3. kapitola - Pomoc
Když jsem o tom
druhý den přemýšlel, došlo mi, že jsem se nejspíš choval jako cvok. Letět za
úplně cizí holkou a to bez nejmenší představy, co bych jí řekl, až bych
k ní doletěl!
Vůbec… jak jsem na
to vzpomínal, tak jsem nad sebou ustavičně kroutil hlavou.
Markovi jsem
nakonec vše řekl, ovšem jen proto, aby si o mně ještě on nemyslel,
že jsem cvok. To,
že jsem si to o sobě myslel já sám, mi bohatě stačilo.
Ještě mi to však nedalo,
abych se ho o půl šesté, když jsme konečně odcházeli
ze školy, nezeptal:
„Kolik Jane Doeových znáš?“
„No...,“ zamyslel
se, „myslím, že asi dvě. Ta první je blondýna - šíleně chytrá -
ale chodí na práva.
A ta druhá - na tu si přece pamatuješ taky, ne?“
„Já? Na jakou?“
zeptal jsem se udiveně a v duchu probíral seznam holek, které znám.
„No přece ta
hnědovlasá, asi o hlavu menší než ty. Vzpomeň si přece, jak jsme šli
z toho koncertu. Už víš?“ snažil se mi to připomenout, jenže já měl asi v hlavě
blok.
„Ne, fakt si
nevzpomínám,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Věř mi, že si
vzpomeneš. I když... možná to pro tebe byl tak frustrující zážitek,
že to tvoje vědomí
vytlačilo do nevědomí,“ řekl poťouchlým hlasem.
Zíral jsem na něj
s povytaženým obočím a čekal až moje ‚nevědomí‘ silou jeho slov vyplivne,
co schovalo.
„Zabočovali jsme
tehdy za jeden blok. K tobě se přimotala nějaká holka a málem tě
pozvracela, jak byla opilá.“
„Ah... aha,“ dostal
jsem ze sebe, jen co mi moje ‚nevědomí‘ přihrálo tuhle vzpomínku.
„Jo... to byl den,“
zavzpomínal téměř melancholicky Mark. „Jenže, to asi nebyla ta
od té kopírky, co?“
„Ne, to rozhodně
nebyla,“ řekl jsem rázně.
„No, kamaráde, víc
jich neznám. Ale pokud ji chceš vážně najít, tak zkus vylepit nějaké plakáty.
Už vidím ten slogan,“ při tom rozhodil rukama, jak naznačoval velikost plakátu,
„‚Hledá se holka, která mi to natřela se zásuvkou.‘“
Mark se rozesmál
tak, že to musela slyšet snad půlka ulice.
„Geniální nápad,“
uznal jsem s tím nejsilnějším množstvím ironie v hlase, jíž jsem byl
schopen.
„Počkej! Anebo ji
zkus nechat pravidelně vyvolávat rádiem: ‚Mladý, vysoký, pohledný a nadějný
budoucí lékař hledá Jane Doeovou. Sejdeme se u kopírky. Značka: nenašel jsem
zásuvku.‘“
Mark se už zase
dusil smíchy.
„Vtipné, srandisto,“
řekl jsem kysele, ovšem proti své vůli jsem se musel té představě zasmát.
Došli jsme na přechod,
a proto jsem se rozhlédl. Svítila zelená a nic nejelo, tak jsem chtěl přejít, jenže
Mark toho nebyl schopen.
Ještě pořád se, teď
pro změnu v předklonu, smál svým vtipům. Popadl jsem ho tudíž za lem
kabátu a táhl ho přes přechod.
Za ním už vypadal,
že zvládne jít sám, proto jsem ho pustil a vydali jsme se k zastávce
autobusu.
Světla docela
ubylo, jelikož byl podzim, nepršelo však. Tedy… podle kaluží pršelo, to jsme se
ovšem naštěstí nepohybovali venku.
