okamžitě ruku stáhnout. Jeho výdech byl ovšem klidný a vehnal jí do tváře úsměv a její ruka se k němu zase přiblížila.

Ještě několikrát mu něžně přejela rukou po tváři, než si řekla, že bude lepší, když už půjde. Naposledy tedy svou ruku spustila po jeho spánku, přes lícní kost k bradě a jak ruku oddalovala, lehce se dotkla jeho paže.

Potom se pomalu otočila a chystala se odejít.

Erik měl pocit, že se mu zdá nějaký sen, ovšem pocit toho, že se někdo dotýká jeho tváře byl silnější a proto mu došlo, že toto se mu zdát určitě nemůže.

Poté ucítil na vteřinu dotek na své paži. Přiměl své oči, aby se rychle otevřely, ačkoli je měl ještě zatížené spánkem.

Jen co uviděl, že ten, kdo se ho dotýkal a kdo byl u něj je Elena, jeho únava i otupělost ze spánku zmizely jako mávnutím kouzelného proutku.

Viděl, jak se otočila a odcházela. To nemohl dovolit, ne potom, co tak dlouho toužil po její přítomnosti a ne po tom, kdy si tak toužebně přál, aby za ním přišla sama.

Vzepřel se na paži, natáhl svou ruku a lehce zachytl její ve své dlani.

Elena sebou trhla a otočila se. Její srdce se během té sekundy rozbušilo stokrát silněji. Pohlédla na Erika, jemně držícího její ruku a jeho oči upírající se do jejích.

„Zůstaň… prosím,“ vydechnul šeptem a prosba se odrážela i v jeho očích.

Elena na pár sekund zkameněla a váhala, jenže věděla, co udělá ještě předtím, než váhat vůbec začala.

Všimla si, že se Erikovi asi zatočila hlava, protože klesla o něco níž než doposud byla a pohled se mu na chvíli rozostřil.

„Měl by sis lehnout,“ zašeptala v odpověď a pomalu se posadila na lůžko.

Erik její ruku nepustil ani na okamžik, posunul se však o něco výš a hlavu položil na polštář.

Eleniny oči se upíraly na Erikovu ruku, protože do tváře se mu podívat neodvážila. Měla pocit, že tady v jeho pokoji nemá co pohledávat, ačkoli věděla, že to tak není. Cítila na sobě jeho pohled a vnímala, jak ji jemně svírá ruku a svými prsty tiskne její.

Po více než dvou minutách přesvědčování sama sebe pomalu stoupala očima po jeho těle až došla k jeho očím, které se na ni dívaly s radostí a… láskou a něhou.

Elena nezažila, že by se na ni někdo takto díval, věděla však naprosto přesně, že se nemýlí.

„Bojíš se mě ještě?“ zeptal se Erik tichým naléhavým hlasem a její dlaň sevřel silněji.

Elena se na okamžik ponořila do svých pocitů, aby mu mohla odpovědět skutečně po pravdě a poté zavrtěla hlavou: „Ne, nebojím…“

Uvědomila si, že se její ústa zvedla do mírného úsměvu.

Erik jí úsměv oplatil a pak pomalu promluvil: „Když se mě nebojíš, tak se… neboj, že ti něco udělám, když… udělám tohle…“

Upřeně se na ni zadíval a doufal, že v jeho očích si přečte upřímnost s jakou ta slova pronesl.

Elena vůbec nerozuměla, co tím myslí a zmateně na něj pohlédla.

Erik se pousmál a posadil se, lehce jí dal ruce kolem pasu a přitáhl ji blíž k sobě. Dívce se na okamžik zastavil dech, když ji přitáhl tak blízko a teď leželi na stejné úrovni.

Její srdce bilo jako o závod a její oči vylekaně střelily k Erikovým.

„Říkala jsi, že se mě nebojíš… neublížím ti,“ řekl a pevně se jí zahleděl do modrých očí.

Elena si připadala jako zhypnotizovaná, ale přesto si uvědomovala, co dělá a tak věděla, že přikývla hlavou a zhluboka vydechla, jen co jí došlo, že jí skutečně neublíží.

