6. kapitola – Zvládli jsme to
Brax dorazil do
vesnice brzy. Nebyla nijak velká, pár set obyvatel nanejvýš. Poptal se na cestu
ke starostovi a podle instrukcí za ním zamířil.
Když ho našel,
zjistil, že starosta je průměrně vysoký muž s prošedivělými vlasy a značně
velkým břichem.
„Co chcete?“ zeptal
se starosta nevraživě ihned, jakmile Brax vstoupil do dveří.
„Slyšel jsem, že se
vám tady v okolí toulá nějaká škodná,“ odpověděl prostě.
„Nechte mě hádat, vy
je hodláte všechny pobít sám,“ odfrkl si starosta opovržlivě a obrátil do sebe
kalich vína.
„Tak nějak, ale
nejdřív si chci promluvit o odměně,“ založil Brax ruce na hrudi ve vzdorném
gestu.
„Mladíku, takových
jako vy tu byla spousta, jejich těla se válí všude po lese.“
Brax na to slovy
nijak nereagoval, jen zpražil starostu ledovým pohledem, aby dal najevo, že o
tomhle si nepřišel promluvit.
„No, dobře,“
vzdychl starosta, „říkají si Černá ruka. Na krku nosí kovový přívěsek ve tvaru
ruky. Zaplatím vám čtyři zlaťáky za každý ten medailon.“
„Šest a chci mapu oblasti,“
řekl Brax nekompromisním tónem.
„Pět,“ smlouval
starosta.
„Platí,“ usmál se
Brax.
Na pět se chtěl
dostat, ale věděl, že pokud by navrhl pět rovnou, starosta by smlouval níž.
Poté dal Braxovi
mapu, na které byla vyznačená místa, kde všude byli bandité spatřeni.
„Takže jsme domluveni?“
povytáhl starosta obočí.
„Jo, jsme,“ sbalil
Brax mapu, „jsou tady ještě nějací žoldáci?“
„Jeden, ubytoval se
v hostinci.“
Brax odešel a
zamířil rovnou do hostince. Pronajal si pokoj a poptal na druhého žoldáka.
„Bydlí
v patře. Pokoj hned naproti schodišti,“ sdělil mu hostinský.
Brax přikývnul a vyšel
nahoru. Zabušil na dveře.
„Co je sakra?“
ozvalo se zevnitř, ale dveře se neotevřely.
Zabušil znovu.
„Řekl jsem, že
nechci, aby mě někdo rušil,“ ozvalo se a dveře se skřípavě otevřely.
Na prahu stál
mladík zhruba v Linině věku. Vysoký, tmavovlasý s jasně modrýma očima a velice
pohlednou tváří. Nejdřív se tvářil naštvaně, ovšem když si všiml, kdo mu to
stojí u dveří, hněv vyprchal. Patrně nečekal žoldáka oděného v bojové výstroji.
„Co chceš?“ zeptal
se po chvíli ticha.
„Půjdeš se mnou,
jdem lovit škodnou,“ odpověděl Brax jednoduše.
„Nemám zájem,“
zněla odpověď a mladík už chtěl zaprásknout dveře.
Jenže Brax mezi ně
a práh strčil nohu v okované botě.
„Dostaneš dva
zlaťáky za každýho zmetka, co sejmem.“
„Dva zlaťáky? Hmm,
já vím, že starosta říkal čtyři za jednoho, ale mě se nechtělo do toho jít
samotnýmu. A teď se mi nechce už vůbec. Jsem unavenej.“
Tvářil se, jako kdyby
to mělo všechno vysvětlit.
Brax si jen odfrkl
se slovy: „Podělanej strachy, to jsem si mohl myslet.“
S těmito slovy se
otočil k odchodu.
Najednou ho
zastavilo rázné: „Tak moment!“
Usmál se a otočil
zpět k žoldákovi.
„Nejsem podělanej
strachy. Byl jsem v bitvě o Grimsal, umím se ohánět a jestli máš nějakej problém,
můžem si to vyříkat venku.“
„Takže?“
„Půjdu. Sejdeme se
za hodinu před hostincem,“ řekl a zabouchl dveře.
Brax s ďábelským
úsměvem odešel.
