Scarlet - Recenze na knihu

Série: Měsíční kroniky 2 (2 of 4)

Originální název: Scarlet
Autorka: Marissa Meyer

Český překlad: Jana Zejmanová
Nakladatelství: Egmont
Rok vydání: 2012, v ČR 2012
Počet stran: 386

Anotace:

Osmnáctiletá Scarlet Benoitová je přesvědčena, že se o sebe dokáže postarat sama. Nepotřebuje a ani nechce si nikoho pustit do života. Výjimkou je její babička Michelle, žena, která Scarlet naučila všechno, co umí: pilotovat raketu, oškubat kachnu, ignorovat názor většiny a udělat si svůj. Celých jedenáct let byla babička pro Scarlet jediným blízkým člověkem na světě. Až do dne, kdy babičku unese jakýsi tajemný gang a Scarletin život se navždy změní.

Jediný, kdo o tomto gangu něco ví, je Vlk, pouliční rváč, kterého Scarlet zná jen zběžně. Scarlet se nerada svěřuje cizím lidem, zvláště pokud jde o muže, ze kterých čpí potíže na sto honů. Jenže Vlkovu pomoc potřebuje, pokud chce najít únosce své babičky. A to ještě netuší, jakou roli hrála před lety její babička při záchraně princezny Selene, nebo kdo Vlk vlastně je a jaké jsou jeho skryté úmysly…

Za poskytnutí e-knihy k recenzi děkuji internetovému knihkupectví KNIHCENTRUM.cz jehož spolupráce si velmi vážím a jsem za ni ráda.

E-knihu si můžete objednat ZDE.

Související recenze:

Měsíční kroniky 1 - Cinder
Měsíční kroniky 3 - Cress
Měsíční kroniky 3,5 - Nejkrásnější

Můj názor:

Sotva jsem dočetla Cinder, nemohla jsem se dočkat, až se vrhnu na Scarlet - těm z vás, kteří jste četli recenzi, tak jistě víte, čím mě 1. díl série Měsíčních kronik tolik dostal (stejně jako takovou spoustu dalších čtenářů). Takže pojďme na hodnocení pokračování ;-)

STYL PSANÍ

Marissa Meyer nasadila v úvodu své série laťku vysoko, takže jsem měla trošku obavy, zda se jí podaří naplnit má očekávání. A výsledek? Mé obavy? Zbytečné! V úvodu se setkáváme s novou postavou - Scarlet, jejíž osud se během celé knihy neodmyslitelně spojuje a stále více proplétá s cestou, po níž se vydává Cinder. Autorčin styl psaní neztratil nic ze svého filmového stylu, takže se vůbec nemusíte bát, že byste se nudili. Ba naopak. Marissa Meyer nás v této knize dostává hned do 3 úrovní příběhu. Všechny se odehrávají ve stejném čase, takže žádné flashbacky, ale dostáváme se současně na 3 „bojiště“. V tom prvním se seznamujeme se Scarlet a Vlkem, s nimiž se vzápětí vydáváme na záchrannou misi za účelem nalezení Scarletiny babičky. Ta se před mnoha lety dopustila v podstatě vlastizrady, neboť pomohla udržet naživu Cinder, kterou se královna Levana jako malou holčičku pokusila zavraždit.

Druhá linie nás zavádí přímo k Cinder - a ta má svých starostí nad hlavu. Aby taky ne! Útěk z vězení a útěk z planety Země, při němž „naráží“ na dalšího vězně - kapitána… tedy vlastně kadeta Carswella Thorneho, který se postupem času stane víc než pouhým spoluvězněm při jejím útěku.

Třetím bojištěm je palác v Novém Pekingu, kde svádí jednu bitvu za druhou mladý císař Kai. Jemu Cindeřin útěk způsobil opravdu velké těžkosti a starosti - nejen na úrovni státních záležitostí, ale i těch osobních...

Takže jak sami můžete už nyní posoudit, pokud se do knihy pustíte, čekají vás zvraty na vše frontách!!!

POSTAVY

Co se týče postav, tak „staré známé“ jsem si oblíbila ještě více a rozhodně mě nezklamaly. Cinder byla trošku mrzutá, ale chuděra si nemohla dovolit být tak milá a jemná jako v předchozím díle, což je samozřejmě vzhledem k okolnostem pochopitelné.

Kai znovu předvedl svou zodpovědnost a další atributy hodné císaře, takže jeho jsem si zamilovala ještě více. V tomto díle jsem s ním ale povětšinou trpěla, protože… No, však víte… Tedy víte, pokud jste četli minimálně Cinder ;-)

Nová hrdinka Scarlet se ukázala být z trochu jiného těsta než Cinder. Především v tom, že je mnohem více impulzivní a vášnivější, což ji sice přivedlo do pěkných malérů, ale upřímně - nemohou být všechny hrdinky jen rozumné, to by pak byla nuda. Navíc její povaha byla rebelská i dobrotivá současně, což je pro mě bezvadná kombinace.