Déšť mi jinak
nevadil, jenže když jste museli táhnout horu učebnic a dalších věcí, tak
se v něm šlo dost blbě.
„No, ale teď vážně,
řekni mi, proč ji vlastně chceš najít? Vždyť jste spolu mluvili sotva pět
minut,“ zeptal se mě Mark, poté co jeho smích nadobro odezněl.
Na chvíli jsem se
zamyslel, a pak si uvědomil, že má pravdu. Vážně jsem se začínal chovat jako
cvok.
„Máš pravdu. Je to
blbost. Ani pořádně nevím, co mě to popadlo. Zapomeň
na to,“ uznal jsem
a začal vyhlížet autobus.
„Hm… počkej, teď mě
něco napadlo. Nebyla to čirou náhodou láska na první pohled?“
Když jsem viděl,
jak mu zase začínají cukat koutky, dostal jsem chuť ho praštit.
Přímo vedle něj
byla perfektní kaluž vody. Nicméně jakmile jsem to zvážil, došlo mi,
že v té kaluži
bych stejně skončil já. Proto jsem ho praštil jen loktem se slovy: „Vtipnější
už být asi nemůžeš, co?“
„Já myslím, že bych
ještě mohl,“ pokoušel mě.
Jenže já už na jeho
‚vtipy‘ neměl náladu. Byl jsem utahaný jako kus hadru a už jsem se těšil, až si
lehnu.
Marka to pak
konečně přestalo bavit a už svoje fóry nechal stranou.
Cestou autobusem
jsme se bavili o zítřejších předmětech. Když jsme vyjmenovali všechna negativa,
zbylo nám pouze jediné pozitivum, a sice to, že zítra je pátek. Chabé - ale
aspoň něco.
Vystupoval jsem
dřív než Mark a proto jsme se rozloučili. Jakmile jsem přišel domů, popadl jsem
v kuchyni nějaké toasty a šel nahoru do svého pokoje.
Moji rodiče byli
věčně v práci, proto jsem měl kolikrát pocit, že bydlím v celém domě
sám.
Oba byli právníci,
takže jejich druhým domovem se staly jejich kanceláře a soudní síně. Nijak mi
to nevadilo. Měl jsem klid a naši taky. Věděli, že nejsem žádný gauner, tím
pádem se nemuseli bát, že až se vrátí, uvidí dům v plamenech nebo plný
křepčících lidí.
V pokoji jsem
zapnul počítač a než naběhl, svlékl jsem si kabát a přetáhl si učebnice na
zítřejší den do tašky.
E-mailovou schránku
jsem měl prázdnou, a tak jsem se vrhl do dělání seminárky. Spěšně jsem si našel
další informace k virům a naházel je na papír.
Po třiceti minutách
se mi začaly klížit oči.
No, dneska to asi
moc slavné nebude. Znal jsem se dobře, takže jsem věděl, že i když se budu
přemáhat, nejméně do další půl hodiny stejně skončím nejdřív s hlavou
podloženou pěstí a pak s klávesnicí namísto polštáře.
Párkrát se mi to
skutečně stalo. Ta bolest za krkem byla příšerná a od té doby si jdu raději
lehnout.
Už jsem chtěl
počítač vypnout, potom mě však něco napadlo. Asi to stejně nebude mít význam,
ale stejně bych neměl klid.
Otevřel jsem si
google a napsal tam ‚Jane Doeová‘. Jenže přesně jak jsem čekal: vyjely mi
desítky nepotřebných a pro mě nepřesných informací a fotek.
Na univerzitním
portále jsem raději hledat ani nezkoušel. Děsil jsem se případného množství
jmen.
Nakonec jsem
počítač vypnul a spěšně do sebe naházel jídlo. V hlavě se mi opět rozeznělo
to, co říkal Mark. Láska na první pohled. Musel jsem se zasmát. Nejenže jsem na
ni nevěřil, něco takového mi navíc přišlo skutečně vtipné. Ve filmech mě přímo
‚fascinovalo‘, jak do sebe dva lidi vrazí třeba na chodníku a pak spolu žijí
šťastně
až do smrti. Pěkná
fikce, ovšem život není fikce ale realita.