Amatéři byli tak
předvídaví. Snad se ten pitomec uměl svou zbraní ohánět alespoň z poloviny tak
dobře, jako hubou, zadoufal Brax.
Lina jela krajinou
dál až do poledne. Když bylo slunce nejvýš, zastavila na kraji lesa, posadila
se do stínu a snědla kousek chleba, který jí sebou na cestu dala matka a
nechala Rillana, aby se pásl kousek od ní.
Jakmile byla po jídle,
napila se z malého potůčku, jenž tekl dál do lesa. Rillan ji po chvíli
napodobil, jen s tím rozdílem, že pil podstatně déle.
Lině začínalo být
v plášti pěkné horko a proto si ho stáhla, pečlivě ho složila a připevnila
k sedlu. Znovu si poté přes sebe přehodila luk a toulec se šípy, vyhoupla
se na koně a vjela pomalu do lesa.
Pod hustými větvemi
stromů byl příjemný chládek a ještě navíc občas zafoukal slabý vítr, takže se
jí jelo podstatně lépe než na otevřené krajině, kde jí slunce plnou silou hřálo
do zad.
Dívka se usmívala a
poslouchala zpěv ptáků a šumění větru ve větvích stromů. Bylo ji krásně a
cítila se zase po dlouhé době svobodná a šťastná.
Zvrátila hlavu
dozadu a dívala se na ubíhající koruny stromů. Vzpomněla si, že když byla malá,
otec ji sebou bral na projížďky do lesa. Tam ji vzal do náruče a nechal ji, aby
se dívala jen nahoru na nebe a na koruny stromů. Jako malé se jí zdálo, že
letí.
Lina se usmála a
povzdechla si. Protáhla se v sedle, ruce rozpřáhla co nejdál, a když je
spouštěla zpátky, ztuhla. Rillan se zastavil a několikrát trhnul hlavou. I on
zaslechl něco, co připomínalo jediné - něčí kroky.
Nezaváhala ani na
okamžik a bleskově sáhla pro luk. V další vteřině už měla v tětivě
šíp a ostražitě se rozhlížela kolem, připravená ihned vystřelit.
Zůstala jako
vytesaná z kamene a jediné co se pohybovalo, byly její oči. Uvědomila si,
že neslyší nic, žádné ptáky ani jiné zvuky, které do lesa obyčejně patřily a
které ještě před chvílí poslouchala.
Čekala a věděla při
tom, že to nevěstí vůbec nic dobrého, přesto se nemínila poddat strachu.
Nemohla si to dovolit.
„Ale ale, koho pak
to tady máme?“ ozval se nakřáplý drsný hlas napravo od ní.
Lina okamžitě
namířila lukem na místo, kde se zazněl.
Vzápětí se zpoza
houští, asi dvacet metrů od ní vynořil muž na koni. O tom, že to je bandita,
Lina nepochybovala.
Jeho omšelá kožená
zbroj, která už měla lepší časy za sebou, opotřebovaný, přesto udržovaný meč a
kápě stažená hluboko do obličeje, mluvily za vše. Z jeho tváře viděla
pouze bradu a ústa zkřivená do odporného, spokojeného úsměvu.
Hned nato se deset
metrů nalevo od ní vynořil další muž a poté i před ní. Vypadali stejně jako
první, jen byli možná o něco mladší. Jeden z nich držel v ruce luk a
druhý meč.
„Mladý panáček na
cestě lesem,“ zachechtal se první muž.
Vzápětí zamrkal a
pořádně se na Linu zahleděl, jeho úsměv se ještě rozrostl.
„Ne panáček, ale
slečinka!“
Všichni tři se
zachechtali a na jejích tvářích se objevil dychtivý výraz.
Lina se
snažila uklidnit. ‚Dýchej, jen dýchej,‘ opakovala si v duchu a namířila
šípem, na toho po její levici, který držel také luk a byl jí nejblíže.
Neušlo
jí, jak se na sebe všichni tři podívali a věděla moc dobře, co s ní mají
v plánu.
„Ale no
tak, přece byste nemířila na tři hodné lidi v lese,“ promluvil k ní
muž s lukem a o krok přistoupil blíž.
„Nebudu
jen mířit, to mi věřte,“ řekla Lina mrazivým a naprosto klidným hlasem. „Nechte
mě projet a hned!“
Byla
moc ráda, že se jí nezlomil hlas, ani že se místo něj neozvalo nějaké
zapištění.
