Zefill: Milion sluncí - Recenze na knihu

Série: Vesmír 2 (2 of 3)
Originální název: A Million Suns
Autorka: Beth Revis

Český překlad: Petr Eliáš
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2011, v ČR 2012
Počet stran: 356

Anotace:

Celé UNIVERSUM je jedna velká lež. Když se to jeho obyvatelé dozvěděli, rozpoutali chaos.

Jsou to už tři měsíce, co byla Amy odpojena. Kam se podívá, všude jen stěny, už tři měsíce. Syn se ujal velení lodi a rozhodl se skoncovat s Phydusem a přestat svým lidem lhát. Jenže ani on nezná celou pravdu, a když spolu s Amy začínají zjišťovat, co všechno jim zatím zůstalo utajeno, je jasné, že mají před sebou dlouhou cestu, na níž si každý krok musí tvrdě vybojovat.

Jak to bude dál s Lodí mezi hvězdami?

Související recenze:

Vesmír 1 - Loď mezi hvězdami

Vesmír 3 - Všechny barvy Země

Můj názor:

Na 2. díl série Vesmír jsem se vrhla hned po prvním díle a s velkou chutí. To, co jsem při četbě prožívala, se od předchozí knihy příliš nelišilo.

Opět mě nadchla absolutní propracovanost, která snad byla znát ještě více než v Lodi mezi hvězdami, jelikož autorka Synovi a Amy připravila mraky pořádných nelehkých problémů, kterým byli nuceni se postavit čelem.

Hledání indicií, které pro ně nachystal Orion, bylo napínavé, podobné detektivce. Oba hrdinové museli hledat po celé lodi, aby odpovědi získali. Řekla bych, že v Milionu sluncí se zapotili nejen hrdinové, ale i my jako čtenáři.

Co se týče romantické linky, tak ta se už (KONEČNĚ! :-)) nějak hnula, takže po této stránce u mě panovala spokojenost.

Beth Revis mě přesvědčila nejen o tom, že rozumí vědě a technice, ale též o tom, že se vyzná v psychologii postav, lidí a davu. Opravdu bych ANI NA CHVÍLI NEPOCHYBOVALA o tom, že pokud by se určitá skupina lidí dostala do podobné situace jako zde, že by reagovala stejně, jak to autorka popsala. Je to sice smutné, ale opravdu takoví asi jsme – nevděční, věčně nespokojení. Na těch, kteří se o něco snaží (i když plody jejich dřiny hned nejsou vidět) hledáme jen mouchy…

No, zkrátka tyto knihy rozhodně dávají podněty k zamyšlení. Bez toho si je snad ani nelze číst, aniž by nad tím člověk nepouvažoval… A to je dobře – dle mého názoru nás knihy MAJÍ NUTIT žhavit mozkové závity a měnit stanoviska, či si je udržovat nebo prohlubovat.

Syn mi v tomto díle přišel MNOHEM SYMPATIČTĚJŠÍ než v minulém a oblíbila jsem si jej podstatně víc. Pevně jsem mu držela pěsti a doufala, že mu jeho dřina přinese ovoce – což… nakonec přinesla, i když to bylo bolestivé.

Za co jsem autorku chtěla proplesknout na dálku, bylo to, kolik postav ZABILA! (Musím se přiznat, že to chce odvahu a tu Beth Revis rozhodně má. Asi jsem zbabělec, ale vím, že na to, abych ve svém vlastním příběhu zavraždila tolik postav, NIKDY nebudu mít nervy.) Takže na jednu stranu klobouk dolů, na druhou stranu „néééé!“

Stále mám pocit, že mi jedno přečtení této série bude stačit, ale uvidíme, třeba se k němu za pár let ještě vrátím. Nicméně nyní jen doufám, že Všechny barvy Země tuhle krásnou, propracovanou a opravdu s láskou psanou sérii zakončí důstojně, dobře a hlavně: ŽE V NÍ NEBUDE tolik mrtvol, jako v Milionu sluncí.

Pokud i nadále POŘÁD váháte, zda se do knih pustit nebo ne – neváhejte a zkuste to, myslím, že nebudete litovat. Pokud vás námět spojený s vesmírem či cestování mezigalaktickým korábem aspoň trochu zaujal ;-)

Styl psaní knihy byl sice dál táhlý, a začátek každé kapitoly mi přišel „nic moc“, ovšem jen jsem se začetla, chtěla jsem jediné: ČÍST DÁL A DÁL A DÁL AŽ NA ÚPLNÝ KONEC! :-) ~~A běda tomu, kdo mě bude rušit.~~

Celkové hodnocení:

«««««

Ukázka z knihy:

„A Otci to taky došlo, co?“ zeptám se.

Marae skloní hlavu a podívá se na své ruce. „Úkolem Otce je postarat se o lidi. My máme na starosti loď. Ale než… než umřel, asi ano. Přišel na to, že něco není v pořádku.“

Oběma rukama si promnu obličej a vzpomínám, kde jsem ta slova slyšel poprvé. Vzpomínám, jak Otec trávil ty poslední týdny, než ho Orion zabil, víc a víc času na Provozní palubě.

Jak dlouho už to takhle je? Otec mi říkal, že se mám soustředit na lid, ale my dva přece nejsme jediní, komu došlo, že se musíme zaměřit i na motor. Co se stalo s ostatními, kdo takhle uvažovali?

Všechno se to spojuje v té takzvané Epidemii, na začátku všech těch lží, u první dávky Phydusu. Někde mezi Epidemií a současností se ztratila pravda a my všichni, já a Otec a Posádka a všichni ostatní, ať už jsme byli na Phydusu, nebo ne, jsme slepě věřili tomu, co nám říkali jiní.

„Už toho mám… dost,“ odtuším a spustím ruce podél těla. „Už mě ty lži nebaví, mám dost toho, jak to tu chodilo. Co přesně je s tím motorem? Jestli nejde o účinnost paliva, tak o co? Letíme příliš rychle? Nebo pomalu? Tak co?“

Marae se přikrčí. „Neletíme ani příliš rychle, ani příliš pomalu.“ Vypadá smutně, v očích má obavy. „Neletíme vůbec.“