9. kapitola – Všechno vychlastaj
sami!
„Je čas,“ zašeptal
Brax a strčil do Kalata, který už málem usínal.
Vykoukli zpoza
kamene. Tábor byl klidný, přišla jejich chvíle. Naštěstí, tak jako většina
žoldáků, měli i oni tmavé oblečení.
„Jdem na to. Připraven?“
optal se Kalata.
„Jo, ať už je to za
náma,“ pokýval hlavou Kalat.
Přetáhli si přes
hlavy kápě a tiše se vplížili do tábora. Teď vypadali skoro jako jedni z lupičů.
Snažili se chovat
uvolněně. Aby snížili možnost odhalení, měl na krku každý z nich jeden medailon
získaný od pobité skupiny z lesa.
Sem tam je někteří
bandité pozdravili, opětovali jejich pozdravy stejně hrubým stylem a
pokračovali táborem dál.
Klece s rukojmími
byly nejhlouběji v táboře. Jak jinak.
Během krátké
pochůzky si řádně prohlédli terén. Většina banditů spala nebo pila přesně, jak
Brax očekával. Kolem klecí však byly čtyři stráže. Museli něco vymyslet. Něco
tichého a efektivního, přece jen nechtěli mít v patách celý tábor, dokud
nebudou dostatečně daleko odsud.
Napřáhla se a praštila
muže do hlavy. Podařilo se jí ho odsunout kousek ze sebe, a proto se rychle
odstrčila rukama. Začala se posunovat, ale jen co zvedla hlavu ze země, začala
se jí točit, takže to nebylo snadné.
Muž se otřepal a
zvedl se na nohy. Lina věděla, že nemá velkou šanci, ovšem i přesto se
nehodlala vzdát jen tak snadno. Viděla, jak se blíží a už se napřahuje, buď aby
jí dal další ránu nebo jí pohmoždil ještě víc, než byla.
Téměř instinktivně
sáhla za sebe a vytáhla z toulce šíp. Pevně ho uchopila do ruky, připravená
mu ublížit, jakkoli bude moci.
Byl od ní vzdálený
pouhý metr, když se z ničeho nic ozvalo zařehtání. Lina vytřeštila oči a
pohlédla za muže na Rillana, který se postavil na zadní a předními kopyty
zasáhl banditu, který se právě otočil, do hrudníku. Zařval bolestí, skácel se
na zem a Rillanovy přední nohy dopadly na něj.
Lina vydechla a
nevěřícně zůstala zírat na nehybného lupiče.
Kůň zaržál a divoce
pohodil hlavou. Dívka se opatrně postavila, jenže se jí zatočila hlava a spadla
nazad z příkřejšího srázu, svažujícího se dolů, mezi stromy.
Zarazila se až o
jeden z kmenů několik desítek stop od cesty, která vedla asi přímo
k banditům, napadlo ji po chvíli. Tiše sykla bolestí. Připadala si, jako
natřásaný pytel na povoze. Hlava jí nepřestávala třeštit a zbytek jejího
potlučeného těla, se začal rovněž ozývat.
Málem v duchu
omdlela, když po cestě uviděla přicházet dva muže, kteří vypadali, že něco
hledají. Na první pohled poznala, že to jsou jedni z těch lotrů. Určitě
museli slyšet výkřik, ať už její nebo svého druha a teď i to, jak se kutálela
dolů.
Přítomnost stráží u
klecí přinutila Braxe a Kalata stáhnout se zpět do úkrytu.
„To nezvládnem,“
sykl Kalat, jakmile byli zpět v relativním bezpečí. „Když ty stráže sejmem,
bude po nás dřív, než stihnem dojít k řece.“
„Máš pravdu. Musíme
něco vymyslet,“ souhlasil Brax.
Ale jak to udělat?
Jak zneschopnit tolik lidí, nebo alespoň snížit jejich počet, aby si toho nikdo
nevšiml?