Urychleně jsem se
osprchoval a vyčistil si zuby, poté jsem padl do postele a zavřel oči. Ještě
jsem si chtěl ujasnit tuhle ‚příhodu‘, abych ji nemusel řešit další den.
Nic to nebylo.
Normální rozhovor. Tu holku už s největší pravděpodobností neuvidím,
tak na co se tím
budu zatěžovat? Mám před sebou daleko důležitější věci než je hledat nějakou
Jane Doeovou. Co nevidět tady budou zkoušky a to je teď hlavní. Na holky můžu
začít myslet až ještě za pár let.
Bezva. Vyrovnal
jsem se sám se sebou a teď jsem mohl odplout do říše spánku. A taky že jsem odplul…
Odplul tím stylem,
že se mi zdál jeden děsivý sen za druhým.
V prvním mě honil
doktor Carls po chodbě a křičel na mě něco o tom, že jestli ho nepodpořím
v boji proti generálu Connorovi, nenechá mě dostudovat…
Nějak jsem
nepochopil, jak se z docenta Connora stal generál. Možná, že to bylo tím,
že jsem se nedávno díval na Star Wars.
Druhý sen byl ještě
lepší. Zlomil jsem si na chodbě nohu, ovšem místo nějaké hezké sestřičky se
nade mnou skláněla doktorka McFersonová.
S mile
vražedným úsměvem si nasazovala rukavice a říkala, že mi to dá do pořádku.
Já se na chvíli
uklidnil, ovšem když jsem viděl, že mě odvádí na pitevnu, začal jsem se bránit.
Podařilo se mi jí vytrhnout, jenže s tou zlomenou nohou jsem se daleko
nedobelhal. Najednou jako by mi nohy zdřevěněly a já s hrůzou sledoval,
jak se ke mně blíží se stříkačkou nějakého zeleného sajrajtu v ruce…
Opravdu
s velkou úlevou jsem dnes ráno zaslechl zvuk budíku.
Vzbudil jsem se na
břiše s hlavou zabořenou do polštáře. Podíval jsem se na své ruce a zjistil,
že křečovitě svírají deku, až byla na dvou místech dokonale pomačkaná.
Aspoň že jsem se
bránil vší silou, pousmál jsem se.
Pak jsem rychle
vstal a dal si sprchu.
Pohledu do zrcadla
jsem se trochu děsil. No... mohlo to být i horší. Z hnědých nakrátko
ostříhaných vlasů mi kapala voda, hnědé oči se už trochu zaostřeně dívaly na
svého majitele, pod nimi jsem měl dvoje kruhy a bledé rty a tváře jasně
vypovídaly o tom, že jsem už hodně dlouho nebyl venku.
Zběžně jsem se
podíval na svoje pravé rameno. Měl jsem na něm pořádnou modřinu a pod ní se
zatahující odřeninu. Chtěli jsme si s kamarády zahrát basket, no a já poněkud
přecenil své možnosti. Jen jsem doufal, že si z toho vezmu ponaučení.
Nemůžu říct, že
jsem měl postavu atleta, ovšem díky tomu, že jsem si občas kromě učení šel i
zasportovat, vypadal jsem ještě zachovale.
Rychlá snídaně a
potom honem na autobus.
Do školy jsem
dorazil s dostatečným předstihem, což se mi už hodně dlouho nepodařilo.
Musel jsem se pochválit, když se mi obratně povedlo utéct před Lusy, která
mířila do učebny na první hodinu.
Počkal jsem na
Marka, který dorazil o něco později, a společně jsme poté vešli dovnitř. Téměř
minutu po nás dorazila doktorka McFersonová, takže Lusy neměla nejmenší šanci
se ke mně dostat.