Erik se nad jejím vydchnutím musel potichu zasmát a pak si lehnul vedle ní. Rukou našel její dlaň a znovu ji sevřel. Elena jeho stisk po chvilce opětovala a zadívala se na tmavá nebesa nad sebou.

Erik byl nevýslovně rád, že je teď u něj a tak blízko.

„Víš…“ začal šeptem, což přimělo Elenu, aby k němu otočila hlavu, „že jsem docela rád, že mě zasáhl tím šípem?“

Elena na něj vytřeštila oči: „Proč?“

Erik se pousmál a otočil se tváří k ní: „Protože jinak bys dnes nepřišla.“

Elena nevěděla, jestli si z ní nedělá legraci a proto se pousmála. Jenže když viděla, jak se na ni dívá, musela uznat, že to vůbec nemyslel jako žert.

Erik se chvíli díval na její tvář a pak se zvednul a opřel se o loket, takže teď byl nad Elenou a nořil se svýma očima do jejích.

I ona se na něj dívala, nedokázala uhnout pohledem někam jinam. Cítila se zvláštně, byla nervózní jako by měla strach a přece ne, byla rozechvělá, cítila však, že se chvěje pouze uvnitř a zdálo se jí, že chce utéct a přitom se nedokázala pohnout. Cítila se dobře, možná více než dobře.

Nakonec už to ticho a pohled do Erikových očí nedokázala vydržet a zeptala se: „Bolí to?“

Očima přitom spočinula na obvazu na jeho čele.

Erik se pousmál: „Ne.“

Dál se díval na její tvář jako by si ji chtěl zapamatovat. Pozoroval její lehce napjaté čelo, oči s modří jakou u nikoho dosud neviděl, rovný nos a sevřená růžová ústa.

Uvnitř něj zuřil boj, ovšem to, že se na něj Elena dál dívala a nevypadá vystrašeně mu pomohlo k tomu, aby zvedl ruku k její tváři. Lehce svou dlaň přiložil na její líc a prsty jemně přejel po spánku.

Elenin trhavý výdech neušel jeho pozornosti, ale dělal, jako by ho ani neslyšel. Lehce jí prsty přejížděl po tváři a užíval si toho doteku.

Dívce se zdálo, že je jako přimrazená, což se ovšem nedalo říct o jejím srdci. Bilo jako splašené a cítila, že jí snad za chvíli vyskočí z hrudi. Tváře a místa, kde se jí Erik dotknul, měla v jednom ohni. I přesto přese všechno se v ní však nahromadilo pouze vědomí, že je ráda, že se jí takto dotýká a že nechce, aby s tím přestal.

Neuhýbala pohledem před jeho očima a nořila se do nich hloub a hloub, skoro jako by se v nich chtěla ztratit.

Pomalu zvedla ruku a dotkla se jeho čelisti, palcem přejela po kosti rýsující Erikovu tvář a viděla, že se jeho rty mírně usmály a jeho hlava se do její dlaně snažila vtisknout víc.

Rozevřela dlaň, až se prsty dostala k jeho spánku.

Oba byli na první pohled až nepřirozeně klidní, ovšem to bylo pouze zdánlivé. Oběma bušila srdce a oba se také uvnitř chvěli touhou být tomu druhému ještě blíž, zároveň však také tím, že se báli, aby neudělali něco, co by toho druhého mohlo jakkoli ranit nebo vyplašit.

Erik se sebou znovu sváděl boj, tentokrát ovšem trval podstatně kratší dobu. Pomalu se k Eleně začal sklánět, až se svými rty dotknul jejího čela a lehce, jako by byla ten nejkřehčí klenot, ji na něj políbil.

Cítil, jak Elena spustila ruku z jeho tváře a položila ji na jeho paži, kde ho teď hřála.

Erik netušil, kde se v něm vzala ta odvaha, ani jak ho to napadlo, byl si však jistý, že chybu nedělá.