„Možná bych o něčem
věděl,“ řekl nervózně Kalat a vzal do ruky kožený váček na svém opasku.
„Co to je?“
„Jed. V malém množství
omamuje, ve větším zabíjí,“ odpověděl Kalat a potěžkal váček v ruce.
„Tím se náš problém
řeší,“ usmál se Brax, vzal do ruky váček a zvedl se.
„Co chceš dělat?“
nechápal Kalat.
„Sleduj a uč se,“
odpověděl Brax se spokojeným výrazem.
Během vteřiny byl
pryč - zpět v táboře. Nějakou dobu se nic nedělo, ale poté Kalat uslyšel Braxe
řvát: „Na zdraví, chlapi!“
Zvedla se vlna
jásotu. Okamžitě se rozjela neřízená pitka.
„Tak, to by bylo,“
pousmál se Brax, když se vrátil.
„Tys jim to nasypal
do piva?“
„Rovnou do sudu.
Teď už jen počkáme. Jakmile jsem zařval ‚na zdraví‘, vrhli se na ten sud jako
supi. Teď sleduj. Vsadím se, že si takovou oslavu ujít nenechají.“
„Ale vždyť nemají
co slavit,“ nechápal Kalat.
„A ty myslíš, že jim
to vadí? Když je dobrá nálada, dá se pít i bez důvodu. Dobrá polovina jich teď
nasává,“ vysvětlil Brax a spokojeně se posadil. „Jak říkám – teď stačí jen
počkat.“
Další hodinu seděli
v úkrytu a nechali Kalatův jed působit.
Lina viděla, jak se
muži po sobě podívali a šli cestou dál. Snažila se dýchat opatrně a pevně
doufala, že se Rillan stáhne. Očima se rozhlédla kolem a viděla, že nemá kam
utéct. Nahoru se bez povšimnutí nevyškrábe a stromy kolem ní z obou stran
vytvořily dokonalou hradbu.
Napadlo ji jediné,
pokud by ji zajali a zjistili, že je žena, bude kolovat od jednoho ke druhému.
Snažila se co
nejtišeji zvednout ruku a pak si svoje vlasy skryla pod plášť a zastrčila je za
límec košile. Tvář měla od krve pokrytou dostatečně, to cítila, ale ještě pro
jistotu zajela rukou do hlíny a začernila si kůži kolem úst a na krku.
Sledovala muže a v návalu
lehkého zoufalství doufala, že ji minou, že si spojí předchozí zvuk
s nějakým zvířetem.
Byli od ní vzdáleni
možná pět metrů. Lina si uvědomila, že houstnoucí tma kolem jí může pomoci, že
ji třeba přehlédnou a to jí dodalo naději.
Banditi prošli
kolem místa, kde se skrývala a mířili cestou dál. Téměř si oddechla, jenže
vzápětí se muži rozběhli přímo směrem k ní.
Došlo ji, že přesně
věděli, kde je. Dřív než stačila vytáhnout dýku, kterou měla ukrytou
v nohavici boty, popadli ji a vlekli pryč od stromů.
„Tak pojď!“ houkl
jeden z nich. „Myslíš, že sme slepí?“
Lina se snažila
z jejich sevření dostat, ale marně. Hlas se ani nesnažila použít, věděla,
že jím by si rozhodně nepomohla.
Druhý bandita ji
chytil pod krkem a zamžoural na ni očima skrze tmu, jako by se ji snažil
rozpoznat.
„Ten vypadá,“ řekl
první, který jí mezitím svázal ruce.
„Jo, jako čuně,“
zachechtal se druhý. „A heleme se, hošánek má i meč,“ řekl a vytáhl ho z pochvy.
„Umíš s tím vůbec zacházet?“ křikl na ni jeden z
nich.
Lina měla vytřeštěné oči a jen se snažila udržet jazyk za zuby.
Lina měla vytřeštěné oči a jen se snažila udržet jazyk za zuby.