Teď jsem si s úsměvem
vzpomněl na svůj sen.
Dnešní hodinu
anatomie jsme měli naštěstí teoretického rázu. Nijak mi nevadilo,
že jsem se nemusel
dívat na doktorčin uspokojený výraz, když se rukama prohrabovala vnitřnostmi,
nebo se nám snažila najít nejlepší ukázku mozku.
Den se vlekl a
jediným vzrušením pro mě v něm bylo ‚utíkat jako o život‘ z učebny
před Lusy, jakmile nás vyučující propustil.
Během dne jsem
zjistil, že se rozhlížím kolem sebe více než jindy. Pak mi došlo,
že se dívám, jestli
neuvidím Jane.
Chvíli jsem
nevěděl, jestli bych si to měl dovolit. Nakonec jsem však uznal, že tohle
‚rozhlížení‘ mě nic nestojí, a dovolil jsem si to.
Na víkend jsme
dostali haldu úkolů a x stránek na naučení. Rozhodně jsem nemohl říct, že se
budu nudit. S Markem jsme se původně chtěli dívat na nějaké filmy, ale po
zjištění množství ‚bojových úkolů‘ jsme to přesunuli na neurčito.
Můj víkend tedy
vypadal tak, že jsem v osm ráno vstal a šel se učit. To jsem vydržel
zhruba do dvanácti.
Mamá byla doma a
uvařila oběd, na který jsme se sešli všichni tři. Táta se pak zavřel do dílny
k našemu autu a začal na něm něco upravovat. Musel jsem se skutečně
přemáhat, abych mu nešel pomoct.
Jenže věž
z učebnic na mém pracovním stole se velmi úspěšně blížila ke stropu, a byl
jsem tedy nucen zatnout zuby a pustit se hned po obědě znovu do toho.
U učení jsem
vydržel až do pěti odpoledne. Kolem půl šesté jsem však začínal mít pocit, že
vidím dvojitě a místo slov ‚molekuly‘ jsem četl ‚mrtvoly.‘ Proto jsem učebnici
pro vlastní bezpečí zavřel, vzal si iPod a vyrazil ven.
Nijak jsem se
nezdržoval s oblékáním. Popadl jsem černou bundu, obul si boty
a na hlavu narazil
černou sportovní čepici.
Medicína má pár
výhod, mezi nimi i tu, že když vidíte různé ‚velmi příjemné příznaky‘, a
slyšíte o různých nemocích a jejích následcích, nenapadne vás taková blbost,
jako si jít zaběhat, což jsem měl v úmyslu, když je podzim, bez čepice.
Ten chladný svěží
vítr k tomu sice svádí, ovšem pohled na punkci dutin mě z toho svodu
rychle dostal.
Chvíli jsem jen tak
chodil, pak jsem se rozběhl a vyrazil naší ulicí směrem k parku.
Bylo bezva mít
v uších hudbu a ne pořád další nove definice a lékařské termíny.
Běh mě vždycky
bavil. Byl to osvobozující pocit. Když běžíte, máte pocit, že můžete doběhnout
kamkoliv, že vás vaše nohy donesou, kam budete chtít.
Jen jsem trochu
zapomněl, že jsem už hodně dlouho neběhal. Uběhl jsem půl míle a začínal ztěžka
lapat po dechu.
„No... super,“
ztěžka jsem oddechoval.
Raději jsem proto
zpomaloval, až jsem přešel do kroku.
Moje fyzička jde do
háje.
‚A ještě dlouho
půjde,‘ připomněl mi můj realisticky uvažující mozek.
Vydýchal jsem se za
chůze a poté se posadil na lavičku. Vytáhnul jsem si z uší sluchátka a
zaposlouchal se do zvuků podzimního večera.
Bylo skutečně
krásně. Poslední sluneční paprsky ozařovaly stromy, které byly obalené všemi
možnými odstíny zlaté, žluté, červené a hnědé.