„Ono by
si to snad chtělo hrát,“ ozval se muž, který stál před ní a pomalu vytáhl svůj
meč.
Lina
rychle hodnotila situaci, v níž se ocitla. Když přejížděla pohledem
z jednoho na druhého, oči jí zavadily o něco, co by jí mohlo pomoct.
Muž na
koni po její pravici zvíře pobídl a o kousek se přiblížil.
„Ještě
jeden krok a...“ začala Lina a přelétala namířeným šípem z jednoho na
druhého. Dělala, jako by se nemohla rozhodnout, na koho mířit nejdřív. ‚Klam
tělem,‘ říkával jí otec.
Muž
jedoucí na koni zastavil. Šlehl pohledem po svých společnících, kterým se na
tváři rýsoval stejný úšklebek. Všichni ji považovali za snadnou kořist.
„A
copak?“ zeptal se muž a zachechtal se. „Můžeš jít po dobrém anebo po zlém. Buď
to bude bolet trochu a nebo víc.“
Lina
právě mířila na muže sedícího na koni, ale zaslechla, jak se pohnul muž po její
levici. V tu ránu se otočila a namířila na něj. Napnula tětivu a vystřelila.
Šíp zasáhl zamýšlený cíl - mužovu paži. Banditovi vypadl z ruky luk a se
supěním a nadávkami se chytil za poraněnou ruku.
Slyšela,
jak zbývající muži zařvali svorně jako psi a vrhli se k ní.
Rychlým
pohybem upevnila do tětivy další šíp a vyslala ho na muže před ní. Zasáhla ho
do nohy.
„Jeď!“
pobídla Rillana a vyrazila směrem k muži, který se zuřivým výrazem
v očích hnal svého koně přímo proti ní.
Lina
věděla, že na koni s mečem se mu dlouho neubrání. Nedokázala bojovat na
Rillanovi tak, jako na pevné zemi a proto jí bylo jasné, že má jedinou možnost.
Luk si
přehodila přes záda a sáhla po meči. Rillan jel přímo proti němu, dělilo je jen
pár stop. Dívka viděla, jak se muž rozmáchl svým mečem a proto svůj sevřela
pevněji, nohama silně obemkla Rillanův hřbet a napřáhla se mečem proti jeho.
Ozvalo se zazvonění kovu o kov. Lina měla co dělat, aby jí síla úderu
nevyhodila ze sedla, ustála ho však.
„Jeď!“
znovu vykřikla na Rillana.
Ten
vyrazil jako střela mezi stromy. Lina slyšela další řev toho muže a ohlédla se,
aby viděla, že jede za ní.
Přesně
to čekala. Zastrčila meč do pochvy a opět se chopila luku. Měla před mužem
slabý náskok. Pečlivě si hlídala, kam až musí dojet. Když byla na místě,
zastavila Rillana, který se smykem otočil čelem k muži.
Lina
tentokrát vložila do tětivy dva šípy a čekala. Muž na koni jel s mečem
v napřažené ruce a řval něco, čemu se dívka ani nesnažila porozumět.
Zamířila
na něj, aby nepoznal, že má v plánu něco jiného. Když se muž dostal kousek
od místa, než jak potřebovala, změnila polohu luku a zamířila nad muže. Natáhla
tětivu a vyslala šípy přímo do ztrouchnivělé větve, kterou snad u kmenu držela
jen síla vůle. Šípy se do ní zabodly a mohutná větev spadla dolů, přímo na
muže. Ten se skácel k zemi a jeho kůň, splašený leknutím, se rozběhl cestou,
odkud přijel.
Lina
nečekala, až se muž postaví a rychle otočila Rillana a vjela hlouběji do lesa.
Neohlížela se a během chvilky nemohla uvěřit svým očím, když uviděla menší
lesní potok. Vjela do vody, aby ji nemohli sledovat, kdyby se vydali po jejích
stopách.
Hladila
Rillana po krku a zhluboka oddechovala.
„Zvládli
jsme to,“ řekla mu a snažila se tím uklidnit jeho i sebe.
Brax a Lina - VI. kapitola
Copyright © 2011 Anne Leyyd
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)