Vlk… hmmm :-) Jeho postavu jsem si zamilovala po 1. scéně. Rajčata :D Od té doby, co jsem knihu přečetla, se nemůžu na žádný kus této zeleniny podívat, aniž bych si na něj nevzpomněla :-) Vlkův charakter byl podaný skvěle. Naprosto si mě získal svou nesmělostí říznutou něhou a divokostí. Nedokázala jsem mu vyčítat nic, protože jsem ho chápala…

Nevím, ale mám za to, že Marissa Meyer vytvořila mužské charaktery tak, aby nebylo možné si je neoblíbit, či se do nich přímo nezamilovat… Co dodat? :-)

Thorne - uch :D Jestli jsem si Vlka zamilovala pro jeho výše zmíněné povahové vlastnosti, Thorne si mě získal svým humorem a optimistickým přístupem. Někdy byl na ránu, ale jinak se samo sebou stal mým oblíbencem a já se nemohla dočkat, až se s ním znovu potkám v Cress.

PŘÍBĚH

Sem tam jsem se při četbě skřípala zuby ve chvílích, kdy se střídaly pohled na všechna 3 bojiště, protože je autorka někdy utínala v těch nejméně vhodných chvílích. Jinak si ale nemohu stěžovat na nic. Marissa Meyer je Paní Spisovatelka, která UMÍ psát a to SKVĚLE. Je vidět, jak perfektně má příběh promyšlený a že se nic neděje „jen tak pro efekt“ - což na knihách (i filmech) velice oceňuji. Rovněž se mi líbilo, že vztahovou linku mezi Scarlet a Vlkem pojala z naprosto jiného úhlu než u Cinder a Kaie. U poslední scény jsem se roztékala jako želé :-) It was so sweet!

DOPORUČENÍ

Bez nejmenšího zaváhání vřele doporučuji. Povinná četba pro ty, kteří četli Cinder. Pro ty, kteří nečetli a pořád váhají - neváhejte. Neberte tyto knihy jako snahu udělat z našich milovaných pohádek modernu. Berte to tak, že si autorka pouze „vypůjčila“ nejzákladnější linii těchto příběhů a přetvořila ji v příběhy perfektně propracované, které má cenu si přečíst. Tedy… pokud máte aspoň trochu rádi napětí, detektivní zápletky, romantiku, skvělé a nezapomenutelné postavy a konec, který vás bude nutit číst dál ;-)

                          

Celkové hodnocení:

««««« + «««

Skvělé propracované, čtivé, zábavné, romantické a napínavé pokračování Měsíčních kronik, v němž se seznámíte s dalšími nezapomenutelnými postavami. A věřte mi - budete velmi rádi, že se s nimi po Scarlet nebudete muset rozloučit ;-)

Ukázka z knihy:

Scarlet zahlédla Gillese u sporáku s naběračkou, jak polévá šunkový sendvič bešamelovou omáčkou. Obešla sporák a křikla na něj, aby si jí všiml, a on na ni zamračeně pohlédl.

„Hotovo,“ řekla a také se na něj zamračila. „Potřebuju už jen podepsat dodací list.“

Gilles naložil lopatkou na talíř k sendviči ještě smažené hranolky a poslal talíř po pultu k ní. „Odnes to do prvního boxu a já ti ten dodací list zatím připravím.“

Scarlet se naježila. „Já nejsem tvůj zaměstnanec, Gillesi.“

„Tak to buď ráda, že tě neposílám, abys po sobě vydrhla ten nepořádek venku.“ Otočil se k ní zády, bílé tričko měl za ty roky zažloutlé od potu.

Scarlet svrběly prsty, jak mu chtěla ten sendvič hodit na hlavu, aby viděla, jestli to bude mít stejný účinek, jako když házela rajčaty, ale vzpomněla si na babiččinu přísnou tvář a přestala s takovými úvahami. Babička by byla velmi zklamaná, kdyby se vrátila domů a zjistila, že Scarlet je svým záchvatem zlosti připravila o jednoho z nejvěrnějších zákazníků.

Zvedla talíř, nasupeně vypochodovala z kuchyně, a když se za ní zavřely lítací dveře, málem se srazila s jiným číšníkem. Taverna v Rieux nebyla příjemné místo − měla ulepenou podlahu, nábytek v ní byl nesourodou sbírkou laciných stolů a židlí a ve vzduchu byl cítit omastek. Ale v městečku, kde lidé s oblibou trávili volný čas popíjením a klevetěním, měla vždycky vysokou návštěvnost, obzvlášť o nedělích, kdy se místní farmářští dělníci nemuseli celý den věnovat úrodě.