Chtělo by to
namalovat.
Vždycky jsem chtěl
umět dobře kreslit, ale nikdy se mi nic světoborného nepodařilo. Kreslil jsem
jen tak. Byl to dobrý způsob na odreagování.
Obdivoval jsem
lidi, co to dokážou - skutečné malíře a ne ty dnešní čmáraly, kteří udělají
nějaký klikyhák na plátně, a polovina národa si z toho sedne na zadek,
jaké je to umění.
Otočil jsem se na
lavičce a pohled mi padl na dalšího podvečerního běžce. Nebo spíš - běžkyni. Byla
oblečená v černém sportovním úbor s bílými okraji na rukávech a lemu
mikiny. Na hlavě měla černou čepici s dírou na temeni, kudy se jí
prostrčené vlasy komíhaly ze strany na stranu a v uších sluchátka.
S úsměvem jsem
se na ni díval, a sklouzl pohledem od její hlavy ke štíhlým nohám, které se
v pravidelných intervalech zvedaly a odrážely od země.
V pokračování
mého pozorování mě vyrušila nepříjemná vzpomínka na ribonukleovou kyselinu,
ležící mi na stole, nedočkavě se těšící, až mě začne ‚leptat‘.
Nezbylo mi tedy nic
jiného, než se postavit, dát si sluchátka zpátky do uší a klusem zamířit zpět
k domovu, čili k učení.
Pevně jsem doufal,
že molekuly už zůstanou molekulami a nebudou se měnit na mrtvoly.
Neděle vypadala
stejně jako sobota, s tou výjimkou, že jsem si nešel zaběhat. Seděl jsem u
učení celý den. Kromě přestávek na jídlo a záchod.
Schválně jsem to
vždycky protahoval a klidně i patnáct minut pohledem hypnotizoval ruličku
toaletního papíru. Jenže do nekonečna jsem to dělat nemohl.
V deset večer
jsem padl jako zbitý pes do postele.
Pondělí proběhlo
klidně jako vždy. Ze tří předmětů, které jsme měli, jsme se do příště měli
naučit něco kolem dalších sto stran. Prostě pohoda.
Na úterý jsem se
docela těšil. Měli jsme psychologii. Doktor Jefferson byl asi nejlepší pedagog
na škole vůbec.
Nejen že se dokázal
chovat jako člověk, který ví, že na titulech svět nestojí, ale vždycky uměl
látku podat tak neotřelým a mnohdy i zábavným způsobem, že jsem se pak nemusel
skoro ani učit.
Všichni jsme se
vesele bavili. Mark, Will, Peter a já jsme se bavili o koncertě, který tady
nedávno proběhl. Mark si samozřejmě neušetřil poznámku na tu holku, která mě
málem pozvracela.
Lusy se naštěstí
zabavila nějakým časopisem, nad nímž se se svými kamarádkami smála pištivým
smíchem, a mě si pro jednou nevšímala.
Všechno mohlo být
perfektní, kdyby… se nerozrazily (ne otevřely, ale rozrazily) dveře a do nich nevstoupil
doktor Carls.
V ruce držel
čisté bílé papíry. Vlasy na hlavě mu povívaly, a i když jsme se chtěli
rozesmát, tak jsme nemohli, protože jsme byli ztuhlí hrůzou, co teď přijde.
„Doktor Jefferson
se nemohl dostavit, a jelikož jsme v patologii značně pozadu, není proto
lepšího smyslu, jak využít tuto hodinu,“ uvítal nás a škodolibě se
rozhlédl po naší skupině.
„Myslíš si to, co
si myslím?“ zeptal jsem se Marka sklíčeně.
Mark se zmohl pouze
na přikývnutí.
„Všechno do tašek!
Na stole zbude jen vaše propiska!“ zařval Carls a jako ostříž začal sledovat,
zda si někdo věci místo do tašek, nedává do lavic.
