Muž, který byl Čtvrtek - Recenze na knihu

Originální název: The Man Who Was Thursday
Autor: Gilbert Keith Chesterton

Český překlad: Hana Žantovská
Nakladatelství: LEDA
Rok vydání: 1908, ČR (1924) 2009
Počet stran: 231

Anotace:

Scotland Yard naverbuje básníka Gabriela Symea, aby pronikl do tajné teroristické organizace. Když se mu skutečně podaří přesvědčit její místní buňku o své hluboké anarchistické víře, je zvolen do ústředního vedení organizace, jehož členové používají krycí jména podle názvů dnů.

V té podivné společnosti však není jediným tajným agentem, a tak se v bláznivé honičce křivolakými uličkami starého Londýna o překot zaměňují skutečné a fiktivní totožnosti. Ve sporech o podstatu terorismu (a chaosu) autor obhajuje ctnosti a romantiku společenského řádu, jemuž vévodí superanarchista Neděle.

Můj názor:

Tato kniha mě zaujala na poličce v Levných knihách nejprve obálkou a poté jménem autora, které mi přišlo strašně povědomé. Nakonec jsem si uvědomila, že je to ten samý člověk, jehož citát mám velmi ráda, a který se stal (dalo by se říci) heslem Ceny odvahy.

„Odvaha je vlastně protimluv. Znamená totiž silnou touhu po životě beroucí na sebe formu odhodlání ke smrti.“

Když jsem si přečetla anotaci, napadlo mě, že by to vlastně mohlo být velmi zajímavé a na vysoké literární úrovni. Přece jen - G. K. Chesterton byl, a dle mě dosud je, jeden z největších a nejlepších anglických (a rozhodně i světových) spisovatelů.

Na knihu jsem se tedy velmi těšila, ale dostala jsem se k ní až za několik měsíců. Možná jste si všimli, že jsem ji četla neúměrně dlouho k jejímu počtu stran. Musím však říci, že to rozhodně nebyla vina autora nebo samotného příběhu (zkrátka jsem měla napilno s jinými věcmi).

Příběh se odehrává ve starém dobrém Londýně, kde se mladý básník a idealista Gabriel Syme setkává s dynamitníkem / anarchistou Gregorym. Vše začíná ve chvíli, kdy se tito 2 pouští do slovní přestřelky, která později v noci pokračuje jízdou na tajné místo, složením poněkud nerozumných slibů a otočením jejich identit o 360°, takže kromě zmateného Symea, jde hlava kolem ze všeho i vám.

Nenechte se ale odradit. Sama jsem měla trochu strach z toho, že s vícero identitami se mi příběh brzy bude motat v hlavě a nebudu mít představu, která bije. Omyl. G. K. Chesterton je mistrem slova a velmi obratným spisovatelem, takže ztráty své vlastní identity během četby se bát rozhodně nemusíte ;-)

Mám-li se na knihu zaměřit skutečně objektivně a případně vám ji doporučit, pak hned teď musím říct, že byste ji rozhodně neměli číst dříve, než vám bude minimálně 20 let. Ne proto, že by v ní bylo něco nevhodného - to tedy ani omylem! Kdepak. Jde spíše o celkovou náročnost četby ve smyslu skrytých významů a souvislostí. Číst tuto knihu ještě třeba před 7 lety, tak ji s největší pravděpodobností odložím s tím, že to je nějaká hloupost, která nestojí za to, abych s ní ztrácela čas. Ovšem nyní? Zcela něco jiného.

Tudíž pokud už jste přece jen o něco starší a máte rádi knihy, které vás nutí přemýšlet - a nyní myslím SKUTEČNĚ PŘEMÝŠLET A UVAŽOVAT - pak je Muž, který byl Čtvrtek přesně pro vás. G. K. Chesterton do příběhu vložil TAKOVOU SPOUSTU symbolů, odkazů a skrytých významů, že ačkoliv mi je tolik let, kolik mi je, vím s naprostou přesností, že jsem jistě nepřišla dosud ani na čtvrtinu z nich.

Původně jsem knihu někomu chtěla věnovat, ale nyní vím, že to neudělám, protože si ji chci za pár let přečíst znovu a zjistit, zda z ní pochopím ještě víc, zda mě překvapí ještě něčím dalším a skutečně moc se na to těším!

V anotaci se můžete dočíst, že jde o metafyzický thriller. Původně jsem si myslela, že to nějak souvisí s oním „měněním“ identit. Byla jsem však na omylu. Jde totiž o to, že se v knize vyskytují odkazy směřující k výchozím podstatám souvisejícím s bytím člověka. Mnoha otázkám, které si klademe a které též utváří náš život, naše rozhodnutí a to, kam vůbec směřujeme.

V mnoha ohledech jsem byla neskutečně překvapena Chestertonovou přirozenou schopností mluvit současně o vážných věcech a hned vzápětí přeřadit jednou větou na něco tak humorného a veselého, že jsem několikrát vybuchla smíchy. Mnohdy nad absurditou, mnohdy nad trefnou skutečností, na kterou takto vtipně poukazoval a z níž si také v mnoha případech skutečně dělal legraci.