Svou tvář od její neodklonil a pomalu ji začal líbat na čelo. Nevynechal jediný kousek, jež by nepokryl dotekem svých úst.

Eleně se zdálo, že se někam propadá, připadalo jí, že nevnímá své tělo. Nevnímá nic kromě Erikova těla u svého a jeho úst líbajících ji na čele a pak na tvářích, očích, nosu i bradě. Nedokázala se pohnout, nedokázala myslet na nic jiného než na to, že ji líbá.

Cítila s jakou něhou se jí dotýká a vnímala jeho ruku, kterou přiložil k jejímu krku a prsty ji hladil po čelisti.

Ačkoli si stále připadala roztříštěná do všech možných hlubin své mysli, cítila, že pohyb Erikových úst se zastavil u koutku jejích rtů.

Otevřela oči, jež měla až doteď zavřené a setkala se s jeho pohledem. Spatřila v něm odraz všeho možného, co se v něm muselo odehrávat. Co však zabíralo nejvíce místa, tak to byla láska s jakou se na ni díval a něha, kterou cítila i z doteku jeho ruky na svém krku a i nejistota s otázkou.

Chtěla, aby pokračoval a nenapadlo ji nic jiného než to, že svými prsty zajela do jeho vlasů na boku hlavy a v ten moment si uvědomila, že strach, který ji možná ještě doteď stále vázal, byl pryč.

Ničím si v té chvíli nebyla jistější než tím, že jí Erik nikdy neublíží a že ho začínala milovat. Ačkoli ho neznala dlouho, bylo ji jasné, že druhého muže, který by se mu aspoň trochu podobal, by nenašla a navíc ani hledat nechtěla.

Zvedla svou hlavu z polštáře blíž k němu. A ve chvíli kdy zavřela oči, ucítila Erikovy rty na svých, jak se s jejími lehce přirozeně prolnuly.

Jeho prsty se zapletly do Eleniných vlasů a něžně přidržovaly její hlavu. Elenina ruka sjela přes Erikovu paži k jeho zádům a opatrně jej tiskla k sobě.

Jejich rty se vzájemně proplétaly s tou největší něhou, pomalu a lehce, jako by si oba do paměti ukládali každou sekundu.

Když se od sebe po pár minutách odklonili, aniž na sebe pohlédli, dala Elena svou hlavu na Erikovu hruď, dlaň nechala rozevřenou na jeho břichu a cítila jeho paži, která ji objala kolem zad a přitiskla ještě víc k němu.

Bez jediného slova tak zůstali a usnuli.

„Vaše výsosti! Veličenstvo!“ ozvalo se za dveřmi.

Erik se trochu pohnul a pomalu otevřel oči. Jen co uviděl Eleninu hlavu u své paže a její ruku svírající jeho, naráz mu na mysli vytanul včerejší večer.

„Vaše výsosti!“

Elena sebou trhla a probudila se. Když spatřila Erikovu nahou hruď a ucítila jeho ruku objímající ji kolem zad, s nejistým výrazem pohlédla k jeho tváři.

Setkala se však se stejným pohledem jako včera: plným lásky, něhy a teď i mírně pobaveného úsměvu.

Elena se na něj také usmála, ale vzápětí ztuhla.

„Vaše veličenstvo!“

Erik protočil oči a odpověděl: „Ano, děje se něco?“

Díval se přitom do Eleniných očí a přejel rukou po její tváři.

„Milosti, nezlobte se, že váš obtěžuji, ale králova zmizela!“

Elena vytřeštila oči, když teď poznala Rebečin vyděšený hlas.

Oba se na sebe podívali.

„Jak jste na to přišla?“ zavolal Erik otázku.

Pak s Elenou vstal z postele. Vzal ji za ruku a vedl ke stěně.

„Její pokoj je prázdný, pane. Postel je nerozestlaná. Je tak, jak jsem ji připravila. A nikdo ji už od včerejšího večera neviděl!“ řekla Rebeka dál a Elena si dokázala živě představit její vykulené oči strachem.