„Ty vole,“ zaúpěl
Will, který si chtěl dát věci přesně tam, kam neměl.
Doktor pak provedl
ještě jednu věc: všechny z nás posadil úplně jinam a dával si záležet, aby
každý seděl co nejdál od svých přátel.
Mark skončil pod
katedrou a já zase na úplném vrchu posluchárny.
Jakmile začal
rozdávat papíry, nebylo slyšet jediný pohyb. Jen pro útěchu jsem se podíval po
ostatních.
No... myslím, že
kdybych uměl číst nebo slyšet myšlenky, získal bych rozsáhlý slovník těch
nejpeprnějších nadávek a nejstrašnějších kleteb.
Jen co rozdal
otázky, měl jsem pocit, že nám všem začalo být nevolno současně.
Tohle byly přesně ty
otázky, které měl nejraději: tištěné malým písmem a pod čarou
na koncích stránek
skript a učebnic.
Viděl jsem pár
jedinců, kteří si se svými sousedy vyměnili zoufalé pohledy a potom se sklonili
zpátky ke svému papíru a snažili se vytáhnout odpovědi i z paty.
Sám jsem se
k nim taky připojil.
Nikdo se neodvážil
na něco zeptat, napovědět nebo se podívat do svých poznámek.
U doktora Carlsla se
to rovnalo skoro sebevraždě, nebo psychické újmě určitě. Dokázal by vás seřvat
tak, že byste z toho týden měli noční můry a další měsíc byste se třásli,
jen kdybyste
zahlédli lem jeho pláště.
Právě jsem se
snažil vzpomenout na přesnou definici Krebsova cyklu, když se ozvalo zaklepání
na dveře.
Všichni jako na
povel zvedli hlavu a čekali na zázrak.
Ten se ovšem...
nedostavil. Byla to sekretářka, která potřebovala od doktora podepsat nějaké
papíry. Tak jsme zase sklopili hlavy a potili se dál.
Asi po deseti
minutách se ozval zvláštní šoupavý zvuk, jenže z toho se nakonec vyklubala
uklízečka a její smeták. Jen co uviděla, kdo stojí u katedry, vystřelila rychlostí
blesku.
No, prosím! Tak
uklízečka má právo vzít roha a medici ne?
Když se ozvalo
zaklepání po třetí, doktorovy se rozšířily nozdry a odfrknul si
jako býk,
připravený k útoku.
Na tohle jsem ani
nemusel zvedat hlavu, slyšet to bylo až nahoře, kde jsem seděl. Tentokrát to
byl jeden z učitelů, který si tady zapomněl plášť. Rychle ho popadl,
omluvil se a zamířil pryč.
Měl jsem hlavu
podloženou rukou a na chvíli jsem se zadíval na doktora. S přimhouřenýma
očima si každého postupně prohlížel a byl zjevně připraven vrhnout se ve
vteřině na toho, kdo se nějak podezřele pohne.
Zrak jsem zase
sklopil do papírů a snažil se vzpomenout na vše, co jsem věděl
o
imunopatologických procesech.
Další zaklepání
jsem vnímal jen na půl ucha.
„Tohle přece víš!“
přesvědčoval jsem potichu sám sebe a tužkou se dloubal do hlavy, abych pomohl
informacím vyskočit na papír.
Pohled mi bezděčně
sklouzl ke dveřím a v ten moment mi tužka vypadla z ruky.
U dveří posluchárny
se pod vražedným pohledem doktora Carlse krčila Jane.
„Dobrý den, pane
doktore, promiňte, že vás vyrušuji, ale profesorka Nortonová vás prosí, jestli
byste jí nešel pomoci s data-projektorem.“
Řekla to tak
opatrně, jako by se bála, že se na ni někdo vrhne. No, i když podle toho, jak
se k ní hnal doktor Carls, nebyla daleko od pravdy.
