Zefill: Nebezpečná láska - Recenze na knihu

Série: Bavettovi 1 (1 of 3)

Autorka: Kateřina Petrusová

Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2012
Počet stran: 374

Anotace:

Na doporučení posledního zaměstnavatele získá mladá newyorská ošetřovatelka Paige práci v rodině Bavettových, bohatých podnikatelů pocházejících z Itálie. Má se starat o jejich syna Michaela, mladého muže, který se po autonehodě duševně vrátil do období svého dětství. Paige si k němu postupně nachází cestu a Michael si ji velice oblíbí.

Postupem času Paige přichází na to, že se dostala do newyorského podsvětí a její zaměstnavatelé jsou součástí mafie. Co se stane, až se jednou Michael probere? Dostane se Paige ze spárů Bavettových, když odhalila jejich tajemství?

Související recenze:

Bavettovi 2 - Nepřítel mého nepřítele

S hlavou v ~~oblacích~~ pejru

Pekáč buchet

Můj názor:

Když jsem viděla pochvalnou recenzi na tuto knihu na blogu Knižní přátelství, byla jsem rozhodnutá (i přes vysoce kladné hodnocení) si ji nepřečíst. Proč? Nevěřím totiž českým autorům, nepočítám-li známé kvality B. Němcové, K. Čapka, A. Kutinové a dalších. Nakonec jsem si pročetla některé z názorů na webu Databazeknih.cz a řekla si, že to s ní tedy ZKUSÍM, že zavřít knížku můžu vždycky.

Jsem opravdu MOC RÁDA, že jsem to udělala a že jsem se přes své předsudky dostala.

Příběh, v němž se ošetřovatelka Paige stará o osmadvacetiletého Michaela, který se po autonehodě vrátil psychicky do věku 4letého dítěte, mě nesmírně zaujal. Jednak z toho důvodu, že mám ráda zdravotnickou tématiku (ne vždy se však autorům povede neudělat z toho trapas a lacinou romantiku – což NEBYL případ této knihy) a pak také proto, že jsem knihu s dějem ze světa mafie ještě nečetla.

Kniha je od začátku do konce napsaná velmi čtivě, nemá hluchá místa, kde bych si říkala „už ať jsem dál a něco se děje.“ Podle mě se něco dělo neustále. Zápletka byla opravdu originální (především první polovina). Poté už se tak nějak dalo odhadnout, jak se děj vyvine dál, to mi však nezabránilo v tom, abych si četbu maximálně užívala.

Postavy jsem si hrozně oblíbila, držela jim palce a přála jim jen to dobré. Celkově to na mě působilo velmi svižně, vtipně, romanticky, s kapkou napětí.

Když jsem se blížila ke konci a nastal tam jeden nečekaný zvrat, opravdu jsem si říkala, jestli si s tím autorka nedělá legraci, protože jsem prostě NEPŘEDPOKLÁDALA, že by se děj mohl posunout tímto směrem. Ovšem pak jsem zapřemýšlela a trochu se uklidnila, protože mě něco napadlo. A ačkoliv jsem se v podstatě trefila, vůbec mě to nemrzelo. Na konci jsem se usmívala jako osel a byla ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo :-)

Zkrátka se mi kniha velmi líbila, Kateřinu Petrusovou jsem si zařadila do autorů, u nichž si dávám pozor na nová díla, aby mi neunikla. Nesmírně se těším, až se mi do rukou dostane její další kniha Nepřítel mého nepřítele.

Pokud váháte tak jako já, můžu vás uklidnit, že pokud máte aspoň trochu rádi styl příběhů, na které jsem už tady názory či recenze uváděla, pak si buďte jistí, že vás tato kniha rozhodně nezklame ;-)

Celkové hodnocení:

«««««

Ukázka z knihy:

O chvíli později jsem už seděla ve vyhřátém autě a ruce, ledové zčásti kvůli dešti, ale hlavně kvůli nervozitě, jsem natáhla před topení.

„Řekla jsi mu, že jsem na záchodě,“ zopakoval znovu pobaveně Michael. Naštvaně jsem se na něj otočila.

„Nečekala jsem, že bude volat! Co jsem mu asi měla říct? Že jsi šel pro auto?“

„Já jsem na tebe pyšný, Paige. Byla to výborná výmluva,“ uklidňoval mě.

„To se teda mám,“ zabručela jsem. Letmo jsem zahlédla, jak pobaveně zavrtěl hlavou, ale nic dalšího už neřekl. Musela jsem připustit, že jsem na sebe jistým poťouchlým způsobem také pyšná. Přestože jsem se Roberta pořád ještě děsila, bavilo mě vědomí, že ho vodím za nos. Doufala jsem, že toho jednou nebudu litovat. A bylo dost dobře možné, že se to dozvím už hodně brzo.

„Jestli přijede, jsme nahraní,“ povzdechla jsem si. Nedovedla jsem si představit, že by Michael dokázal předstírat, že je pořád dítě. Tak, aby to bylo věrohodné.

„To zvládneme.“ Ale nezněl moc přesvědčivě.

„Jo?“

Pokrčil rameny.

„Jestli ne, prostě mu řeknu ahoj,“ přiznal.

„Co udělá?“ Nedovedla jsem si představit Robertovu reakci. Jasně, normálně by měl radost, jenže až mu dojde, že jsme lhali…

Michael mlčel. Až když jsme zajeli do podzemních garáží nákupního centra a on vypnul motor, otočil se ke mně.

„Myslel jsem, že bychom mohli tvrdit, že jsem se zrovna probral. Jenže budu Roberta potřebovat na své straně, takže mu prostě řeknu pravdu.“

„Že ses nechtěl vrátit?“ Lehce se zašklebil.

„Že jsem tě chtěl mít chvíli jen pro sebe. To bude znít líp.“

Nesnášela jsem tyhle momenty, kdy řekl něco, co by podle mě říkat neměl. Věděl úplně přesně, co ženy rády slyší. A to mě štvalo. On mě štval. Neměl mi říkat takové věci. Ne potom, co jsem mu vysvětlovala, že nemá jíst kakao lžičkou, má si mýt ruce a nesmí nikam chodit sám. Ne potom, co jsem ho denně vídala nahého a nikdy mi to nepřišlo divné.

Teď, když řekl něco takového, mi to divné přišlo. Zpětně.

Věděla jsem, že na nic takového nesmím myslet. A pak z něj vypadlo mít tě chvíli jen pro sebe a já chtěla, aby mě měl jen pro sebe.