Myslím, že to je jedna z těch nejdůležitějších věcí, které bychom my lidé (a spisovatelé obzvlášť) měli vlastnit. Tedy schopnost vidět realitu, ovšem současně s tím neupadnout do deprese či pesimismu a negativismu. Umět si z mnoha věcí (sami sebou bychom mohli začít) udělat legraci, vidět věci někdy alespoň o trošku růžověji, než jaké třeba ve skutečnosti jsou a nezapomenout se usmívat.

Ještě něco ke stylu psaní G. K. Chestertona - jeho styl je velmi příjemný. Hladce klouže ze souvětí do souvětí a v perfektním překladu Hany Žantovské skutečně nad míru vyniká. A ačkoliv se ani tím největším omylem nemohu nazývat nějakým literárním znalcem nebo kritikem, s každou další větou jsem byla přesvědčená, že vážně čtu dílo opravdového mistra. V souvislosti s tímto mě napadlo srovnání - připadala jsem si jako člověk, který velmi málo rozumí architektuře, ale přesto při pohledu (například) na chrám sv. Michala v Olomouci, dokonale chápe všechny, kteří odbornými slovy znalců vyzdvihují jeho krásu.

Autor se v celém díle rovněž opíral o pevné morální, duchovní i světské základy, které za a) nejvíce vynikly v samotném závěru knihy a za b) bychom si je všichni měli celý život budovat a nikdy bychom na ně neměli zapomenout, protože upřímně řečeno… na něčem stát musíme. A když ne na pevných základech, tak na čem?

Celkové hodnocení:

«««««

Knihou jsem byla velmi příjemně překvapená a rozhodně se těším, až si ji za pár let přečtu znovu. Vřele vám ji doporučuji, především těm z vás, kteří se nebojíte u příběhu přemýšlet a hledat v něm kromě děje také skrytá poselství, významy a symboly.

Velmi se těším, až si od G. K. Chestertona přečtu další díla. Jsem si jistá, že stejně jako tato kniha mě ani ty další nezklamou.

Ukázka z knihy:

Když Gabriel Syme zjistil, že sedí zcela zraučeně v křesle a proti němu stejně zaručeně sedí profesor s pozdviženým obočím a olověnými víčky, znovu se ho zmocnil nepotlačitelný strach. Už nemohl pochybovat o tom, že ten záhadný muž z násilnické rady ho po celou dobu pronásledoval. Pokud měl skutečně dvojí osobnost, jednu jako paralytik, druhou jako pronásledovatel, byl snad o to zajímavější, ale jeho přítomnost rozhodně neuklidňovala. Symea by sotva utěšilo, že nedokázal odhalit profesorovu záhadu, kdyby se profesorovi neštěstnou náhodou podařilo odhalit, jak to ve skutečnosti vypadá se Symem.

Vyprázdnil plný cínový džbánek piva, než se profesor vůbec dotkl mléka.

Při úvahách o jisté možnosti pociťoval naději, ale zároveň i bezmocnost. Bylo docela dobře možné, že celá ta honička má jiný význam než nejasné podezření vůči jeho osobě. Snad je to nějaký pravidelný obřad nebo znamení! Něco jako rituál. Možná že nového Čtvrtka vždycky pronásledují po Cheapside, jako po ní pokaždé slavnostně vezou nového londýnského primátora.

Syme zrovna přemýšlel, jakými nejvhodnějšími otázkami by se dopátral pravdy, když profesor nenadále, ale energicky přerušil jeho úvahy. Než se Syme zmohl na první diplomatickou otázku, starý anarchista se náhle bez obalu zeptal:

„Jste u policie?“

Syme by očekával ledacos, ale rozhodně ne tak surový nenadálý útok. Vzdor značné duchapřítomnosti dokázal jen dost nevěrohodně zažertovat.

„U policie?“ řekl a hloupě se zasmál, „jak vás mohlo ve spojení se mnou napadnout zrovna tohle?“

„Bylo to úplně prosté,“ odpověděl profesor trpělivě. „Připadalo mi, že vypadáte jako policista. A pořád si to myslím.“

„To jsem si snad v restauraci nasadil omylem policajtskou helmu?“ zeptal se Syme a křečovitě se držel svého úsměvu. „Nemám nedopatřením někde na sobě štítek s příslušným číslem? Vypadají moje boty tak uchozeně? Proč musím být zrovna policista? Dovolte, ať jsem pošťákem!“

Starý profesor zavrtěl hlavou tak vážně, že se Symea div nezmocnila beznaděj, ale přesto pokračoval s horečnou ironií.

„Možná že jsem špatně pochopil jemné odstíny vaší německé filosofie. Třeba je policista jen pojem relativní. V evolučním slova smyslu, pane, se opice vyvíjí v policistu tak postupně a nenápadně, že já sám bych nedokázal určit přesný stupeň vývoje. Není vyloučeno, že opice je budoucím policistou. Stará panna bydlící v Clapham Common je možná vývojově nevyvinutý policista. Vůbec mi nevadí být potenciálním policistou. Nevadí mi být čímkoli v německých představách.“

Obrázky: pinterest.com