Byl rudý vzteky a
potom na ni začal štěkat: „To snad není pravda! Nejdřív sem vpadne sekretářka,
pak tady rachotí uklízečka, potom si ten sklerotik Petten zapomene plášť
a teď mě ještě
budete otravovat vy?!“
Jane na něj
vystrašeně vykulila oči a vypadala, že už čeká, kdy dopadne první rána.
Měl jsem sto chutí
se před ni jít postavit, aby ten hajdalák neštěkal na ni, když za nic nemůže.
„Říkám vám, jestli
vás někdy uvidím u své zkoušky, tak ji neuděláte, i kdybyste
to uměla pozpátku!“
zařval na ni ještě.
Jenže soudě podle
toho, že se Jane trochu vzpamatovala z počátečního šoku, jsem
z jejího výrazu snadno poznal, že u něj zkoušku asi nikdy dělat nebude.
„Kde je profesorka
Nortonová?“ vyštěkl na ni otázku.
„Na konci chodby,
pane,“ odpověděla.
„Wade!“ houkl na mě
doktor a mě už dnes podruhé vypadla tužka z ruky. „Běžte s ní a
spravte ten data-projektor!“
V tu chvíli
jsem chtěl začít tančit tanec vítězství a letět dolů ke katedře, abych doktora
objal a potřásl mu rukou. Poprvé za tři roky života na univerzitě jsem mu byl
vděčný. Teď jsem měl konečně příležitost s ní mluvit!
Už jsem vstával ze
svého místa, Jane ještě trochu vystrašeně hleděla na doktora nikam jinam se ani
nedívala, a chtěl jsem sejít dolů.
V hrudi se mi
dmul potlačovaný výkřik. Ovšem než se mohl dostat na povrch a já se tak začít
vznášet štěstím jaké mě potkalo, doktor Carls na mě zařval: „Sedněte si, Wade!
Půjdu tam sám!“
Zarazil jsem se
jako by mě polil studenou vodou a zůstal na něj zírat.
„No tak si
sedněte!“ zahučel na mě znovu, když jsem se ani nehnul.
Teď už jsem se
posadil. Potlačovaný výkřik v mé hrudi se změnil na skučivý skřek,
a jestli jsem chtěl
doktora před deseti vteřinami obejmout, tak teď bych po něm s uspokojením
něco hodil.
Doktor Carls
najednou zavrčel a poté se k Jane o krok přiblížil.
Dívka od něj půl
kroku ustoupila.
„Pohlídáte mi je
tady! Píšou test. Jestli se někdo z nich bude otáčet nebo hledat
ve věcech, tak mi
to řeknete!“
Jane se
nadechovala, aby něco řekla, ale doktor ji umlčel jediným pohledem. Pak vyrazil
ze dveří.
Jane vydechla a
nejistě se podívala do prvních lavic. Potom sklopila oči a tváře jí začínaly
červenat.
„Hele,“ ozval se
Mark z přední lavice, „že to na nás nepráskneš? Ten dědek nám vrazil
písemku, i když jsme měli mít psychologii. Navíc nám dal otázky z textů
pod čarou.“
Jane se na Marka
dvě vteřiny dívala, a vzápětí zavrtěla hlavou. Rychle se otočila a odešla ke
dveřím.
Ona šla hlídat,
jestli nejde?! Celá třída vydechla.
Takový hluk, jaký
teď nastal, by probudil i spícího draka. Všichni na sebe začali pokřikovat
otázky, které nevěděli, jiní na ně odpovídali, další hledali, pokud je měli,
v učebnicích nebo poznámkách.
Já si dnes naštěstí
patologii vzal, protože jsem se chtěl o přestávkách učit, a teď se mi to
nesmírně hodilo.
Koutkem oka jsem
pohlédl na Jane. Stála bez pohnutí u dveří a dívala se škvírou ven do chodby.
Pak jsem se ale honem pustil do hledání toho, co jsem nevěděl - což byla
většina.