„Napadlo vás hledat královnu i jinde?“ položil Erik další otázku a zadržoval smích.

„Tudy těmi dveřmi se dostaneš do svého pokoje,“ řekl šeptem Eleně a otevřel boční dveře, dobře skryté za velkou skříní.

Elena na něj překvapeně pohlédla.

„Chodba do mého pokoje? Přímo z tvého? A nikdy jsi…“ nechala větu nedokončenou a jen se na něj dívala, zatímco její srdce se začínalo opět zrychlovat a ústa zvedat do úsměvu.

„Nikdy, když jsi tady byla, ale… teď ji možná někdy použiji, nebude-li ti to vadit,“ odvětil a sevřel její dlaň.

Elena mu v odpověď ruku stiskla a s úsměvem se otočila do chodby.

Erik za ní zavřel dveře a zaslechl ještě výčet toho, kde všude Rebeka svou paní hledala.

„Běžte se ještě jednou podívat do královnina pokoje,“ řekl a otevřel dveře.

Vzápětí by si rád sám vyčinil, že to udělal, protože Rebeka vykulila oči a zůstala zírat na jeho hruď.

Teprve po pěti vteřinách se poklonila.

„Tam už jsem se dívala, pane. Hned jak jsem přišla,“ odvětila a zvedla zrak do výše králových kolen.

Erik se musel držet, aby se nezačal smát.

„Přesto se tam ještě jednou podívejte, a jestli tam královna nebude, dám prohledat zámek,“ řekl.

„Jistě, pane,“ přikývla Rebeka a spěšně odešla.

Erik couvl do svého pokoje a nechal dveře pootevřené. Po chvilce uslyšel nadšený Rebečin výkřik a bylo mu jasné, že prohledávat zámek už nebude nutné. Usmál se pro sebe a šel se obléct.

Erik stál na balkóně královnina pokoje. Opíral se o kamenné zábradlí a sledoval krajinu ozářenou paprsky zapadajícího slunce. Vítr, který si našel cestu až do výšky horních pater zámku, mu povíval s bílou košilí a čechral mu vlasy.

„Má paní, přijdu vám ještě rozčesat vlasy,“ řekla Rebeka na chodbě, když šla za Elenou, která si utírala obličej mokrý po koupeli do jemné osušky.

Elena si povzdechla a rychle otevřela dveře pokoje, než to stihla udělat Rebeka. Oceňovala její snahu a i práci, ale nebyla ráda, pokud si díky tomu připadala neschopná i základní úkony vykonat sama.

Udělala jeden krok do pokoje a její oči okamžitě spočinuly na králi, který k ní stál zády na balkóně.

Elena vůbec nečekala, že tu bude a proto byla nanejvýš překvapená. Naštěstí stihla zareagovat včas a vyšla z pokoje dřív, než za ní mohla vejít Rebeka.

„Rebeko, děkuji, ale dnes již tvé služby nebudu potřebovat. Vlasy si rozčešu sama, děkuji. Můžeš jít,“ řekla Elena a pousmála se na komornou.

„Má paní, ale…“ začala Rebeka.

Elena na ni trpělivě pohlédla: „Opravdu si cením tvé práce a jsem ti za ni vděčná, chci však alespoň ještě něco zvládnut sama. Odpočiň si,“ dotkla se její paže a přikývla.

„Dobře, paní. Jak si přejete,“ řekla Rebeka a trochu nejistě se na královnu usmála.

Elena si oddechla a ještě se podívala za Rebekou, která už šla směrem ke svému pokoji. Pak otevřela dveře a cítila své zběsile tlukoucí srdce až v krku.

Zavřela za sebou a položila osušku na židli stojící kousek ode dveří. Přitáhla si plášť, spadávající jí z ramen víc dopředu a rozešla se na balkón.

Erik se ani nepohnul, dokud Elena nestála vedle něj. Zadívala se stejným směrem na krajinu jako on. Poté k ní otočil hlavu a usmál se, když viděl její mokré vlasy.