„Co - snad si neoněměl?“ zatřásl s ní.
Dívka si uvědomila, že pokud mluví jen o meči,
tak jí šípy musely vypadnout, když se kutálela dolů. Cítila na sobě ještě
popruh od toulce, ovšem to bylo všechno.
„Asi přišel o hlas,“ zachechtal se první a druhý
se k němu přidal. „No, aspoň máme další úlovek. Mezi ostatními se budeš
vyjímat.“
„Ale pro jistotu,“ řekl jí do obličeje první.
Vzápětí do jejích úst strčil roubík a pevně jí
ho uvázal kolem hlavy. Potom popadli Linu každý z jedné strany a vlekli ji po
cestě do tábora.
Jakmile dívka uviděla hořící oheň a desítky mužů
kolem, nepřála si nic víc, než se propadnout do země.
„Pamatuješ si
plán?“ zajímalo Braxe, zatímco se zvedal z tvrdé kamenité země.
„Jasně že jo,“
odpověděl Kalat skoro až uraženě.
„Hele, jestli se
něco zvrtne až osvobodíme rukojmí, odvedeš je pryč a já zkusím získat trochu
času, jasny?“
„Braxi, to přece…“
začal se cukat Kalat.
„Nech si ty kecy,“
odsekl Brax drsně. Pak poněkud mírněji dodal: „Ze začátku jsem tě měl za
pitomce, ale jsi fajn chlap.“
Brax přátelsky
podal Kalatovi ruku a ten ji s úsměvem přijal.
Vylezli z úkrytu a
šli pomalu táborem. Spousta banditů už ležela na zemi. Jestli mrtví, nebo jen
omámení, to nevěděli a nechtělo se jim to zkoušet. Ti, kteří ještě byli při
vědomí, měli ve tvářích opilé, spokojené výrazy. Jen velmi málo jich vypadalo,
že jsou při smyslech.
„Vypadá to dobře,“
sykl Kalat.
„Jo, nejdřív
obhlídnem celej tábor, ať víme, jaká je situace,“ zašeptal Brax v odpověď a
rozdělili se.
„To sem si moh
myslet!“ zařval jeden z mužů, který držel Linu, když se blížili
k táboru. „Všechno vychlastaj sami!“
Lina se vytřeštěnýma
očima rozhlédla po táboře a viděla, že většina mužů leží na zemi a někteří se
motají tak, že k té zemi neměli daleko. Opodál zahlédla dřevěné klece, v
nichž už někdo byl a kam ji, jak se domyslela, chtěli strčit.
„Parchanti!“ ulevil
si druhý muž.
„Hej, ty tam! Ty!“
zavolal na muže, který vypadal, že ještě jde rovně. „Odveď tady toho k těm ostatním do klece, slyšíš!“
Lina střelila očima k muži, na něhož bandita
volal. Byl vyšší, daleko vyšší než ten, který ji držel a vypadal značně
mohutněji a také, že má mnohem větší sílu.
Jak dívce došlo, chtěli ji předat někomu jinému, aby se mohli jít napít, pokud tedy něco zbylo. Zvažovala svou možnost útěku, zda by to bylo možné v táboře skoro plném opilců a jen s jedním banditou po boku.
Jak dívce došlo, chtěli ji předat někomu jinému, aby se mohli jít napít, pokud tedy něco zbylo. Zvažovala svou možnost útěku, zda by to bylo možné v táboře skoro plném opilců a jen s jedním banditou po boku.
Brax se rozhlédl
kolem sebe a zjistil, že čerstvě příchozí lupič volá na něj. Měli s sebou
nějakého zajatce.
Tím se mohly věci
značně zjednodušit. Otočil se a zamířil k vězni.
„No joo, dyť už
du,“ zabručel, aby zněl znechuceně.
„Tak poď, šmejde,“
řekl, jakmile chytil zajatce a odváděl ho směrem ke klecím.
Copyright © 2011 Anne Leyyd
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)