Trhni si! - Recenze na knihu

Autorka: Andrea Kabeláčová

Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2014
Počet stran: 392

Anotace:

Mia je sedmnáctiletá holka, která se na vlastní pěst protlouká životem. K tělu si jen tak někoho nepustí a pro drsné slovo nejde daleko. Když odejde od své nesnesitelné matky, začne žít v opuštěném domě s partičkou kluků, kteří jsou na tom podobně jako ona. Když mezi ně přijde nový spolubydlící, není z něj Mia zrovna nadšená. Hádky jsou na denním pořádku, ale postupem času se ukazuje, že na rčení „co se škádlívá, to se rádo mívá“, možná něco bude.

Za poskytnutí e-knihy k recenzi děkuji internetovému knihkupectví KNIHCENTRUM.cz jehož spolupráce si velmi vážím a jsem za ni ráda.

 

Můj názor:

K této knize jsem se dostala díky mnoha pochvalným komentářům na DatabazeKnih.cz, a ačkoliv jsem čekala, že kniha bude mít jednodušší děj, těšila jsem se na ni, protože jednou za čas vůbec neuškodí přečíst si něco oddechového.

Na začátku se setkáváme s Miou, která má problémů nad hlavu, ale díky svým přátelům - partě kluků, s nimiž žije v jednom domě - dokáže svůj život nějak kočírovat a přežívat. Mia pro ostré slovo nejde daleko a své kluky i svůj domov miluje nadevšechno. A co milujete, to musíte ochránit.

A přesně to také Mia udělá, když zpozoruje, že se k nim snaží dostat nějaký smardlavý, špinavý a zarostlý bezdomovec. Neváhá a kopne… přesně tam, kam chtěla. Teprve poté zjistí, že to není žádný bezdomovec, nýbrž jejich nový „spolubydlící.“ Tím však souboj mezi Miou a neznámým teprve začíná. Brada (bezdomovce) takové uvítání sice srazilo na kolena - fyzicky i psychicky - ale copak se dá zastrašit nějakou prťavou holkou? A copak Mia strpí vetřelce, který ji dovede naštvat jen tím, že sedí u stolu nebo na gauči? NIKDY!

Trhni si! bohužel patří k těm knihám, které se mi velmi špatně hodnotí. Abych tedy zachovala svou zásadu, že v recenzi hodnotím knihu tak, jak na mě skutečně působila, tak hodnocení rozdělím na 2 části. Negativní a pozitivní.

Upřímně musím říct, že mě kniha dost zklamala. Příběh jako celek byl velmi - opravdu VELMI jednoduchý. Čekala jsem mnohem větší zápletku a to i na tento prostý román. Pořád jsem doufala, že se děj posune někam, kde budu aspoň trochu nesvá a budu trnout, co bude dál… Naneštěstí se tak nestalo. Naneštěstí se zde opakovalo to, co bych (být autorovým korektorem) vyškrtala a donutila jej to přepsat: vznikne nedorozumění mezi 2 stranami, jedna to chce vysvětlit a druhá, místo aby na to vysvětlení počkala, odejde a nenechá první stranu mluvit. Viz telenovela. Ach jo…

Postavy byly vcelku příjemné a sympatické. Hlavní hrdinka Mia měla někdy na můj vkus až příliš „proříznutou“ pusu a rozhodně by jí neuškodilo nejprve na 5 vteřin přemýšlet a pak teprve mluvit. Ke konci mě neskutečně štvala, protože to, jak si vysvětlovala reakce lidí kolem sebe, bylo zaslepené, trochu sobecké a téměř nepřipouštějící jiný úhel pohledu krom jejího.

Například mě neskutečně naštvalo, jak se na samotný konec vyvinul SPOILER její vztah s Lennym. Nechápu! Po všem, co pro ni udělal, a ona není schopná mu to, že jí jednu věc neřekl, snad ani odpustit? Vždyť přece to, co k nim Brada přivedlo bylo na něm, aby se s tím svěřil, ne na Lennym! Kdyby to bylo naopak a Mia byla v Bradově kůži, určitě by ocenila, kdyby o ní někdo každému vykládal. Ne, toto mi hlava nebere.

Dále mě štvaly (a mrzely) velmi časté a zbytečné narážky na sex, protože… PRO PÁNA! - to nejde najít jiná a vtipnější přirovnání? Viz třeba kniha Zítra začnu nový život od Gillese Legardiniera. Recenze ZDE.