Elena vycítila jeho pohled a obrátil hlavu k němu.

„Dal jsi mu milost?“ zeptala se.

Erik se usmál ještě víc: „Ano, dal. Byl to ještě chlapec a rozhodně mě nechtěl zabít.“

Elena přikývla a zvedla ruku, aby se dotkla jeho čela, kousek od místa, kde měl ránu.

„Bolí tě to?“ zeptala se a pohlédla mu do očí.

„Hrozně,“ přikývl a zářivě se na ni usmál.

Elena se také usmívala a vytáhla se na špičky, aby ho na čelo políbila.

„Už je to lepší,“ zašeptal Erik u její tváře.

Elena se rozesmála. Vzápětí se ale Erikova ústa přitiskla na její. Dala mu ruce k tváři a lehce se ho dotýkala.

Erik ji jednou rukou uhlazoval mokré vlasy a druhou ji k sobě jemně tisknul.

Když ji dál líbal a tiskl k sobě, až se jejich těla těsně dotýkala, začal pomalu toužit potom, aby dnešek neskončil jen u polibku. Naléhavěji se k ní přitiskl a jeho ústa zesílila v intenzitě.

Neušlo mu, že se Elena zarazila. Nechtěl ji zklamat ani ranit a proto se od ní pod silným sebezapřením odtáhl.

„Omlouvám se,“ řekl a omluvně se jí podíval do rozšířených očí.

Mírně se pousmál a přejel jí dlaněmi po pažích.

„Půjdu do svého pokoje. Musím tam… něco vyřídit,“ políbil ji na čelo a kousek od ní poodstoupil. „Dobrou noc.“

Elena se na něj dívala a dokázala jen přikývnout hlavou.

Erik se na ni ještě jednou pousmál a pak se otočil a pomalu odcházel.

Elenina mysl začala pracovat daleko rychleji. Slyšela, jak přešel pokojem a dostal se ke dveřím, za nimiž byla chodba vedoucí přímo do jeho pokoje.

V ten moment věděla více než cokoli jiného, že nechce, aby odešel.

Rychle se obrátila. Přitom jí plášť sklouznul z ramen a dopadl na zem. Byla teď v lehkých bílých šatech bez rukávů.

„Neodcházej… prosím,“ řekla a zopakovala tak téměř ta samá slova, která vyslovil on včera.

Erik se zarazil a spustil ruku, natahující se po závoře dveří.

Otočil se a s výdechem se na ni zadíval. Jeho oči přejely po její postavě a spočinuly v jejích očích.

„Můžeš… tu zůstat se mnou?“ zeptala se Elena šeptem a přála si, aby ji jeho paže pevně sevřely v objetí.

Na vteřinu zkoumal její výraz a pak se k ní rozešel rychlým krokem.

Elena mu vyšla vstříc s pažemi roztaženými, které ho vzápětí, když k sobě dorazili, pevně objaly. Erik si ji těsně přitiskl na hruď a divoce beze strachu ji políbil. Elena se k jeho ústům silně přimkla a pocity, jež jí právě prostoupily, ji jen utvrdily v tom, že se rozhodla správně.

Nechala Erika, aby ji vzal do náruče a položil ji na postel. Jeho ruce přejížděly po jejím těle jako včera a jeho něha nebyla o nic menší, spíš naopak.

Oba si ten den uvědomili jednu věc: že ač si mysleli, že právě díky svému předurčení pro trůn, vládnutí zemi a obětování všeho pro lid a mír země, ztratí svůj život a budou ho muset prožít s někým, koho by si nikdy dobrovolně nevzali, tak posledních několik dní, by nevyměnili jeden druhého za nic na světě.

Došlo jim, že ne vždy všechny věci, které nechtějí udělat a na první pohled se mohou zdát svazující, mohou být příjemné a přitažlivé postupem času, za přispění obou stran.

A z předurčení se nemusí stát ztráta vlastní svobody a identity, ale nalezení něčeho daleko většího, v co by ani nemuseli doufat ve svých snech…