Zatímco Scarlet čekala, až bude moct projít mezi tou spoustou lidí, její pozornost upoutaly obrazovky za barem. Všechny tři vysílaly stejné zprávy, kterých byla od včerejšího večera plná síť. Všichni mluvili o výročním plese Východního společenství, jehož čestným hostem byla i měsíční královna, a kam se vetřela dívka kyborg, jež rozbila několik křišťálových lustrů a pokusila se zabít královnu… anebo se možná snažila zabít čerstvě korunovaného císaře. Každý měl svou vlastní teorii. Pozastavený detailní záběr ukazoval dívku se špinavými šmouhami na obličeji, s prameny mokrých vlasů uvolněnými z neupraveného ohonu. Záhadou bylo především to, jak se jí vůbec podařilo na ten královský ples dostat.

„Měli ji zbavit utrpení, už když upadla na těch schodech,“ nechal se slyšet Roland, místní štamgast, který vypadal, že na baru zakořenil už před půldnem. Namířil ukazováček na obrazovku a napodobil výstřel z pistole. „Střelil bych ji rovnou do hlavy. A byl by pokoj.“

Když ho několik nejblíže stojících zákazníků podpořilo souhlasným mručením, Scarlet znechuceně obrátila oči v sloup a začala se protlačovat k prvnímu boxu.

Okamžitě poznala Emíliina hezkého pouličního zápasníka, částečně i díky řadě jizev a modřin na jeho olivově hnědé pleti, ale především proto, že to byl jediný cizinec v taverně. Vypadal mnohem neupraveněji, než by čekala podle toho, jak se nad ním Emílie rozplývala. Vlasy mu v chomáčích trčely do všech stran a pod jedním okem měl čerstvou modřinu. Jeho nohy pod stolem nezůstaly ani chvíli v klidu, pořád jimi podupával jako nějaká hračka na klíček.

Před ním na stole stály tři talíře, prázdné až na zbytky omastku, vajíčkového salátu a netknutých plátků rajčete a hlávkového salátu.

Neuvědomila si, že na něj zírá, dokud se jeho pohled nestřetl s jejím. Oči měl nezvykle zelené jako nezralé kyselé hrozny. Scarlet sevřela talíř pevněji a náhle chápala, proč se nad ním Emílie tak rozplývala. Má takové ty oči…

Scarlet se protlačila davem a položila talíř na stůl. „Objednal jste si grilovaný sendvič, pane?“

„Ano, děkuji.“ Jeho hlas ji překvapil, nebyl ani silný, ani chraplavý, jak čekala, ale spíše tichý a váhavý.

Možná měla Emílie pravdu. Možná byl skutečně stydlivý.

„Víte jistě, že nechcete přinést rovnou celé prase?“ zeptala se a poskládala tři prázdné talíře na sebe. „Obsluha by nemusela pořád běhat do kuchyně a zpátky.“

Na okamžik se mu rozšířily oči a Scarlet už čekala, že se jí zeptá, jestli by si ho opravdu mohl objednat, ale potom upřel pozornost na sendvič. „Dobře se tady vaří.“

Scarlet měla co dělat, aby se neuchechtla. „Dobře vařit“ a „taverna v Rieux“ byly dva pojmy, které se obvykle jeden druhému zdálky vyhýbaly.

„Zápasení vám očividně zvedá chuť k jídlu.“

Na to neodpověděl. Prsty si pohrával se slámkou ve svém nápoji a Scarlet viděla, jak se stůl začíná třást z jeho podupávání.

„No, tak dobrou chuť,“ řekla a zvedla talíře. Ale potom se zarazila a naklonila je k němu. „Určitě nedojíte ta rajčata? Ta jsou ze všeho nejlepší a vyrostla na mé vlastní zahradě. Ten salát vlastně taky, ale když jsem ho sklízela, nebyl takhle povadlý. No, to je fuk, salát nejezte. Ale rajčata?“

Napětí v zápasníkově tváři trochu povolilo. „Nikdy jsem je nejedl.“

Scarlet povytáhla obočí. „Nikdy?“

Po krátkém zaváhání pustil sklenici a zvedl dva plátky rajčat a strčil si je do úst.

Jeho výraz uprostřed žvýkání znehybněl. Vypadal, jako když nad něčím přemýšlí, pohled upřený do neurčita, a nakonec polkl. „Čekal jsem něco jiného,“ řekl a opět upřel zrak na ni. „Ale nebylo to špatné. Objednám si další, jestli můžu?“

Obrázky: pinterest.com, google.com