Ale abych jen nekritizovala, tak nyní ta pozitivnější část hodnocení. Kniha byla velmi čtivá, a to i přesto že (jak jsem již psala) v ní nedošlo téměř k žádné pořádné zápletce. Autorce se povedlo vytvořit takové množství rýpavých, vtipných a zajímavých rozhovorů a situací, že jsem si na nudu nemohla stěžovat. Bylo těžké se od četby odtrhnout, protože kapitoly byly krátké a autorčin styl psaní svižný a chytlavý.

Vyvíjející se vztah mezi Miou a Bradem bylo zajímavé sledovat, protože opravdu nemám ráda páry, v nichž by si jeden z druhého málem sedl na zadek. Líbila se mi bojovnost mezi nimi, oboustranná tvrdohlavost a neustálé hašteření, pošťuchování a vytáčky.

Co se týče ostatních postav, tak jsem si oblíbila téměř všechny. Nejvíce asi Lennyho. Líbilo se mi, že byl rozumný, přísný a hodný současně. Snažil se být spravedlivý a opravdu se o celou „bandu“ dobře postarat. Zvláště proto mě pak mrzelo, co se na konci stalo :-(

Musím také přiznat, že jsem se hodně nasmála a někdy dokonce vybuchla smíchy - třeba při Miiných „výpadcích“ paměti a tomu, co po nich následovalo :D

Pokud čekáte nějakou pořádnou zápletku nebo hlubší význam či skryté poselství, pak na ně nečekejte. Knihu bych tedy doporučila těm z vás, kteří hledáte opravdu něco HODNĚ odpočinkového a ZCELA nenáročného. Něco, u čeho se zasmějete a možná si trochu zabušíte hlavou do stolu nad hlavní hrdinkou ;-)

Celkové hodnocení:

«««««

Jednodušší příběh autorka vyvážila velmi čtivým a příjemným stylem, jímž je kniha psána. Trhni si! je kniha, kterou bych doporučila spíše čtenářům od 15 let a dále těm, kteří si chtějí přečíst něco zcela nenáročného, odpočinkového a romantického.

Ukázka z knihy:

Nic jsem neřešila, v kuchyni čapla první skleničku, na kterou jsem narazila, nestarala se, jestli je použitá nebo čistá, a nalila si do ní vodu. Napila jsem se, ale nepomohlo to. Pořád mě škrábalo v krku a přemáhal mě kašel, a jak jsem se snažila rychle dýchat a zároveň se neudusit, děl se pravý opak.

Najednou, aniž bych si všimla, že ke mně vůbec jde, mi Brad oběma rukama popadl obličej a donutil mě zadívat se mu do očí. Sípala jsem a napůl umírala, takže jsem neměla sílu ho odstrčit.

„Nedýchej,“ poradil mi. Vykulila jsem oči a snažila se jeho ruce setřást. Magor, magor je to! Prej nedejchej, proboha! „Mio, zadrž na chvíli dech. Věř mi,“ řekl a jeho tón mě donutil nad tím alespoň zauvažovat. Kdyby mě chtěl zabít, příležitostí k tomu měl mraky.

A tak jsem ho poslechla.

Přestala jsem dýchat a nemohla pochopit, jak to ten idiot dělá, že ho zrovna v tomhle poslouchám. Jeho ruce v tu samou chvíli zmizely z mé tváře a sevřely mě kolem pasu. Nestihla jsem se ani pohoršit, protože mnou škubnul tak silně, že se mi z hlavy všechno vytratilo.

„Ty debile! Jestli mě chceš zabít, tak to řekni rovnou a nezkoušej tu na mě tyhle tvý kdovíco!“ zanadávala jsem a náramně se mi tím ulevilo. Až pak mi došlo, že je to pryč. Zase jsem se mohla nadechnout. Překvapeně jsem vydechla… Sakra.

Měla jsem ale pořád dostatek rozumu na to, abych se vzpamatovala. Určitě jsem se červenala, ale to mi bylo v tu chvíli jedno.

„Díky,“ dostala jsem ze sebe neochotně. Mnohem radši bych mu zase nadávala, to byl totiž nejspíš jediný způsob, jak jsem s ním dokázala komunikovat. Smutný, ale pravdivý.

Nevšímala jsem si jeho úsměvu, kterej říkal všechno, aniž by musel otevřít pusu a použít hlasivky.

Prostě paráda.

Otočila jsem se k němu zády, abych se do jeho rozjařené tváře nemusela dívat. Přišlo mi zvláštní, že jsem ho viděla usmívat se jen v případě, když mi bylo pořádně blbě. Nejspíš mu dělalo dobře, když se lidi kolem něj dusili nebo prožívali jiný podobný trable. Hlavně že on byl v pohodě.