Možná, že kdyby
doktor Carls dával normální otázky, tak bych si připadal provinile, jenže on
bazíroval na detailech, které nikdy žádný lékař potřebovat nebude.
„Už jde!“ řekla
Jane po chvíli a vrátila se na své místo.
Hluk ustal téměř hned,
co to řekla. Všichni poschovávali učebnice nebo poznámky a nevinně se dívali do
svých papírů.
„Díky, máš to u nás!“
zavolal na Jane Mark šeptem.
Jane se pousmála a
zavrtěla hlavou, čímž asi říkala, že to nestojí za řeč.
Já se teď konečně
mohl zaměřit na ni.
Nervózně přešlápla
z nohy na nohu. Navrch, kde jsem seděl, se nepodívala. Sledovala podlahu. Tentokrát
na sobě měla modré rifle a červené tričko přes boky. Vlasy měla rozpuštěné a na
jedné straně zastrčené za uchem. Slušelo jí to.
Vlastně... když
jsem se na ni díval, moje srdce začalo dělat zvláštní věci. A nejen moje
srdce... já jsem se cítil zvláštně.
Vzápětí se opět
rozrazily dveře a dovnitř jimi vletěl doktor Carls.
Ostřížím zrakem se
rozhlédl po posluchárně a pak zamířil k Jane.
„Takže? Kdo
podváděl, kdo se otáčel, kdo bavil a kdo hledal, kde neměl?“ zahrnul
ji otázkami.
Celá třída ztuhla.
Jane se teď už
neohroženě dívala doktorovi do tváře: „Neviděla jsem, pane doktore, že by někdo
něco takového dělal.“
Doktor na ni chvíli
hleděl, vypadalo to, že ji rentgenuje očima, aby zjistil sebemenší stopu po
lži.
Všichni zadržovali
dech, když svou kontrolu prováděl. Nakonec na ni kývnul hlavou, aby odešla.
Jane ještě řekla:
„Nashledanou.“
A byla pryč.
Třída vydechla.
Na jejím místě bych
řekl spíš: ‚Sbohem.‘
Když jsem doladil
ještě to, co se dalo a věděl, že už mě nic dalšího nenapadne, opřel jsem se do
lavice a chvíli začal v tichu přemýšlet.
Ta holka byla
neuvěřitelná! Byla hodná a statečná! Neohroženě mu zalhala do tváře! Vlastně
počkat... nezalhala! Takže proto se otočila! Věděla nebo spíš tušila, že se ji
na to bude ptát, a když byla otočená, tak skutečně nic z toho nemohla
vidět. Chytré děvče!
V duchu jsem
se musel smát.
Začal jsem si
vybavovat její tvář a po chvíli mi bylo jasné, že teď už se jen tak
nepřesvědčím, že ji nemám hledat. Chtěl jsem ji najít a chtěl jsem s ní
mluvit. Taky jí poděkovat za to, co dneska udělala, ale nejen proto...
Bylo na ní něco...
zvláštního, co mě zaujalo. Nedokázal jsem však zatím přijít na to, co to bylo.
Potom mě jen tak
napadlo, jaké by to bylo běhat ve dvou.
‚Trochu moc
předbíháš, hochu,‘ usadil mě opět můj realistický mozek.
Asi jo, musel jsem
uznat.
Hned po odevzdání
písemky jsem se šel podívat do učebny na konci chodby.
Jako bych to
nečekal.
Až na profesorku
Nortonovou, která si balila věci, byli všichni pryč. Profesorka Nortonová učila
latinu, jenomže latina se učila v tolika oborech, že mi to ani trochu
nepomohlo, abych zjistil, co Jane studuje. No, ale není všem dnům konec.
Copyright © 2010 Anne Leyyd
Žádné komentáře:
Okomentovat
Za všechny názory a komentáře vám předem děkuji, nenechám je bez odezvy a můžete mi věřit, že z každého jednoho mám velkou radost :-)