Zamračeně jsem šáhla po sklenici s vodou a napila se. Cítila jsem se ještě líp. Nemyslela jsem si, že by ještě na něco čekal, a tak jsem se zase vrátila do obýváku. Film ještě neskončil, takže jsem se zahrabala zpátky do deky.

Nemohla jsem ale přestat myslet na to, jak se Brad poslední dobou choval. Bylo to divný a taky podezřelý. Kde byl ten pruďas, co mi lezl na nervy? Teda… na nervy mi lezl pořád, a to pořádně, ale už v tom nebylo to původní nadšení.

Za žádnou cenu jsem si nechtěla připustit, že si na něj začínám zvykat.

To by bylo příšerný.

Já totiž neměknu.

Ale to jsem si myslela i o něm, a proto mě ještě víc překvapilo, když si přišel sednout zpátky. Trvalo mu to o něco dýl, ale přišel. Zase se vedle mě rozvalil a mně to tentokrát vadilo.

Nezná něco jako chvilka soukromí po záchvatu dušení? Musí se pořád vtírat, když o to nikdo nestojí? Snažila jsem se ten pocit ignorovat. Jedno jsem si už uvědomila, tohle byl teď i jeho domov. Nemohla jsem mu říkat, aby odešel odněkud, kde to nebylo jen moje. Můj pokoj – to byla jiná, ale takhle… Jenže když se natáhl nad konferenční stůl pro misku popcornu, dožral mě tím.

Proč si nejde udělat svůj, nebo se alespoň nezeptá?! Chovala jsem se dětinsky, to jsem věděla, ale nemohla jsem si pomoct.

„Nechceš si vzít svůj?!“ vyjela jsem.

Klidně se na mě podíval a ani se nesnažil nenápadně dožvýkat ten zbytek, co měl v puse. Polkl a mě tím snad ještě víc naštval. Polyká můj popcorn!

„Tak promiň?“ Jeho hlas zněl stejně ironicky, jako vypadal ten jeho pobavenej úšklebek. Takže on se mi bude smát?! „Nevypadala jsi, že ještě budeš.

Předpokládala jsem, že to bude jediná omluva, které se kdy dočkám.

Chtěla jsem mu chytře odpovědět, ale ten provokatér si nabral další hrst popcornu a nacpal si tváře. Šokovaně jsem otevřela pusu a přimhouřila oči. Jen pobaveně zavrtěl hlavou a znovu očima zabloudil k televizi.

No tohle!

„To je všechno? Nebudeme se hádat?“

„Ne,“ usadil mě mile.

 „Proč ne?“ nechápala jsem. Jak s ním mám bydlet pod jednou střechou, když se s ním nebudu moct hádat? „Protože jsem lepší? Přiznáváš, že tvůj rozmazlenej zadek nemá na ten můj?“

„To bych se nikdy neopovážil tvrdit,“ prohodil sarkasticky. „Jsem jen unavený z toho věčnýho dohadování! Jsi jen další vystrašená holka, co se snaží drápat všude kolem sebe, hlavně aby jí nikdo neublížil, nic nového pod sluncem.“

„Cože?“ vyjekla jsem a musela se postavit, protože se mě znovu začal zmocňovat vztek a ve stoje jsem se mohla líp kontrolovat. Nechtěla jsem se ještě víc znemožnit, bohatě stačilo, že jsem se málem udusila. Pro dnešek toho bylo až nad hlavu a on si stejně nedal pokoj!

„Bojíš se. Nemám tušení čeho, ale uvědom si, že tím od sebe všechny jenom odháníš!“

Vykuleně jsem na něj zírala.

„Kdo si myslíš, že seš?! Přijdeš sem, všechny je tu poblázníš a teď mi budeš vykládat, jaká jsem? Tak já ti řeknu, jaká jsem! Jsem nasraná, protože všude, kam se podívám, stojíš ty a ten tvůj samolibej úsměv, za kterej bych ti nejradši jednu vrazila! Rozčiluje mě tvoje přítomnost a úplně nejradši bych tě-“ Nestačila jsem to doříct, protože si mě za tričko strhnul k sobě dolů a neohrabaně připlácl své rty k mým. Chutnaly slaně a byly tak hebký, že se to zdálo až nemožný.

„Mlč,“ vydechl přerývavě a znovu na mě zaútočil.

Obrázky: pinterest.com